Polsko je předním podporovatelem Ukrajiny v odporu proti ruské agresi, ale Banderův kult hodnotí kriticky

Litevský prezident Gitanas Nausėda, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a polský prezident Andrzej Duda při setkání tzv. Lublinského trojúhelníku ve Lvově (11. 1. 2023) (Serwis Rzeczypospolitej Polskiej (volné dílo))

Litevský prezident Gitanas Nausėda, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a polský prezident Andrzej Duda při setkání tzv. Lublinského trojúhelníku ve Lvově (11. 1. 2023) | FOTO: Serwis Rzeczypospolitej Polskiej (volné dílo)

Přátelé Ukrajiny v Evropě by měli taktně, avšak důsledně upozorňovat na riziko, které se pojí s heroizací vůdců ukrajinských radikálních nacionalistů. Jestliže to totiž přecházejí mlčením, mohou tím Ukrajině prokázat medvědí službu. V Česku, Polsku i ve všech dalších civilizovaných zemích by povinností lidí, kteří se zapojují do diskuse o mezinárodních záležitostech, mělo být přinášení argumentů ve prospěch zvýšení vojenské i hospodářské pomoci Ukrajině.

Měli by vysvětlovat, proč je nezbytné utáhnout si opasky, abychom pomohli této zemi dosáhnout vítězství nad agresorem páchajícím genocidu. Proč je po skončení války potřeba přijmout Ukrajinu rychle do NATO a EU. A proč je nutno oslabit Rusko natolik, aby v dohledném časovém horizontu nepředstavovalo hrozbu pro žádného ze svých sousedů.

Pomník Rudé armády v Teplicích (2022) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Jestliže výše uvedené řádky podepíší nejspíše všichni přátelé Ukrajiny, pak zjevně ne všichni tito lidé chápou, že politici demokratických států musejí potřebnost tohoto proukrajinského postoje vysvětlovat svým voličům – právě oni jim totiž vystaví vysvědčení při volbách a nebudou se přitom vždy ohlížet jen na to, jak účinná byla podpora Ukrajiny.

Přátelé Ukrajiny by tudíž měli ukrajinským elitám napovědět, jak mohou předákům členských států EU a NATO usnadnit toto prosazování proukrajinské politiky. Ti přitom mají právo očekávat, že Kyjev upustí od aktivit, které budou pro vlády národů podporujících Ukrajinu generovat nutnost nasměrovat značné úsilí do vnitropolitických záležitostí, zatímco pro Ukrajinu samotnou tyto kroky nejsou žádnou aktuální existenciální nezbytností.

A žádnou výjimkou v tomto ohledu nejsou ani aktivity v oblasti historické paměti. Jelikož se tato problematika dotýká hlubinných vrstev národní identity a nezřídka bývá v nějaké souvztažnosti s odlišnou historickou pamětí sousedního národa, je nutno počínat si na tomto poli mimořádně opatrně – s taktem, citem, vyspělým politickým úsudkem i s vědomím toho, že v dnešním světě má historický diskurz nadnárodní charakter.

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině (Radomyr Mokryk (se souhlasem))

Důsledky jednoho selfie

Příhodnou ilustrací problémů, které může vyvolat bagatelizace toho, že tu existuje spletenec historické paměti několika národů, může být událost ze začátku ledna. Generál Valerij Zalužnyj – velitel ukrajinské armády a opravdový hrdina těchto měsíců – si udělal selfie s portrétem Stepana Bandery, který byl v první polovině 20. století vůdcem radikálního křídla ukrajinských nacionalistů.

Nejvyšší rada následně tuto fotografii sdílela na svém twitterovém účtu, dost možná za účelem trollingu mířícího na Kreml, který veškeré Ukrajince bojující za osvobození své země hromadně odsuzuje jako „banderovce“. Tento tweet ovšem vyvolal reakci především v Polsku, kde zavládla konsternace a zazněly protesty, až se premiér Mateusz Morawiecki musel v této záležitosti obrátit na svůj ukrajinský protějšek Denyse Šmyhala.

