Polský odbojář Witold Pilecki jako voják a vězeň koncentračního tábora. FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
ROZHOVOR / Životní příběh polského důstojníka Witolda Pileckého (1901–1948) patří k legendám dějin 20. století. Odpůrce nacismu a komunismu spoluzakládal v roce 1939 tzv. Tajnou polskou armádu, roku 1940 se nechal dobrovolně zavřít do německého koncentráku Auschwitz, kde získával informace a organizoval odboj mezi vězni. Roku 1943 uprchl a v následujícím roce se zúčastnil varšavského povstání. Po druhé světové válce se podílel na protisovětském odporu a pracoval pro polskou exilovou vládu, byl však zatčen a 25. května 1948 ve Varšavě popraven. Od jeho smrti dnes uplynulo 75 let. Při této příležitosti pořídil publicista Pavel Hlavatý pro Novou orientaci deníku FORUM 24 obsáhlý rozhovor s politologem Maciejem Ruczajem, ředitelem Polského institutu v Praze.
Co v dětství a mládí formovalo Pileckého osobnost?
V jeho příběhu se spojuje několik fenoménů, které jsou klíčové pro polské dějiny. Jedním z nich jsou určitě Kresy, odkud pocházela jeho rodina – Poláci tak nazývají východní území, která byla po roce 1945 připojena k Sovětskému svazu a dnes se nachází na Ukrajině, v Bělorusku a Litvě. Bylo to velmi multikulturní prostředí, které v polské imaginaci stále představuje důležité místo, poněvadž odsud pocházely nejvýraznější osobnosti polské minulosti. Pilecki se narodil poblíž finských hranic v tehdejším Ruském impériu, jeho rodina tam pobývala za trest kvůli proticarské činnosti. Statek, do něhož se vrátili po první světové válce, se nacházel v dnešním Bělorusku. On sám studoval ve Vilniusu a toto polsko-ukrajinsko-bělorusko-rusko-židovské město s úžasnou mozaikou náboženství, jazyků a kultur výrazně spoluutvářelo jeho osobnost.
Maciej Ruczaj je ředitelem Polského institutu v Praze. FOTO: Polský institut / se souhlasem
FOTO: Polský institut / se souhlasem
Z čeho vyrůstalo jeho polské vlastenectví?
Pileckého patriotismus se utvářel během Velké války a byl úzce spjatý s ideály boje za nezávislost Polska. Když se v roce 1901 narodil, tak Polsko neexistovalo a vrcholila rusifikace a germanizace někdejších polských území. Pilecki byl vychován v romantickém vlasteneckém étosu pěstovaném v prostředí polské inteligence. Nebylo mu ani osmnáct, když se koncem války zapojil do boje. Ještě před maturitou se zúčastnil všech válečných tažení proti bolševikům. Nejdříve šli Poláci na východ, pak byli zatlačeni zpět bolševickou ofenzivou, kterou zastavila až slavná bitva u Varšavy v srpnu 1920. Také je důležité zmínit, že Pilecki sloužil u kavalerie, která byla symbolem dlouhé tradice boje za nezávislé Polsko.
Jaké byly jeho osudy mezi světovými válkami?
Pokud znáte ze života Pileckého pouze válečné epizody, v nichž se projevuje jako nesmírně akceschopný a razantní člověk, tak je potom velkým překvapením číst si o jeho meziválečných osudech. Skončil v armádě, vrátil se na školu a hospodařil na rodinném statku, maloval obrazy, dokonce i pro místní kostel, staral se o místní komunitu. Jednou za čas, protože byl v záloze, odjel na vojenské cvičení, ale jinak byl jeho život idylický a poklidný – oženil se, měl děti… Byl to člověk v jistém smyslu dvou tváří – a ta druhá se vždy projevila v časech krize a ohrožení.
Kdy začala Pileckého odbojová činnost za druhé světové války?
