Polská košile a ukrajinský kabát? Jak se vyvíjel český pohled na ukrajinsko-polské vztahy

Poláci a Ukrajinci mají společné dějiny a hledají k sobě cestu (wikimedia commons)

Poláci a Ukrajinci mají společné dějiny a hledají k sobě cestu | FOTO: wikimedia commons

V minulosti dokázali Češi k nacionalismu Ukrajinců chovat nelíčené sympatie, většinou tehdy, když zrovna nesnášeli Poláky. Vědí to dnešní bojovníci s „banderovci“? Zdálo se, že nevlídné a povrchní soudy o citlivých kapitolách ukrajinské minulosti covid-19 nadobro odplaví, ale odolaly i čínskému viru.  V českém tisku se letos znovu vrátily na scénu. Už osmým rokem od ukrajinské revoluce se nám jejich prostřednictvím připomíná, jak krátkozraká byla po roce 1989 naše ignorance vůči složitostem východní Evropy.

Ukrajinský Majdan měl prozaické a legitimní vnitropolitické důvody. Jednou se budou psát disertace o tom, proč tehdy střídmé a věcné rozbory situace rychle zastínila agresivní „dojmologie“, pracující s dávno zdiskreditovanými nacionálními stereotypy, proč současní smrtelníci se svými konkrétními tužbami a politickými požadavky byli odsunuti do pozadí a prostor ovládlo zkratkovité šermování národními povahami a domnělými historickými hříchy. Ukrajinci z toho vycházejí jako ti, kdo musejí doložit svou bezúhonnost, aby se směli začlenit do slušné společnosti („S Banderou do Evropy nepatříte!“). Jak je zřejmé, nepřestalo to zabírat.

Češi a jejich „kolektivní sympatie“

Na české liberální scéně převládlo přesvědčení, že popsanou demagogii mají na svědomí propagandistické kanály Kremlu. Ten s ní bezesporu na celoplanetární úrovni pracuje a příkladně ji šíří, ale to vše by vyšlo naprázdno, kdyby půda v prostředí středoevropských adresátů nebyla už připravena. Moskva snad dokonce ví, že také na základě našich nedávných historických zkušeností příčetní lidé sotva dají v ukrajinsko-ruském sporu za pravdu jejímu pohledu.

Banner Nová Orientace

Ale nemusí se dvakrát snažit, aby nahlodala jejich proukrajinské sympatie předhazováním zločinů, které ukrajinští „kolaboranti s nacisty“ měli spáchat mimo jiné na mírumilovných Polácích, a poukazováním na mentalitu, která to údajně způsobila.

Přijetí Ústavy 3. května na olejomalbě Jana Matejka z roku 1891  (wikimedia commons)

Nuže, kdyby u nás v současnosti existovala sebevědomá česká slavistika stojící na solidních základech, mohla by splnit úkol nad jiné záslužný: Připomenout našim žurnalistům, dokonce mnoha akademikům, že Češi kdysi, v éře, kdy se formovaly moderní národy a jejich základní stereotypy, oceňovali na „Rusínech“ právě ten instinkt protipolské lidové vzpoury i jeho občasné doprovodné projevy, které přijal zanedlouho za své i radikální ukrajinský nacionalismus. Ten, v jehož jménu jednal Stepan Bandera i „vrah civilistů“, jak byl v jednom neinformovaném březnovém článku Práva nazván velitel Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Roman Šuchevyč.

Jak šel čas, titíž Češi nalezli v časech rané československé i polské státnosti zálibu v prominentních ideolozích ukrajinského nacionalistického hnutí na základě známé zásady „nepřítel mého nepřítele…“ Až nakonec dospěli k nesmiřitelné nelásce vůči všem projevům ukrajinské emancipace – tedy té na Moskvě. Etnické krutosti nicméně byly tím posledním, co poválečné a brzy poúnorové Československo „banderovcům“ mělo za zlé.

