Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK / Říhová Michaela
FOTO: ČTK / Říhová Michaela
KOMENTÁŘ / Rozpolcená společnost už vygenerovala i rozpolcené politiky, rozpolcené nabídky jednotlivých politických stran a rozpolcenou předvolební kampaň. Zatímco staromódní politici se bláhově snaží přesvědčovat voliče idejemi a stranickými programy, noví politici doby postfaktické stepují na sociálních sítích a pilně točí videa, kde plní výzvy TikToku původně určené dvanáctiletým.
V prehistorických dobách, kdy ještě většina lidí zvládala alespoň základy čtení, byl pro úspěch politické strany ve volbách důležitý její program. Samozřejmě i tehdy hrály obrovskou roli nevědomé faktory jako šarm politika. Ale značné množství voličů volilo podle programů politických stran, podle toho, co chtěla v případě vítězství ve volbách ta která strana dělat, jak chtěla řídit zemi a jak chtěla vstupovat do životů občanů. Kde ty loňské sněhy jsou!
S příchodem postfaktické, postpravdivé a postinformační epochy se věci zcela změnily. Podívejme se třeba na jednu z nejúspěšnějších hlášek kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa: Election fraud! Volební podvod, případně „ukradené volby“.
Je sice pravda, že žádné volební podvody při minulých amerických volbách nebyly prokázány, ale to je v postfaktické době úplně jedno. Voličům stačí, že Donald Trump dostatečně rozhořčeně řekne, že ukradené byly. A voliči si to zapamatují, nezapamatují si nějakou informaci, ale pouhou zatíženou dezinformaci – nepravdivý emoční výlev. A protože to Trumpovo rozhořčení dobře odráží jejich frustraci, že nejsou mladí, krásní, úspěšní a důležití, tak to Trumpovi hodí, aniž by se jakkoliv zajímali o jeho program, o kroky, které chystá, a o to, jak by jeho vládnutí reálně na voliče dopadlo.
Election fraud slyšeli a pamatují si všichni, program nikdo nečetl, a nikomu neschází. Takže i u nás strany, které se pokoušejí zaujmout voliče programem, poměrně zaostávají. Na to, aby volič volil dle programu strany, je totiž potřeba, aby četl, naslouchal něčemu delšímu než heslům, a přemýšlel. Což samozřejmě bolí. K volbě podle politického programu je potřeba zapnout psychologem Danielem Kahnemanem definovaný Systém 2 – racionální uvažování. A to je namáhavé, nepohodlné zdlouhavé, a některým méně vybaveným jedincům v podstatě nedosažitelné. Takže se celosvětově derou do popředí jiné typy politiků, než jsou ti, co mají program. Postihuje to celou naši civilizaci – Donald Trump, Benjamin Netanjahu a Andrej Babiš jsou duchovní trojčata. Programy stran zůstávají doménou menší a menší skupiny voličů, kteří ještě čtou, kteří ještě přemýšlejí, a kteří chtějí od politika víc než emoční hýkání.
Politici tance
Druhou skupinu politiků, protiklad těm, kteří píšou a voličům sdělují programy, jsou politici hejtu a tance. Případně celé strany hejtu a tance. U nás tento směr vývoje politiky nejlépe demonstruje hnutí ANO, a zjevně se mu daří upoutat. Podle – v neděli zveřejněných – výsledků předvolebního průzkumu sahají preference ANO k třiceti devíti procentům bez ohledu na tristní skutečnost, že svůj program, ideje, koncepty a principy Andrej Babiš, majitel hnutí ANO, mění dle aktuálních nálad voličů odečtených z Facebooku.
Hnutí ANO je složitý strukturovaný mechanismus, takže hejtování a tančení je systematicky rozděleno mezi elity hnutí. Pro voliče, kteří dávají přednost hejtům – pro ty, kdo dobře vědí, že za jejich neúspěšnost, nespokojenost, bezvýznamnost, (relativní) chudobu a otylost mohou ONI. A Andrej Babiš na Facebooku, někdy i několikrát denně, jejich potřebu po hejtu na adresu „těch ONI, těch NAHOŘE“ uspokojivě naplňuje. Nadává opravdu na všechno a na všechny, někdy i několik dní za sebou kromě hejtování nemají jeho obvykle minutu a půl trvající videa žádný obsah. A stran ideálů, principů a programu v nich Babiš neřekne téměř nikdy ani o slovo víc, než že on (případně „oni,“ ovšem „oni“ v hnutí ANO, ne ti špatní „ONI,“ co za všechno můžou) ten který konkrétní problém dají do pořádku.