V podstatě hned po porážce Polska. Koncem srpna 1939 byl mobilizován, jeho jednotka bojovala proti Němcům ještě několik týdnů po kapitulaci Varšavy. Nakonec v civilním oděvu odešel do Varšavy, kde už den před kapitulací začaly vznikat odbojové struktury. Stal se například členem Tajné polské armády. Bylo mu jasné, že poražené Polsko čeká období cizí nadvlády. Mezinárodněpolitická situace, v níž se ocitla středovýchodní Evropa kvůli spojenectví Stalina a Hitlera, stejně jako nečinnost západních spojenců zpočátku neumožňovalx ozbrojenou odbojovou činnost. Nejprve šlo o to nenechat se chytit, udržet kontakt a snažit se informovat o tom, co se v Polsku děje.
Jaká byla nejdůležitější Pileckého aktivita během okupace?
Jeho nejslavnější mise nebyla bojovým úkolem. Onen zlomový moment, který mu přinesl nesmrtelnou slávu a zároveň nejděsivější životní zážitky, začal v září 1940. Šlo o jeho zatčení a cestu do vznikajícího německého koncentračního tábora Auschwitz. Akce byla naplánována, konspirační struktury hledaly někoho, kdo by byl ochoten tuto misi podstoupit. Bylo známo, že vznikl jakýsi tábor na území připojeném přímo k Třetí říši a začali se tam ve velkém ztrácet lidé. Při svém vzniku v roce 1940 byl původně určen pro polské politické vězně a odboj chtěl vědět, o co jde. Pilecki se na tuto akci dobrovolně přihlásil.
Jak došlo k jeho zatčení?
Zajímavou část reality okupovaného Polska, která nebyla moc využívána v jiných zemích obsazené Evropy, představovala takzvaná łapanka. V rámci permanentního teroru Němci vždy obklíčili nějakou ulici či blok domů, například kvůli tomu, že tam byl někdo z okupantů přepaden, střílelo se, případně někdo napsal něco na zeď. Během „akce“ bývali zadržováni i lidé, kteří se v obklíčeném prostoru nacházeli třeba i náhodně, a poté byli odvezeni do vězení nebo koncentračních táborů. Polský termín łapanka poukazuje právě na náhodný charakter – prostě někdo šel nakoupit a nevěděl, zda Němci zrovna nezavřou ulici a všechny neodvezou. Pilecki se tímto způsobem nechal záměrně v září 1940 chytit a putoval do tábora Auschwitz, kde získal číslo 4859.
To, co následovalo potom, známe z jeho zprávy – tu sepsal hned po útěku, který proběhl o dva a půl roku později, v dubnu 1943. Na jedné straně je to věcná zpráva vojáka, v níž popisuje, co viděl. Ale zároveň jsou tam pasáže, které jsou působivé literárně i psychologicky. Uvedl, že se ocitl v nějaké noční můře, na obraze Hieronyma Bosche, v Dantově infernu. Že to byl jasný přechod ze světa, který je pro člověka představitelný, do reality, která představitelná není. Čtenáři naskakuje husí kůže, už jen když tu zprávu čte.
Víme, ke komu na Západě se Pileckého zpráva dostala?
Pilecki posílal zprávy ven z tábora několikrát během těch více než dvou let. Informace, které předával, se stávaly součástí dokumentů a výzev, které polská exilová vláda v Londýně adresovala svým spojencům, vzpomeňme například Raczyńského nótu z prosince 1942. Převážně se takové zprávy setkávaly s vlažnou reakcí, často byly hodnoceny jako nepříliš pravděpodobné. Autor Pileckého biografie Jack Fairweather uvádí, že zprávu o stovkách tisíc zavražděných v Auschwitzu opřenou o Pileckého informace odmítlo BBC v březnu 1943 na pokyn britských úřadů odvysílat v anglickém vysílání. Souhrnnou zprávu z Auschwitzu sepsal Pilecki po útěku v létě 1943 a předal ji velení polské Zemské armády. Zdá se, že v této fázi nadřízení Pileckého byli už hodně skeptičtí k tomu, že by se podařilo vyvolat u Spojenců nějakou reakci. Navíc se blížila fronta.