Tento rozruch by vůbec nemusel nastat, kdyby v Kyjevě panovalo větší pochopení pro důvody, proč je Bandera v paměti Poláků zapsán jako terorista, kolaborant s třetí říší a nakonec i jako morální původce volyňského masakru – etnické čistky z období 1943–1945. Spáchaly ji jednotky Ukrajinské povstalecké armády (UPA) podléhající banderovské Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jimž se dokonce neoficiálně přezdívalo „banderovci“. Tyto jednotky povraždily minimálně několik desítek tisíc Poláků, ale také volyňské Čechy, v důsledku čehož v rámci odvetných akcí polských partyzánských jednotek i spontánní msty zoufalých obyvatel zahynulo několik tisíc Ukrajinců. Není přitom podstatné, že Bandera samotný – na rozdíl od jiné na Ukrajině propagované osobnosti: hlavního velitele UPA Romana Šuchevyče – za volyňský masakr právně vzato nezodpovídal, protože byl v té době vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podstatné je, že jednotky nazvané jeho jménem vraždily Poláky a on sám se od toho nikdy nedistancoval.

Miloš Zeman a Václav Klaus na zemědělské výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích (25. 8. 2022) (Profimedia)

V nastalé situaci lze jen těžko očekávat od Poláků, aby v letošním volebním roce nekladli svým politikům otázky typu: „Co podnikáte pro to, aby Ukrajina přestala uctívat pachatele zločinů?“ Bagatelizace těchto záležitostí ze strany Ukrajiny by znesnadnila polským politikům možnost prosazovat kroky ve prospěch Ukrajiny a v budoucnu by je to mohlo odradit od angažmá v rozvoji polsko-ukrajinských vztahů.

Jistě by se v této souvislosti dalo namítnout, že je naopak potřeba spíše Polákům vysvětlit, že Banderova popularita na Ukrajině je do značné míry emoční reakcí namířenou proti ruské propagandě, a navíc je zčásti důsledkem propagace banderovského hnutí ukrajinským státem v dobách vlády prezidenta Petra Porošenka. Během těchto pouhých čtyř let zaznamenaly průzkumy nárůst pozitivního vnímání Bandery z 36 % na 74 %. Stepan Bandera se stal jakýmsi memem s funkcí symbolizovat boj o ukrajinskou nezávislost na Rusku bez vazby na to, jaké byly jeho skutečné osudy a jak se reálně podílel na dějinném procesu, jenž vedl k ukrajinské nezávislosti. Jinak řečeno, stal se mýtem, který není namířen protipolsky.

Já sám se mimochodem snažím toto vysvětlovat svým krajanům a podobně to činí i řada dalších lidí dobré vůle, kteří se věnují rozvíjení polsko-ukrajinských vztahů. Nicméně s ohledem na pochopitelnou emocionální nálož související s genocidou na Volyni a s ohledem na chyby, jichž se obě země dopustily v citlivé sféře historické paměti, bude dopad podobných aktivit ještě velice dlouho poněkud omezený. Zmírňovat emoce je přitom nutno tady a teď. Vždyť přejít Banderův kult bez jakékoli reakce by znamenalo přiznat porážku v boji s ignorancí a primitivní nacionalizací diskurzu.

Prezidentská kampaň Andreje Babiše (ANO) (Pavel Hofman / FORUM 24)

Vyplatí se dávat za vzor chybnou politiku?

S Banderovým kultem by se tedy přátelé Ukrajiny smiřovat neměli. Naopak by měli Ukrajince upozorňovat na cenu, jakou jejich země platí v důsledku toho, že jejich reakcí na ruskou propagandu v otázce Bandery je nepromyšlená identifikace s předmětem kritiky. Měli by si klást otázku, zda jsou hodnoty vyznávané Banderou v souladu s hodnotami dnešní Ukrajiny. Měli by vybízet k zamyšlení, zda Banderův kult neposkvrňuje památku řady ukrajinských hrdinů, kteří bojovali za svou vlast účinněji než on, ale zároveň si přitom neušpinili ruce zločiny spáchanými z politické neuváženosti.