Pohoršlivé? Šokující? Začněme obecněji. Není nic vrtkavějšího než kolektivní sympatie určené bližším nebo vzdálenějším sousedům. Za takovými na emocích založenými aliancemi s jedněmi národy – aliancemi, které nám s odstupem času připadají už stěží srozumitelné –, se totiž zákonitě skrývají i historicky podmíněné antipatie k národům druhým, toho času konkurenčním. A náklonnost i nepřízeň jsou nakonec jen zrcadlem, kam umísťujeme sami sebe. Ztrácet to ze zřetele znamená sebe samé neznat.

Demonstrace na podporu svobody a demokracie v Bělorusku (Praha, srpen 2020) (Max Ščur)

Česká reflexe polské kauzy a „Rusíni“

Historie umístila Ukrajinu do mlýnice dvou protichůdných národních výkladů velkoruského – a polského. České představy o „Slovanstvu“ si vždy musely všímat i polského problému, a právě v tomto polském zrcadle se české společnosti 19. století připomínaly první politické snahy „Rusínů“, kteří se časem začali považovat za Ukrajince.

Dějiny česko-polské vzájemnosti jsou plné protikladů a výkyvů. Není divu, že se to s naším viděním Ukrajinců má podobně: politické osudy obou národů se lámaly o hranice různých impérií, která jim svého času svorně vládla.

Začátky tohoto rozporu jsou patrné na pozadí takzvaného „jara národů“ revolučního roku 1848, ale řádky slavného článku Slovan a Čech od Karla Havlíčka Borovského hovořily neúprosnou řečí už v „předjaří“, dva roky předtím: „Malorus, Ukrajina jest ustavičná kletba, kterou nad sebou vyřkli Poláci i Rusové, jest jablko nesvornosti hozené osudem mezi tyto dva národy, jest příčinou ustavičné nenávisti mezi oběma, pokavád jeden zcela pokořen nebude.“

A na podzim 1848 psal Havlíček v Národních novinách: „Polská šlechta přivedla dva veliké národy, Litvíny a Rusíny, o svobodu, zahnízdila se mezi nimi, ssála z nich život, a to nazývala bratrstvím!“ Havlíček vycházel ze svých zážitků v Haliči, kde si stačil vypěstovat nelichotivé mínění o polské aroganci. Jeho hlavní výtka směřovala vůči polské šlechtě v kraji, kde Ukrajincům bez národně uvědomělé složky náležel poddanský status a kde byl „chłop“ „o málo více než zvíře“. A právě toto souznění s prostým zemědělným lidem utiskovaným polskými zemany vytvořilo v české dobové představivosti předpoklad, abychom s jedněmi cítili a druhé kárali.

Jasnozřivý a neohrožený Havlíček v prvním případě předběhl svou dobu, v tom druhém již navazoval na skutečnosti, které v předešlých měsících dosáhly širokého ohlasu. Slovanského sjezdu v Praze se v červnu 1848 zúčastnili také haličští Ukrajinci, vznášející požadavky, které se musely střetnout s aspiracemi habsburských Poláků: těm šlo o zachování územně-správní jednoty Haliče a její autonomii, nad níž by měli plnou kontrolu, jejich postranním cílem pak bylo využít tuto korunní zemi jako můstek ke sjednocení své tehdy porobené a rozkouskované vlasti. Žádní „Rusíni“, které Vídeň využívala jako protiváhu neklidného polského elementu, pro ně nemohli existovat.

Výrazná část české vlastenecké veřejnosti v této hodině chovala k mladé, potlačované národnosti sympatie, vyjádřené samotným Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegerem na ústavodárném kroměřížském sněmu.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Polská kauza se u Čechů v průběhu 19. století zapisovala dvojím, rozporuplným způsobem. Na jednu stranu se nejen u nás dočkala obrovského ohlasu dvě povstání Poláků proti carské despocii (1830 a 1863). Avšak po nezdaru druhého, tzv. lednového povstání, polská reprezentace pod habsburským žezlem zvolila cestu, která v Češích upevnila předsudky vůči Polákům coby „pánům“ a výhledově položila základy i budoucímu českému pochopení pro rakouské Ukrajince jako neprivilegované, ale hrdé plebejce.