Jak reagoval na to, že Spojenci ani polský odboj vězňům v koncentráku vojensky nepomohli?
Bral to jako osobní prohru a vracel se k tomu neustále od svého útěku až do smrti. Opakovaně se obracel na své velitele, burcoval, aby se něco udělalo, navrhoval například bombardování příjezdových cest i samotného tábora. Osobně byl velice zklamán, a nebyl v tomto ohledu jediný. Je samozřejmě možné dlouze diskutovat o tom, nakolik byla taková pomoc vůbec reálná, ale v Pileckého textech a vyjádřeních je přítomný pocit selhání, že nedokázal svým spoluvězňům více pomoci.
Co všechno Pilecki v táboře dělal?
Vytvářel konspirační struktury na principu menších několikačlenných buněk, které jsou základem jakékoli odbojové činnosti, aby nebyly příliš propojeny mezi sebou, takže pokud by byla jedna odhalena, nedošlo by k dominovému efektu. V první řadě šlo o sbírání informací o táboře a jejich vynášení ven. Cílem bylo způsobit Němcům další problémy: skrze povstání a nepokoje, čímkoli. To byl maximalistický cíl, a když čteme vzpomínky vězňů, kteří byli členy jeho konspirace, tak vidíme, jak tato činnost byla důležitá, protože jim pomáhala přežít. Ale protože ten vnější podnět nepřišel, tak základní náplní byla každodenní praktická pomoc. Když byl někdo hodně oslabený, snažili se ho spoluvězni dostat na lehčí práci, spolupracovali s lékaři, kteří působili v táborových nemocnicích, sháněli jídlo. Prostě se snažili, aby v tom pekle co nejvíce lidí přežilo.
Jak se mu podařil útěk?
V jistou chvíli byl poměrně těžce nemocný, bál se, že umře, a právě díky konspirační síti se mu podařilo dostat lehčí práci v pekárně, která se nacházela mimo území tábora. A v noci z 26. na 27. dubna 1943 se mu – ještě se dvěma spoluvězni – povedlo uprchnout, což velice barvitě popsal. Následně se zkontaktoval s ilegálními strukturami polské Zemské armády.
Jaká byla jeho další podzemní činnost?
Kromě toho, že věnoval hodně sil své zprávě a snahám o pomoc vězňům v Auschwitzu, byl zařazen do elitní skupiny, která se jmenovala NIE (polsky „ne“). Byla to jakási konspirace uvnitř konspirace – tajná síť vytvořená z příkazu velení Zemské armády, která se měla připravovat na změnu z okupace německé na okupaci sovětskou. Protože se plánovalo celonárodní povstání v okamžiku, kdy se přiblíží fronta (akce nakonec dostala jméno „Bouře“), tak tato konspirační skupinka měla zůstat v utajení pro to, co pak skutečně nastalo. Zemská armáda pochopila, že Sověti nejsou „naši spojenci“, ale pouze spojenci našich spojenců, a tudíž není možné od nich očekávat něco dobrého.
Když 1. srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání, měl Pilecki zůstat v utajení. Nicméně to nevydržel a anonymně se přihlásil do jednoho z povstaleckých oddílů (aniž by zveřejnil svoji hodnost) jako obyčejný dobrovolník. Ovšem profesionálního vojáka poznáte velmi rychle, takže po pár dnech už té jednotce velel a strávil celé povstání v první linii. A protože součástí kapitulace povstání bylo i to, že Němci souhlasili s tím, že bude vojákům Zemské armády přiznán status válečných zajatců, který jim předtím jako „polským banditům“ upírali, dostal se Pilecki do zajetí. Díky tomu mnoho varšavských povstalců přežilo, protože byli odvezeni do zajateckých táborů většinou daleko od východní fronty. Tábor, ve kterém se nacházel Pilecki, byl osvobozen západními spojeneckými armádami, a on se tak ocitl na šťastnější straně vznikající železné opony.