Koho zaráží to poslední uvedené slovo, nechť racionálně posoudí bilanci působení Stepana Bandery a jeho OUN:

1/ Ve třicátých letech 20. století usilovali o to, aby se od Polska odštěpila multietnická Východní Halič, kde žila z 25–30 % polská menšina. To byl cíl plně oprávněný, ale jakým způsobem se ho snažili dosáhnout? Terorizováním civilního obyvatelstva. Bandera a jeho organizace se obzvlášť vyznamenali pácháním atentátů na ty Poláky a Ukrajince, kteří – tak jako zavražděný ředitel ukrajinského gymnázia ve Lvově – usilovali o docílení polsko-ukrajinského kompromisu. OUN totiž pracovala s předpokladem, že je nezbytné vyvolat vlnu represí ze strany polské státní moci namířených proti Ukrajincům, aby se jejich život stal nesnesitelným natolik, že by se proti polskému státu vzbouřili. Zvolená strategie se ukázala jako kontraproduktivní – žádné povstání nikdy nepropuklo, a naopak Bandera putoval do vězení coby terorista. Je sice pravda, že Polsko později o Východní Halič přišlo, ale stalo se to v důsledku nacistické a sovětské agrese v roce 1939.

2/ V letech 1939–1941 kolaboroval Bandera, propuštěný mezitím z vězení, se strukturami nacistické třetí říše. Přitom však ignoroval či bagatelizoval Hitlerovy záměry se slovanskými národy. Pokus ustavit, aniž by to předtím konzultoval s Němci, v nacisty okupovaném Lvově ukrajinskou vládu skončil tím, že byl Bandera internován.

Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (Profimedia)

3/ V zimě 1942⁠–1943 Ukrajinská povstalecká armáda, kterou utvořila banderovská frakce Organizace ukrajinských nacionalistů, usoudila, že pravděpodobným důsledkem německo-sovětského střetu u Stalingradu bude vzájemné vykrvácení obou totalitních mocností. Do Haliče a na Volyň vstoupí od jihu spojenecké armády společně s Poláky a území se vrátí pod vládu Varšavy.

Toto nebezpečí se rozhodli zažehnat tím, že – a to doslova, fyzicky – zlikvidují část polského obyvatelstva, aby tím přiměli zbytek Poláků k útěku a OUN mohla na uvolněném prostoru vybudovat svůj stát bez „Poláků, Moskalů a Židů“. Nepředpokládali, že se Poláci začnou bránit a že do Haliče a Volyně vkročí Rudá armáda. V důsledku této strategie přišly o život desítky tisíc lidí, a to včetně tisíců Ukrajinců. Politický prospěch z toho neměli žádný.

4/ A konečně je tu poválečné období, které bylo zoufalým a hrdinným, ale pro ukrajinské civilní obyvatelstvo opět značně útrpným bojem Ukrajinské povstalecké armády proti Sovětům, zatímco perspektiva vypuknutí třetí světové války – v rozporu s Banderovým předpokladem – byla mizivá. Důsledkem toho byly deportace velkého množství Ukrajinců, a naopak usazení sovětizovaných Ukrajinců či Rusů v jejich zemi.

S ohledem na výše uvedené je namístě klást si otázku, jestli se Ukrajině samotné vůbec vyplácí propagovat takto „pronikavého“ politika? Povšimněme si, že před Banderovým kultem varoval již Evropský parlament v roce 2010, když v rezoluci týkající se evropské integrace Ukrajiny upozornil, že kult této osobnosti kolaborující s nacistickou třetí říší je v rozporu s evropskými hodnotami.

Polsko-ukrajinské spojenectví

Je potěšující, že si výše uvedené politické okolnosti uvědomuje i ukrajinská vláda. I přes jisté politické riziko nechala po polské intervenci sporný tweet odstranit a už dříve podnikla jiné kroky, které oslabují důsledky nacionalistického velikášství a chybných rozhodnutí Porošenkova týmu. Současné ukrajinské vedení si lépe než to předchozí uvědomuje, že drtivá většina ukrajinských voličů si nepřeje konfrontaci s Poláky a že Polsko je během války i míru pro Ukrajinu objektivně mimořádně důležitý stát jakožto jeden z jejích hlavních a nejvěrnějších spojenců.