Roku 1867, kdy se monarchie – k české nelibosti – přetvořila na duální stát s německou a maďarskou hegemonií, jinými slovy v Rakousko-Uhersko, polská konzervativní šlechta v Haliči toto nové uspořádání podpořila, což česká politická reprezentace vnímala jako zradu. Výměnou za to dostali Poláci volnou ruku v Haliči a záruku jazykové, správní a sociální převahy nad tamními rolníky a Ukrajinci, kteří pomalu ale jistě vyzrávali v národní společenství.

Oblouk ironie nás zde dovede nakrátko opět k Havlíčkovi. V postavě mladého, z Haliče pocházejícího šlechtice Quida Battaglii, potomka původně benátského rodu, nalézala pražská veřejnost jara 1867 propojení dvou neodpustitelných kvalit: rakouského důstojnického stavu a polské příslušnost (byť s italskými kořeny). Battaglia zahořel láskou k Havlíčkově dceři Zdence, ale právě zášť tehdejší společnosti, poté co se Zdenka Havlíčková se svým vyvoleným ukázala na pražských Příkopech, donutila „dceru národa“ vzdálit se na mnoho let do ústraní a na svou lásku rezignovat.

Na okraj připomeňme, že Battaglia později ze sympatie k ukrajinství napsal první polskou biografie ukrajinského národního barda Tarase Ševčenka – a naopak jeho syn Andrzej se roku 1918 stal prvním Polákem, který padl v polsko-ukrajinských bojích o Lvov.

Polská „szlachta“ a ukrajinští radikálové

Již řadu let je český mediální vkus háklivý na projevy násilí z ukrajinské strany. Vychází z pocitu, že tam, kde jiní měli zuby, Ukrajinci disponovali tesáky, a že je ukrajinská historie nad jiné krvavá – vinou Ukrajinců.

Po čtyřiceti letech polské dominance v Haliči, této severovýchodní výspě mocnářství, otřásly její čím dál neklidnější politickou krajinou (lidové nepokoje, stávky a krvavé incidenty) výstřely radikálního socialisty Myroslava Sičynského, který usmrtil haličského místodržícího Andrzeje Potockého, císařova blízkého přítele. Bylo to v dubnu 1908 a šlo o nejproslulejší atentát na vysoce postavenou osobu v monarchii. Výsledkem byla aktivizace českého proukrajinského cítění.

Časopis Masarykových realistů Čas tehdy pranýřoval snahu polských úřadů odhalit za každou cenu za Sičynského činem „rusínské“ spiknutí (mladík ve skutečnosti jednal na vlastní pěst): „Známe z historie Omladiny, co o takových tajných spolcích soudit. (…) Poláci a polské úřady zvláště neměli by své policejní prohlídky, zatýkání … a nátisky proti Rusínům zakrývat fantaziemi, kterým nikdo nevěří, nejnovější báchorky už budí ošklivost.“

Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008) (Úřad vlády RF (wikimedia commons))

Šest týdnů po události pronesl poslanec Masaryk ve vídeňském parlamentu řeč, v níž se poprvé obsáhle vyslovil k ukrajinsko-polskému poměru a mimo jiné uvedl: „My Čechové říkáváme také, že jsme proti Polákům demokratičtější, říkáme, že nemáme své národní šlechty a následkem toho, nikoliv z filosofických a utopistických důvodů jsme o této stránce dějinami a povahou bližší Rusům a také Rusínům.“

Pochopitelně že o cílevědomém chápání nějaké „ukrajinské otázky“ nemohlo být u Čechů vzhledem k dobovým okolnostem řeči. Globálně byl polský problém vždy poměřován s ohledem k Rusku a náklonností k východnímu kolosu spolehlivě zatlačován. Ale proč si ve zdech habsburského domu nerýpnout do zpupné polské szlachty, neplynou-li z toho žádné závazky?

Že je „hajdamáčtina“ vzdorem potlačovaného lidu, psal v červnu 1910 s poukazem na masové protišlechtické rebelie na Ukrajině 18. století, vynikající surovostí a v polské paměti dosud hrůzně zapsané, slovenský novinář a spolupracovník pražského Času Bohdan Pavlů, když shrnoval své dojmy z návštěvy sjezdu ukrajinských tělovýchovných spolků zvaných „siče“, což byla obdoba našich sokolů.