Co Pilecki podnikal na Západě?
Ihned se přihlásil u generála Anderse, velitele polské západní armády, a požádal o opětovné vyslání do Polska, tentokrát okupovaného Sověty, na výzvědnou misi. Vyrazil přes Prahu, kde se setkal se svým spoluvězněm z Auschwitzu Karlem Stránským, zřejmě jediným Čechem v Pileckého konspirační táborové struktuře, otcem spisovatele Jiřího Stránského. Z pamětí rodiny Stránských víme, že Pilecki se v Praze nějakou dobu zdržel. Následně se dostal do Polska a tam se zabýval výzvědnou činností. Jeho úkolem bylo – na základě předchozích kontaktů – znovuvytvořit zpravodajskou síť a posílat exilové vládě informace o tom, jak probíhá proces sovětizace Polska.
Jak se mu tato činnost dařila?
Musíme si uvědomit, že tehdejší situace v Polsku byla podstatně jiná než například v Československu, a to ze dvou důvodů: polská komunistická strana byla naprosto marginální uskupení, které nemělo v polské společnosti ani na konci války prakticky žádnou podporu. Byla to strana spojená s cizí nepřátelskou mocností, se Sovětským svazem. Pokud v Polsku byli levičáci, tak to byli vlastenci například z Polské socialistické strany. Ti nenáviděli garnituru dovezenou na sovětských tancích stejně jako kdokoli jiný. Komunistická moc se od začátku opírala o sovětské ozbrojené složky, Rudou armádu a zejména jednotky NKVD, které na území Polska v desítkách až stovkách tisíc lidí operovaly dlouho po skončení války.
Až do roku 1948 byla většina boje proti protikomunistické opozici vedena rukama sovětských vojáků. Sověti nedůvěřovali ani polským komunistickým jednotkám, které přišly z Východu (jakémusi ekvivalentu Svobodovy armády), protože i ty byly považovány za velmi nejistý element. Ve vznikajících komunistických ozbrojených složkách, ať už v armádě, nebo v tajné policii či jednotkách ministerstva vnitra, byla proto velká část důstojnického sboru, jak se v Polsku hezky říká, „Poláky z profese“. Byli to občané Sovětského svazu, kteří bývali jmenováni do různých pozic, a zároveň obdrželi i nový polský pas. Ještě v červnu 1956 velel pacifikaci poznaňského povstání sovětský generál a ministrem obrany byl tehdy maršál Rokossovskij, který se narodil v carském Rusku a do konce války byl občanem Sovětského svazu.
A druhý důvod, který odlišoval polskou situaci od české?
Existence ozbrojeného odboje proti režimu. Jeho rozsah byl mnohem menší než protinacistický válečný odboj. To mělo více důvodů a tím hlavním byla totální únava společnosti, která po šesti letech pekla konečně toužila po klidu. Důležitou úlohu také sehrály velké chyby velení Zemské armády, které nedomyslelo důsledky interakce se Sověty a vlastně se vzdalo bez boje. A do toho přichází zvenčí Pilecki, který proti komunistům nebojoval se zbraní v ruce, jak to dělaly tisíce jeho kolegů z bývalé Zemské armády. Plní své výzvědné úkoly a není ani příznivcem vojenského odporu, který považoval – pokud by nezačala třetí světová válka – za beznadějný.
To už se blížíme k tragickému závěru jeho životního příběhu…
Po dvou letech, v květnu 1947, byl zatčen, jeho konspirační síť byla odhalena a začalo téměř roční vyšetřování – což asi není to správné slovo, poněvadž šlo o klasické stalinské postupy: mučení a nekonečné výslechy. Pilecki byl odsouzen k trestu smrti. Na konci jeho cesty se odehrála nesmírně silná scéna, kdy jeho přátelé z Auschwitzu zaslali petici Józefu Cyrankiewiczovi, tehdejšímu premiérovi, jenž byl také jejich spoluvězněm a Pileckého dobře znal. Na dopis přesto neodpověděl. Witold Pilecki byl 25. května 1948 popraven způsobem, jemuž se v Polsku přezdívá „katyňský“ – střelou zblízka do týlu. Člověk, který ho popravil, byl typický zástupce nového režimu, poloanalfabet s kriminální minulostí, který se následně vypracoval na důstojníka polské státní bezpečnosti.