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině (Radomyr Mokryk (se souhlasem))

Není to pro Ukrajinu pouhý velký logistický hub, ale stát, který – dokonce i na základě oficiálně zveřejněných údajů – patří do skupinky největších podporovatelů Ukrajiny: dodává jí obrovské množství vojenského vybavení, ekonomické pomoci a mimoto poskytl útočiště několika milionům ukrajinských uprchlíků. A polská společnost s těmito lidmi úžasně solidarizuje.

V důsledku toho na Ukrajině, kde se Poláci už řadu let pohybovali na vrcholku žebříčku sympatií, překročil během války ukazatel pozitivního vnímání západního souseda rekordní hodnotu 86 %, přičemž jako nesympatické Poláky vidělo méně než 0,5 % Ukrajinců. Pro srovnání – obliba Němců tam dosahuje 44 % a antipatie k nim chovají 4 % obyvatel. Prezident Andrzej Duda se těší popularitě mezi 87 % Ukrajinců, což je o 8 % více, než kolik jich chová důvěru v amerického prezidenta Josepha Bidena.

Polská intervence v záležitosti kontroverzního selfie generála Zalužného byla záhy kritizována vlivným opozičním poslancem Volodymyrem Vjatrovyčem, který měl v dobách Porošenkova prezidentování na starosti utváření ukrajinské politiky paměti a bagatelizaci polských reakcí na ni. On a jeho stoupenci se nyní ohánějí argumentem poukazujícím na „suverenitu v otázkách historie“ a nepřípustnosti toho, aby cizí síly Ukrajině určovaly, kdo má být národním hrdinou, ale také na historický „whataboutismus“ naznačující, že také u sousedů – Polsko nevyjímaje – údajně existuje kult kolem podobných osobností.

Argumenty tohoto typu nejsou u nacionalistické části ukrajinského spektra žádným překvapením. Překvapující naopak je nedávný pokus naroubovat je do českého kontextu, jak to nedávno v rubrice Nová orientace na FORUM 24 učinil český historik a ukrajinista David Svoboda, jehož prostřednictvím se šířila klišé o polské úloze v ukrajinské historii, od nichž v posledních letech upouštějí i sami Ukrajinci.

Kampaň, která v roce 2020 připomněla 70. výročí justiční vraždy Milady Horákové, rozvířila novou debatu o komunistickém režimu. (Dekomunizace, o.s. / se souhlasem)

Jaké aktivity jsou nezbytné do budoucna?

Postoj přitakávání komentátorům z řad nacionalistů udivuje také proto, že nic takového patrně neočekávají dokonce ani sami Ukrajinci a řada z nich ve skrytu duše počítá s tím, že politická popularita Bandery se po válce sníží. Během každé války se společnost nacionalizuje, avšak když konflikt končí, utlumuje se i nacionalismus.

Lze tedy předpokládat, že jakmile se ukrajinská společnost zregeneruje po otřesech, tak i samotní ukrajinští odpůrci Bandery – v současnosti zatlačení do defenzivy a vyhýbající se ze zcela pochopitelných důvodů rozdmýchávání vnitřních sporů – začnou kritizovat nacionalizaci diskurzu o dějinách na Ukrajině.

Dojde k tomu tím spíš, že aktuální válka zrodí nové hrdiny, kteří se stanou novým pojivem národního společenství. Koneckonců i v minulosti země by se našla řada hrdinů, kteří zastávali odlišné strategie boje za nezávislost. Někteří z nich – jako třeba nejvýznamnější ukrajinský historik a první předák ukrajinského státu v roce 1918 Mychajlo Hruševskyj – přitom také zastávali radikálně antipolské postoje, avšak proti nim Varšava neprotestuje. Rozsáhlé hospodářské, politické a sociální vazby, jež Polsko a Ukrajinu spojují, jakož i migrace stovek tisíc uprchlíků – zpravidla kvalitně vzdělaných a obeznámených s polským jazykem a historickou citlivostí – mezi těmito dvěma státy přitom už sehrává svou roli v usmiřování vzájemných konfliktů.