Pavlů dobře postřehl stále bojovnější nálady ukrajinské mládeže: „Odtud ty vzpurné pohledy, které občas ze cvičiště šlehly na kraj Stanislawowa, kde stojí vězení Sičynského, ne vraha ničitele Síčí hraběte Potockého, nýbrž národního hrdiny.“ Končil pak slovy: „Jiný kraj, jiné písně. Na tvrdý klín s tvrdou palicí. Jen tak si vysvětlíme to romanticko-hrdinské ovzduší, v němž síčovští radikálové vyrůstají.“ A na polský protest proti české delegaci ve Stanislavově Čas odvětil: „Ani polští povstalí sedláci v r. 1846 nevynikali přílišným útlocitem.“

Československo a ukrajinský nacionalismus

Sičynskyj se stal nevědomou předlohou pro organizované politické násilí ve jménu ukrajinského nacionalismu, které zatápělo meziválečnému Polsku. To si panství nad Haličí silou zbraní uchovalo a ještě, mezi jiným, připojilo i část Volyně a západoběloruské oblasti. Vzhledem k napjatým vztahům mezi masarykovským Československem a Polskem se na hlavu Prahy snášely ze severovýchodu často fantaskní výtky.

Československo rozhodně nestrojilo Varšavě tak rafinované úklady, abychom mohli mluvit o jeho alianci s radikálními Ukrajinci. Ale nikoli bez jemné zlomyslnosti na svém území tolerovalo proces zrání generace mladých Ukrajinců, kteří tu nalezli studijní působiště.

Andrej Zubov na Masarykově univerzitě v Brně (2014) (ČTK (Václav Šálek))

Demokratické avantgardě Ukrajinců, stojící nedávno na východě v čele protibolševického zápasu, nebylo českou veřejností zapomenuto, že ukrajinská republika vsadila roku 1918 na německý faktor. Také to, se vzpomínkou na prorakouské tíhnutí haličsko-ukrajinské reprezentace za války, posilovalo zavedený názor o „progermánském“ vektoru ukrajinské politiky, neslučitelném s našimi zájmy.

A přesto se na zlost Polákům Masarykova republika stala prostorem, na němž se ideologicky formovali mnozí stoupenci krajních metod boje za svobodnou Ukrajinu a současně těmito „protobanderovci“ byla příkladně ctěna. V ilegálních tiskovinách ukrajinského hnutí odporu v Polsku byl vzdáván hold československým legiím a k nalezení tu místy byly i citace Masaryka (vážili si jej nakonec i naši polští rivalové).

Také proto se ukrajinští nacionalisté nepokoušeli o větší protistátní akce v nejvýchodnější výspě ČSR – Podkarpatské Rusi, ač toto území zahrnovali do svého vymezení celistvé Ukrajiny budoucnosti. Mykola Sciborskyj, jeden z hlavních ideologů a autor návrhu ústavy totalitního střihu, jež by slušela Ukrajině pod nadvládou OUN, měl nadstandardní vztahy s Benešovým ministerstvem zahraničí, a když už Praha nemohla ignorovat polské protesty a přikročila k vypovídání těchto aktivistů ze země, byl viceministrem Kamilem Kroftou přesto ujištěn o sympatiích vysokých míst k ukrajinské osvobozenecké akci.

Ačkoli slovenské listy příznačně stranily polské vládě, český tisk dal v září 1930 sborově najevo své pobouření nad zákrokem polské armády proti ukrajinskému obyvatelstvu východní Haliče v odpověď na sabotážní akce OUN i komunistů.

A když OUN zavraždila v červnu 1934 ministra vnitra Bronisława Pierackého, přilila pražská agentura Centropress oleje do ohně tím, že umístila na stránky svého bulletinu ministrův portrét, vévodící textu, který jej vinil z potlačování opozice a menšin, zejména z režie zlopověstné pacifikace východní Haliče: „Tam, kde není lidského vztahu mezi těmi, kdo vládnou, a těmi, kdo jsou ovládáni, snadno se rodí atmosféra, ve které se boj promění v zapřisáhlou nenávist.“

Pochopením pro teroristické akce Ukrajinců v meziválečném Polsku se věrna svým tradicím z rakouských časů dlouhodobě vykazovala sociální demokracie, z jejíhož prostředí vzešla roku 1932 v českém prostředí asi nejprudší ukrajinská obhajoba z pera novináře Jaroslava Vozky. Nesla název nepřipouštějící dvojí výklad: Polsko, žalář národů. Nebezpečí pro světový mír.