Byla Pileckého osobnost nějak reflektována před rokem 1989?
Velmi málo, částečně i proto, že jeho rodina zůstala v Polsku a prožila si peklo. On byl v závěru svého života řadu let v konspiraci, takže stop jeho činnosti nezbylo mnoho. A dokud nebylo možno mluvit se všemi svědky a dát dohromady dostupné dokumenty, tak povědomí o něm bylo velmi slabé. Komunisté samozřejmě dělali všechno pro to, aby byl zapomenut. Ve Varšavě zhruba posledních deset let probíhají velké exhumační práce na místě, které se jmenuje Loučka – někde tam jsou ostatky Witolda Pileckého. Bylo identifikováno už přes sto lidí, on zatím nalezen nebyl. Což ukazuje, jak hluboko chtěli komunisti památku svých odpůrců zahrabat. Naházeli své oběti do jámy, tu zasypali a zřídili na ní skládku, po jejímž odklizení tam stavěli další hroby.
Odsoudili komunisté Pileckého k zapomenutí, anebo jeho odkaz spíše zkreslovali?
Jeho existence nebyla všeobecně známá, byl to důstojník působící v utajení, takže jeho příběh v polské společnosti nerezonoval tak jako třeba Katyň nebo Varšavské povstání, byť pravda o nich byla samozřejmě postihována. V případě Pileckého začal návrat do polské historické paměti skutečně až po roce 1989. A byl to návrat vpravdě monumentální, dnes patří v Polsku snad k nejznámějším národním hrdinům. Pomáhá tomu samozřejmě i jeho neuvěřitelně silný příběh, který by se někomu mohl jevit až kýčovitě. Pokud hledáte hrdinu bez poskvrny, tak Pilecki patří mezi kandidáty, kteří by obstáli. V současném Polsku jsou po něm pojmenovávány školy i vojenské jednotky.
Doporučil byste nám nějaké odborné či popularizační práce o Pileckém? Třeba i nějaký film?
Pileckého příběh je tak silný a v něčem až nepravděpodobný, že umění s tím stále zápolí. Vzniklo už několik dokumentů, rozpracován je i hraný film, uvidíme, s jakým výsledkem. Víme, že takový kladný hrdina se špatně filmuje, méně jednoznačné postavy jsou přitažlivější a snazší ke zpracování. Samozřejmě vznikla celá řada odborných knih, které jeho osud popisují. V češtině vyšly dvě publikace: „Dobrovolným vězněm v Osvětimi“ od Adama Cyry, významného badatele muzea v Auschwitz-Birkenau, a „Dobrovolník“ amerického novináře Jacka Fairweathera, který se snaží čtivě převyprávět Pileckého příběh pohledem zvenčí.
Jsou dostupné i některého Pileckého vlastní texty?
Jeho nejvýznamnější a jediný větší text je zmiňovaná zpráva o Auschwitzu, kterou několikrát přepisoval a redigoval. Její nejznámější verze je k dohledání i v angličtině a česky vyšla kompletně ve výše uvedené knize Adama Cyry. Je to velmi silný a podrobný popis reality německého koncentračního tábora Auschwitz v letech 1940–1943. Pilecki byl vězněm pracovního tábora, který se nacházel v těsné blízkosti vznikajícího tábora vyhlazovacího, takže ostře vnímal i realitu holokaustu a fungování tamější „továrny na smrt“. Proto je jeho zpráva i významným dokumentem z hlediska dějin holokaustu, ačkoli Pilecki tam byl poslán dříve, než začala tato antisemitská genocidní mašinérie pracovat naplno.