Každým takovým videem ale ve voličích užívajících Kahnemanův Systém 1 – rozhodování od oka, na základě dojmu – Babiš budí dojem, že to něco, o čem mluví, zařídí. A především u tohoto typu voličů neustále posiluje dojem vyjádřitelný větou „dobře JIM to nandal, Franto“. A tito voliči jdou volit ANO, ač „tím nahoře“ je sám multimiliardář Babiš. Na to – protože nepřemýšlejí – oslovení Babišovi voliči nepřijdou.
Další, neméně důležitou sociální síť, pak má na starost Babišova pravá ruka v hnutí ANO, paní Alena Schillerová. Ta svými tanci a zpěvy na TikToku sice vyvolává u pražské kavárny notný posměch, ale na potenciální voliče ANO používající Systém 1 funguje až zázračně. Ten účinek je naplněn hned několika mechanismy, a dopadá různě na různé voličské skupiny. Především na ženy středního a vyššího věku.
Dovedu si ty tři dámy představit jako živé. Nejsou to žádné dezolátky ani socky v exekuci, je to často i městská střední třída. Třeba úřednice, účetní – prostě tak trochu „lepší“. Sedí po práci v cukrárně, pijí svou dvojku bílého k dortíku, a nadávají. Manžel je už léta impotentní. Kluk je na perníku, dcera se sebepoškozuje, maminka je dementní, pes trpí zácpou. Takže jim v tom životě nezbývá nic jiného než ten dortík, trocha bílého vína, Neurol a sociální sítě. Pak jedné z nich cinkne mobil, a ona rozklikne nové video paní Schillerové. Dámy video sledují. Jsou všechny tři v té cukrárně zhruba stejně staré jako paní Schillerová, a identifikují se s ní. „Vidíš, Marie! Ta to umí rozjet, ne jako my důry,“ pronese jedna z nich na adresu tance paní Schillerové k písni „Žal se odkládá“. A jdou volit ANO.
Na TikToku paní Schillerová oslovuje i mladé. Především ty méně bystré – půjdou k volbám proto, že na billboardech uvidí tu paní, co tak pěkně tančí na TikToku, a hodí to právě jí, protože jiného politika neznají. A nejde o jedinou skupinu mladých voličů, které může na čínské sociální síti oslovit.
Dalším mechanismem, kterým mohou politici tance získat voličské hlasy mladých, je trolling, případně kanadský humor. Pokud inteligentní pubescent trvale čelí výsměchu rodičů, že kouká na sítích na úplné blbosti, tak s chutí bude volit paní Schillerovou. Čistě ze zlomyslnosti, aby měli rodiče v solidních zprávách veřejnoprávní televize ten samý obsah jako on ve svém mobilu. A při vhazování lístku do urny se potutelně usmívá při představě, jak bude otec ječet jak siréna, když mu ve večerních zprávách, při zpravodajství z parlamentu, paní Schillerová zastepuje. Takže zvolí ANO.
Zlé konce
Všechny uvedené skupiny voliček, voličů a prvovoličat spojují dvě skutečnosti. Volí ANO. A nikdy neslyšeli o jeho programu ani jediné slovo. A ani je nezajímá, volí „od oka“. Emoční mentální heuristikou – tu či toho známe, viděli jsme ho, často opakovaně, a vyváděl, takže byl legrační, poveselil, pobavil, ukázal, jak si lze užívat a být veselý, ne jako my důry, dobře „jim“ to nandal, nebo něco podobného. Hlas získal ne program strany, ne ideje konkrétního člověka, ne jeho plány při správě země, ale jeho známost a zábavnost, odprezentovaná v několikavteřinových sekvencích hloupých videí na sociálních sítích.
Peklem této situace je, že když by chtěl tancem zaujmout voliče Petr Fiala, tak mu to nejspíše nepůjde tak dobře jako paní Schillerové. A také tancem přijde o voliče, kteří jej v minulých volbách volili právě proto, že se v politice nechová jako klaun. Jak z pekla dilematu „politici programu versus politici tance“ ven, nevím, a zjevně to nevědí ani politologové.