Vozkovy tehdejší sovětofilské iluze byly v posuzování polského menšinového problému východiskem, které již naplno a bezohledně realizovali komunisté. Ti, věrni linii Kominterny, Polsko nenáviděli, a za vzorové řešení ukrajinského problému vydávali to sovětské. Lhostejno, že Ukrajinci v SSSR tou dobou hynuli po milionech hladem. Stačí se začíst do tehdejšího Rudého práva. Do časů, kdy naši komunisté začnou „banderovci“ doslova strašit děti, zbývalo necelé desetiletí.

Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978) (ČTK)

V pomnichovských měsících pochodeň zdrženlivého respektu k politickému ukrajinství převzala pravice. Státotvorný projekt, na nějž zákulisně, ale výrazně působila i OUN, se zhmotnil na Podkarpatské Rusi, nyní Karpatské Ukrajině. Doposud přehlížená a nuzná provincie se od podzimu 1938 stala pod vedením ukrajinských národovců dějištěm pokusu přeměnit ji v zárodek příští suverénní Ukrajiny.

Nikdy předtím ani potom nepsal světový tisk o ukrajinském problému s takovou vážností a česko-slovenská vláda to musela respektovat. Teprve z nezbytí poslala na východ zjednat pořádek generála Lva Prchalu, jehož vojáci v posledních hodinách trvání republiky změřili síly s Karpatskou sičí – karpatoukrajinskou domobranou infiltrovanou aktivisty OUN. Byl to vlastně první historický moment přímé česko-ukrajinské konfrontace. Nesmyslné krveprolití oslabilo obě strany, jež musely vzápětí společně čelit maďarské invazi, aby na bojišti nakonec zůstala krvácet osamocená sič.

Česká historiografie razí dnes bezpracně odsudečný pohled na Karpatskou sič, jíž klade za vinu rozbíjení státu. Jak se však srovnat s tím že ukrajinští radikálové na okamžik čelili maďarskému nepříteli bok po boku s řádnou armádou republiky?

Tento nepříjemný rozpor se s vynaložením veškeré neupřímnosti podařilo vyřešit až za války Benešově reprezentaci v Londýně: jakmile se válečná situace začala ubírat odhadnutelným směrem a scénu ovládla recidiva iluzí o bratrství Slovanů, byla role ukrajinských nacionalistů v událostech předjaří 1939 přetřena „slovanským“ nátěrem. „…tehdy se zase jasně projevilo pravé smýšlení slovanského lidu Podkarpatska: přes všechno působení zmíněných propagand, které se pokoušely zmásti jeho orientaci, odhodlaně se stavěl do boje proti maďarským vetřelcům,“ přednesl a sepsal Hubert Ripka na podzim 1944 ve městě nad Temží.

V době, kdy o osudu Podkarpatské Rusi bylo po sovětsku rozhodnuto, museli být uvědomělí Ukrajinci přičleněni ke všem našeptavačům „matoucím orientaci lidu“, aby se mohl zaskvět štít čirého slovanství. Sympatie k jejich březnovému střetu s Maďary přetrvávala – jen bylo nutno zpětně vyměnit prapor na jejich násadě, aby si duch doby přišel na své.

Knihy Free Czech Media (FCM)

O české „banderologii“

Rok 1945 otevíral nové dějství české nelásky ke všemu bojovně ukrajinskému. Termín banderovci napřed pronikl do našeho povědomí v klopýtavé podobě „benderovci“ a byli to nyní opět komunisté, mistři dialektiky, kdo pečoval o veřejný vkus. Nevítané návštěvy jednotek Ukrajinské povstalecké armády na východní Slovensko pohnuly československé státobezpečnostní složky k prvním ucelenějším hodnocením nového fenoménu.

