Polsko se loučí s hrdiny zavražděnými komunisty

Hned dva státní pohřby zažilo Polsko za posledních několik měsíců. Jeden tuto neděli. Tisíce Poláků se rozloučily s prokletými vojáky. Tento fenomén posledních let přitahuje hlavně mladou generaci a stává se výraznou složkou polské subkultury. Přestože má svoje kritiky, především z řad levicově orientovaných intelektuálů, představuje zajímavý podnět k zamyšlení i pro nás.

Kdo to vlastně byli prokletí vojáci? V podstatě partyzáni. Často neznali nic jiného než válku a podnikali věci, které by běžným lidem, chránícím především život svůj a svých blízkých, připadaly šílené. Za války bojovali v Zemské armádě, největší podzemní odbojové organizaci v Polsku, a po válce plynule přešli do boje proti novému okupantovi – proti Sovětům, a proti jejich páté koloně – polským komunistům. Nebylo jich moc, ale několik tisíc ano.

Atmosféra kolem prokletých vojáků, neboli „šílenství“, jak říkají ti skeptičtější vůči novým hrdinům, se do českých poměrů přenáší nesnadno. I proto, že se vyznačuje téměř výhradně občanským charakterem. Jedná se původně o památku „zdola“, ke které není třeba dokonce ani den pracovního klidu. Vzpomeňme si, který svátek má u nás takový charakter? Žádný. Národní, natož náboženský, svátek je u nás především dnem volna.

Každopádně jsou prokletí vojáci všude. Na mikinách, plackách a hrncích, vzpomíná se na ně snad ve všech možných hudebních stylech, zvláště populární je rap, natáčí se „svépomocí“ filmy, ačkoliv to nejsou většinou žádná umělecká díla, hrdí se jimi fotbaloví fandové toho i onoho klubu, prokletí vojáci se objevují dokonce i jako graffiti. A v neposlední řadě se o nich mluví také mezi politiky, novináři a intelektuály.

Pohřeb jako oslava

Během posledních let se postupně začaly nacházet ostatky popravených prokletých vojáků a není divu, že se ke státním pohřbům, s účastí prezidenta a armády, přikročilo právě za současné konzervativní vlády. Prokletí vojáci vždycky přitahovali ideově pravicovější část polské společnosti. Řada z nich neznala ve svých životech nic než boj, v jejich případě navíc beznadějný boj, který Poláky rozděluje také v otázce Varšavského povstání.

Nejprve byl 24. dubna 2016 s poctami pohřben Zygmunt Szendzielarz, přezdívaný Łupaszka. Vojákem byl odjakživa, studoval vojenské školy. Brzy to zúročil, ještě než si Němci se Sověty rozdělili Polsko, zapojil se do bojů, a jako jeden z nejlepších velitelů později pomohl osvobodit dnes litevský Vilnius, protože doufal, že jej získá zpět pro Poláky. V té době také došlo k odvetnému vypálení obce Dubinki, dnes nejkontroverznější části Łupaszkova života.

Od roku 1945 bojoval se zbytky své původní brigády v okolí Bělostoku proti Rudé armádě, NKVD, „lidové” polské armádě a oddílům nové komunistické vlády. Spolu s asi tři sta dalšími zabíjeli komunistické agenty a členy polské komunistické stran, pokoušeli se také mezi lidmi rozšiřovat protikomunistické materiály. Postupně se však dostávali do stále větší defensivy, na počátku roku 1947 už jich bylo jen něco málo přes čtyřicet. Téhož roku zlomený Łupaszka boj vzdal a pokusil se vrátit do civilního života ke své ženě a dceři.

Byl však zatčen a dva a půl roku mučen ve věznici na varšavském Mokotóvě. Byl „hlavní hvězdou“ monstrprocesu proti bývalým členům Zemské armády. Trest smrti dostali všichni, včetně žen. Łupaszka, snad aby si na něm komunisté opravdu „zgustli“, dostal trestů smrti hned osmnáct – o milost ani nepožádal, bylo to beznadějné a od komunistů ji nechtěl. Zemřel hrdě 18. února 1951.