O tom, že sami Ukrajinci se za generaci osvobodí od dědictví banderismu, svědčí také další zkušenost – to, že začínají doceňovat dědictví dávné polsko-litevské Rzeczpospolité a vypořádávají se s mýtem „zlé šlechty“, jejž šířila jak ruská historiografie, tak ukrajinská tradice.

Putinova propaganda se za deset měsíců války výrazně proměnila. (ČTK)

Dějiny polsko-ukrajinských vztahů lze hodnotit jako imperialismus, exploataci, nebo přímo kolonialismus jednoho národa vůči druhému, jak to vnímal – počínaje 19. stoletím – hlavní proud ukrajinské historiografie (a také David Svoboda, který byl evidentně pod vlivem tohoto proudu). Lze je však hodnotit také jako proces utváření – to v novověké éře – a následně rozpadu – to v 19. století – jednoho politického společenství (ba dokonce, jak napsal velký ukrajinský historik působící na Harvardu Roman Szporluk, jednoho politického národa), a posléze – to už ve 20. století – jako proces vzájemného soupeření zástupců dvou vykrystalizovaných národů o území, které po staletí obývaly společně.

A právě k této „revizionistické“ interpretaci moderní doby se uchyluje čím dál více ukrajinských akademických historiků a také ukrajinských politiků. Taktéž veřejné mínění na Ukrajině začalo většinově vnímat někdejší Rzeczpospolitou v pozitivním světle – procento kladných odpovědí v nedávném průzkumu převážilo podíl kritiků téměř čtyřnásobně. Ukrajinský ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba podepsal v roce 2021 deklaraci poukazující na to, že Ukrajina vděčí za své tradice politické kultury do značné míry právě tomu, že její území v minulosti bývalo součástí Rzeczpospolité.

A v lednu 2023, jen deset dnů po pozdvižení vyvolaném tweetem s Banderou, přijali polský, litevský a ukrajinský prezident společné prohlášení připomínající „staleté strategické vazby mezi Litvou, Polskem a Ukrajinou, které v minulosti tvořily jeden stát, hradbu před tyranií z Východu“ a o společném protiruském povstání z let 1863–1864. Příznačné je, že pozitivní zmínky o dávné Rzeczpospolité entuziasticky přivítal vlivný zástupce Bloku Petra Porošenka Mykola Knjažyckyj.

Prezidentský kandidát Petr Pavel hovoří na tiskové konferenci ve svém volebním štábu k výsledkům prvního kola prezidentských voleb. (ČTK / Šimánek Vít)

Mimochodem dokonce i v otázce interpretace volyňského masakru lze zaznamenat určitý pokrok – v hlavním proudu ukrajinského diskurzu začíná pozvolna zapouštět kořeny přesvědčení, že pachatelem tohoto masakru byla přese všechno UPA, a nikoli Sověti nebo zelení mužíčci. Pochopitelně to ještě neznamená, že jsou Ukrajinci připraveni odsoudit aktivity této formace jako celek, ale to v Polsku očekává asi málokdo.

Veškeré tyto úvahy by měly vést k jedinému závěru: Ukrajině prospějeme, jestliže budeme taktně, avšak důsledně poukazovat na negativní politické konsekvence Banderova kultu. Budeme-li opakovat argumenty ukrajinských banderovců, můžeme jí naopak uškodit. Jak totiž napsal velký polský historik 19. století Józef Szujski: „Falešná historie je mistrem falešné politiky.“

(Překlad: Martin Veselka)

Łukasz Adamski je doktor historických věd a odborník na mezinárodní politické vztahy, působí jako zástupce ředitele Centra dialogu Juliusze Mieroszewského (Centrum Dialogu im. Juliusza Mieroszewskiego) ve Varšavě.

Pro zájemce o problematiku doporučujeme knihu prof. Grzegorze Motyky „Volyň 1943“, jejíž český překlad vyšel roku 2018 v nakladatelství Academia.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články