Z nich zubu času odolalo jen přesvědčení, že ukrajinský odboj se odvozoval od kolaborace s nacisty. Dodnes se servíruje jako příloha k hlavnímu chodu. Tehdejší apoštolové prosovětských pořádků označili bojovníky UPA za zavilé nepřátele lidových demokracií, lokaje imperialismu, spřízněnce Vatikánu a spojence domácí reakce. Samotní „banderovci“ tvořili v jejich podání zastřešující pojem, pod nějž se naměstnali i „vlasovci“, „vysloužilci SS“ a jiní vyvrhelové.

„Volyň“ však byla až do roku 1989 pozapomenutým, marginálním slovem, vytěsňovaným důrazem na krutosti UPA během jejích bojů s poválečnou polskou „lidovou“ mocí. Tohoto omezeného územního výměru hříchů UPA se také až do konce snažila držet historiografie komunistického Polska, pokud nechtěla prekérně připomínat stopy polské minulosti na východ od nových polských hranic, kde nyní panoval bratrský SSSR. Bezuzdný etnický teror, který tam UPA za války rozpoutala proti polské populaci, a hlubší kořeny ukrajinsko-polského nepřátelství se ocitly v jámě zapomnění.

Krajně nahodilé a vlastně nadčasové byly zmínky o někdejším teroru UPA na „Volyňsku“ – jako ta ze srpna 1947 v týdeníku Partyzán. Dokonce i křiklavě tendenční monografie historika Jana Fialy Zpráva o akci B, na níž je postkomunistický jen rok jejího vydání (1994), opisovala volyňsko-haličskou tragédii několika slovy o „občanské válce“, která se ztrácejí v autorově ideologicky poplatné obžalobě UPA, a totéž platí o další „banderologické“ produkci komunistické éry.

V těsně poúnorovém období se Volyň zjevovala v kontextu, který spíš svědčí o zvrhlosti oněch dob – ve spojitosti s českými navrátilci ze Sovětského svazu. Volyňští Češi se tehdy netěšili statusu dalších z etnických obětí násilí UPA, za jaké je dnes módní je vydávat, ale naopak byli jako skupina s živou zkušeností se sovětskou realitou podezírání ze spojenectví s „banderovci“. Ani jejich osobní zážitky z válečné Volyně neměly šanci ovlivnit oficiálně závazný obraz ukrajinského hnutí odporu.

Marija Aljochinová (ČTK)

Tak jako byl zamlčován drsný úděl deportovaných Ukrajinců v poválečném Polsku, nejen že u nás nebylo reflektováno reálné polské utrpení na válečné Volyni, ale polské antisovětské podzemí v letech 1945–1947 bylo v situačních zprávách paradoxně směšováno s UPA. Obou se komunisté báli. A podoba hranic nové sovětské Ukrajiny i její etnická skladba (Stalin deportacemi Poláků dokončil to, co UPA začala) byla soudružsky ctěna jako cílová rovinka ukrajinských dějin prakticky po celých dalších čtyřicet let.

Vztahy mezi postkomunistickým Polskem a už svobodnou postsovětskou Ukrajinou ovlivňoval do počátku nového tisíciletí duch dobré vůle disidentské garnitury Solidarity kolem Adama Michnika. A Poláky jsme tehdy uvěřitelně začali mít poprvé rádi i my, vždyť naše země společně kráčely i do západních struktur. Až 21. století jejich historickou debatu kvalitativně pozměnilo, a Polsko se z „advokáta Ukrajiny“ pomalu proměňovalo v jejího „žalobce“.

V Moskvě už věděli, jak s tím naložit. Avšak stále platí, že spravedlivý soud se neobejde ani bez advokátů, ani žalobců. Českou výhodou je, že můžeme celý proces sledovat z řad poučeného publika, nikoli rozhněvaných přísedících, byť mnozí dnes vášnivě přemítají o tom, jestli nám je bližší polská košile, nebo ukrajinský kabát. Stačí si jen uvědomit, že dějiny nemají jen ti druzí. Má je také naše láska i neláska k nim.

David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia připravuje k vydání jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]