Věkově nesourodý pár 

V neděli se Poláci rozloučili také se dvěma jeho přímými podřízenými, Inkou a Zagończykem. Popraveni byli spolu 28. srpna 1946 a přesně na den po sedmdesáti letech, 28. srpna 2016, byli pohřbeni do stejného hrobu tam, kde naposledy vydechli – v Gdańsku. Také oni byli při výsleších mučeni, ale svého velitele Łupaszku, ani nikoho jiného, neprozradili. 

Inka se vlastním jménem jmenovala Danuta Siedzikówna a v době smrti jí bylo sedmnáct let. Potom, co oba její rodiče zavraždilo Gestapo, vstoupila ve čtrnácti letech i se sestrou do Zemské armády. Pracovala tam jako ošetřovatelka. V roce 1945 ji za účast v protikomunistickém podzemí zatklo NKVD, ale vzápětí byla osvobozena Łupaszkovými vojáky. Pracovala s nimi opět jako ošetřovatelka a v červenci 1946 byla znovu zatčena.

Mučení vydržela, nikoho neprozradila a byla soudem v Gdaňsku odsouzena k trestu smrti. Komunistickému prezidentovi Bolesławu Bierutovi žádost o milost napsat odmítla, a tak ji napsal její advokát. Bierut, ač se jednalo o popravu dítěte, žádost zamítl. Ve svém posledním dopise Inka žádá svou přítelkyni, aby pověděla její babičce, že se „zachovala jak se patří”. Posléze byla v Gdaňsku zastřelena se slovy „Ať žije Polsko, ať žije Łupaszko!”

Feliks Selmanowicz, zvaný „Zagończyk”, který byl s Inkou popraven a v neděli i pohřben, byl stejně jako Łupaszko vojákem odjakživa – už v roce 1920 jako šestnáctiletý chlapec válčil proti ruským bolševikům. Po napadení Polska Sověty v roce 1939 bojoval proti Rudé armádě, byl internován a zbytek války prožil v konspiraci. V roce 1944 se stal členem Łupaszkovy brigády, v boji byl dvakrát raněn a povýšen do hodnosti nadporučíka.

Zagończyk byl znám jako neobyčejně tvrdý, ale spravedlivý velitel, po válce pro partyzány zajišťoval finanční prostředky a výzbroj pro další boj proti komunistické vládě. V červenci 1946 jej zatkli v Sopotech a v Gdaňsku odsoudili k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán zastřelením a stejně jako Inka před smrtí zakřičel: „Ať žije Polsko!” Bylo mu dvaačtyřicet let. 

Inka a Zagończyk, stejně jako jejich milovaný Łupaszko, měli v neděli pohřeb s nejvyššími poctami. Gdaňskou katedrálou nejprve zněl hřmotný hlas arcibiskupa Leszka Głódźe, bývalého polního biskupa Polské armády, který připomněl, že na důstojný pohřeb si Inka se Zagończykem opravdu počkali. Pak přišel na řadu prezident Andrzej Duda, který nebývale emotivně deklaroval, že do roku 1989 v Polsku vládli „zrádci” a od roku 1989 „teoreticky ne”. „Až dnes navracíme čest, a ne, ne Ince a Zagończykovi, oni ji nikdy neztratili, ale polskému státu!” řekl.

Ale to je už jiný, ještě kontroverznější příběh. Nejlépe podstatu „vzkříšení” prokletých vojáků vystihl ředitel polského Institutu paměti národa Jarosław Szarek, když řekl: „Je to právě mladé pokolení, které oživuje vzpomínky na oddané bojovníky antikomunistického podzemí. Mladí lidé se ztotožnili s prokletými vojáky, ačkoliv ještě před několika lety ochotně nosili trička s Che Guevarou. Dnes jsou to trika s Inkou.”

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner