Před 36 lety polští estébáci brutálně umučili Jerzyho Popiełuszka, kněze Solidarity

„Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Tak znělo heslo „kněze Solidarity“ Jerzyho Popiełuszka, jednoho ze symbolů protikomunistického odboje, umučeného v říjnu 1984 ve věku pouhých sedmatřiceti let příslušníky polské státní bezpečnosti. Před deseti roky byl prohlášen blahoslaveným.

Poláci si svých hrdinů váží. V malé vísce Okopy u Suchowole v severovýchodním Polsku, kde se Popiełuszko 14. září 1947 narodil, nalezne návštěvník či poutník nejen Jerzyho rodný dům, ale také jeho pomník a kapličku. Jméno kněze nesou v Polsku desítky ulic a škol, pamětních desek a pomníků je již nepočítaně.

Malý Alfons, jak znělo původní Popiełuszkovo jméno (Jerzym se stal teprve v semináři), vyrůstal spolu s několika sourozenci v rolnické rodině s malým hospodářstvím. Rodiče neoplývali majetkem ani sympatiemi ke komunistickému režimu. Samotářská Alfonsova povaha nenasvědčovala tomu, že by tichý a zbožný chlapec měl v budoucnu oslovit tisíce nadšených posluchačů. Pevná vůle stát si za svým se ovšem projevuje už ve školních lavicích, kde se odmítá přizpůsobit socialistické výuce a zařadit se mezi neodporující většinu.

Na vojně se situace opakuje, jen v podstatně horším provedení. Povinnou základní vojenskou službu nastoupí Popiełuszko nedlouho po zahájení studia ve varšavském Metropolitním semináři sv. Jana Křtitele. Vojenskému „vymývání mozků“ sice statečně odolává, se šikanou a tresty je to horší. Následky v podobě chatrného zdraví si ponese celý život. V srpnu 1968 se mu taktak podaří uniknout účasti na „intervenční pomoci“ Československu pobytem v nemocnici.

Knězem stávkujících dělníků

Konečně se 28. května 1972 dočká kněžského svěcení. Už coby otec Jerzy působí ve Varšavě a okolí, později zajišťuje duchovní péči pro střední zdravotnický personál. Na jaře 1980 je přidělen do varšavské dělnické čtvrti Żoliborz, kde slouží jako jeden z kaplanů ve farním kostele sv. Stanislava Kostky. Tady nastává zásadní obrat v jeho životě.

V Żoliborzi se nachází velká huť „Warszawa“. Když roku 1980 proběhne Polskem rozsáhlá vlna stávek, protestuje se i zde. A 31. srpna 1980 přichází na varšavské arcibiskupství pětice zástupců hutě. Dělníci žádají kardinála Stefana Wyszyńského o kněze, který by pro stávkující odsloužil nedělní mši svatou. Kardinál tedy vysílá svého sekretáře sehnat vhodného duchovního pastýře. Popiełuszko přijde na řadu jako druhý, když se nabídne za faráře, který nemůže přijít. Nevědomky tím rozhodne o svém dalším osudu.

Před dav dělníků předstoupí mladý kněz s pořádnou trémou. A překvapivě obstojí na výbornou. Přes své spíše intelektuální založení hovoří tak, že mu dělníci rozumí. Náklonnost je vzájemná. Popiełuszko začne pravidelně docházet do dalších hutí a továren. Mnozí z dělníků se po letech navracejí k víře, další se nechávají pokřtít. V kázáních slyší i o lidských právech a politických tématech: „Křesťanovi nemůže stačit, že jenom odsoudí zlo, lež, zbabělost, násilí, útisk a nenávist, nýbrž musí být také autentickým svědkem, nositelem a hlasatelem spravedlnosti, dobra, pravdy, svobody a lásky.“ (JP)

V Polsku byl 31. 12. 1981 vyhlášen výjimečný stav a vládu převzala Vojenská rada národní záchrany. Popiełuszko navštěvuje uvězněné, radí jim, pomáhá rodinám. Organizuje večerní univerzitu, kde si mohou dělníci z nejrůznějších oborů osvojit znalosti nejen o křesťanství, ale také o základech ekonomie a práva, polské historii či literatuře. A také mohou slyšet o tom, jak se bránit: „Velkou měrou si sami můžeme za naše zotročení, když ze strachu nebo kvůli pohodlí přijímáme zlo, a dokonce hlasujeme pro mechanismus jeho působení.“ (JP)

Ve varšavském kostele sv. Stanislava Kostky slouží otec Jerzy tzv. mše za vlast, na které se sjíždějí lidé z celého Polska. Jeho kázání vysílá Svobodná Evropa. V květnu 1983 celebruje pohřeb mladého básníka Grzegorze Przemyka. Student byl policií při výslechu zbit natolik brutálně, že o dva dny později zemřel. Bylo mu necelých devatenáct let. Obřad, navštívený několika desítkami tisíc lidí, spontánně přechází v demonstraci proti režimu: „Naše poroba spočívá v podstatě v tom, že se poddáváme vládě lži, že ji nedemaskujeme a že proti ní každý den neprotestujeme. Neopravujeme ji, mlčíme nebo předstíráme, že jí věříme.“ (JP)

Cesta k mučednictví

Popiełuszko se podílí na organizaci první dělnické pouti do Čenstochové. „Když tam pojedeš příště, zemřeš,“ dočte se v anonymu. Pomalu začíná přituhovat. Nabízenou možnost studií v Římě odmítne, nechce zanechat „své“ lidi bez pomoci. Służba Bezpieczeństwa (SB, polská obdoba naší StB) samozřejmě nesedí s rukama v klíně. Její zájem o mladého kněze roste. Sledování a odposlech jsou samozřejmostí, zastrašování a výslechy rovněž. Od ledna do července 1984 je Jerzy Popiełuszko vyslýchán třináctkrát. Jednou mu vykradou byt, podruhé do něj vhodí výbušninu. Farář je uvězněn, díky amnestii a intervencím duchovenstva ho však zanedlouho propustí. Co tedy dělat s nepohodlným knězem? Je třeba ho odstranit!

První pokus s lavinou kamení spuštěnou na automobil, v němž sedí Popiełuszko, proběhne neúspěšně 13. října 1984. Pouhých šest dní nato se Jerzy navrací ve večerních hodinách z Bydhoště do Varšavy. Na málo frekventované silnici jej spolu s řidičem Waldemarem Chrostowským zastaví údajná dopravní policie. Ve skutečnosti jde o převlečené důstojníky Służby Bezpieczeństwa. Trojice mužů donutí řidiče odevzdat klíčky a nastoupit do jejich vozu. Do kufru poté umístí i omráčeného a spoutaného kněze.

Chrostowski, absolvent paradesantního výcviku, během jízdy vyskočil z automobilu a pravděpodobně si tím zachránil život. A také znemožnil zločincům beztrestně uniknout. To díky němu se polská veřejnost dozvěděla o Popiełuszkově únosu.

Toho zatím agenti několikrát krutě zbijí, do úst mu dají roubík a okolo krku škrtící smyčku. K pokrčeným nohám přivážou desetikilový pytel s kamením. Když kněz natáhne nohy, provaz ho přiškrtí. Bezvládné tělo svázané do kozelce nakonec shodí do přehradní nádrže na řece Visle. To vše nikoliv v padesátých, ale v osmdesátých letech 20. století!

Přátelé a příznivci otce Jerzyho dlouho doufají, že je naživu. Po deset dalších dní se celé Polsko modlí za jeho záchranu. Už 30. října 1984 je všem nadějím konec – Popiełuszkovo tělo se známkami brutálního mučení je objeveno poblíž města Włocławek. Přesný čas smrti neznáme, nevíme ani, zda při vhození do vody sedmatřicetiletý kněz ještě žil. Za oficiální datum úmrtí se považuje 19. říjen 1984.

Hrdina svobodného Polska

S Jerzym Popiełuszkem se 3. listopadu 1984 přichází rozloučit několik set tisíc Poláků, pohřeb nepohodlného kněze následně přejde v celonárodní protikomunistickou manifestaci. Ve snaze o zklidnění situace je vláda nucena připustit proces s Popiełuszkovými vrahy. Důstojníci tajné policie Grzegorz Piotrowski, Waldemar Chmielewski a Leszek Pękala spolu s nadřízeným Adamem Pietruszkou stanou před soudem v Toruni v prosinci 1984. V únoru následujícího roku je čeká vězení – 25 let odnětí svobody pro Pietruszku a Piotrowského, 15 roků pro Pękalu a 14 let pro Chmielewského. Záhy jsou jim tresty podstatně sníženy, dokonce hned dvakrát. Všichni čtyři jsou propuštěni z výkonu trestu předčasně.

Přes snahu prezentovat vraždu kněze coby vlastní iniciativu příliš horlivých policistů všichni tuší, že šlo o pouhé vykonavatele. Podezřelý velitel státní policie generál Władysław Ciastońje byl sice obžalován, avšak zproštěn viny pro nedostatek důkazů. Pod stůl jsou zameteny i spekulace o rozkazu z vyšších míst, přesněji od tajemníka ÚV Mirosława Milewského či od sovětské KGB. Inu, jak jinak.

Dvanáct let po Popiełuszkově násilné smrti byl zahájen proces mučedníkovy beatifikace, završený 6. června 2010. Obřadu se ve Varšavě zúčastnilo přes 150 000 lidí, společně s jeho devadesátiletou maminkou Mariannou Popiełuszkovou. Liturgická připomínka blahoslaveného Jerzyho Popiełuszka připadá na 19. října.

Další kněží-mučedníci komunistického teroru

Popiełuszkův příběh se dostal na stránky knih i na filmové plátno. Snímek Jak zabít kněze (Le Complot – To kill a priest, Francie/USA) v hlavní roli s Christopherem Lambertem natočila známá polská režisérka a emigrantka Agnieszka Holland již v roce 1988. O jedenáct let později vznikl polský film Popiełuszko. Svoboda je v nás (Popiełuszko. Wolność jest w nas). Diváka možná udiví, že sám sebe zde hraje kardinál Józef Glemp, ačkoliv právě on se snažil zdržovat Popiełuszkovo blahořečení.

Jerzy Popiełuszko byl sice nejznámějším, leč nikoliv jediným brutálně zlikvidovaným polským duchovním. P. Stefan Niedzielak (nar. 1914), podporovatel Solidarity, dostával od podzimu 1988 urážlivé anonymy a výhrůžky smrtí („jestli nepřestaneš, skončíš jako Popiełuszko“), později byl i fyzicky napaden. Mrtvolu starého kněze objevili 21. ledna 1989 v chrámovém presbytáři. Zlomenina krční páteře a řada podezřelých poranění byla vysvětlena náhlým pádem z křesla. Ze spisů později zmizely materiály z pitvy i místa činu. Dnes je jeho úmrtí připisováno na vrub polské SB.

Svou rodinu svěřil otec Popiełuszko do péče P. Stanisławu Suchowolcovi (nar. 1958). „Matko, neboj se, protože kdyby se mi, nedej Bože, něco stalo, Staszek by mě nahradil,“ řekl při posledním loučení. Pater Suchowolec si vzal na starost nejen přítelovy rodiče. Založil rovněž pamětní místnost Jerzyho Popiełuszka, nechal postavit kříž s informacemi o podílu SB na jeho smrti a nezapomněl ani na tzv. mše za vlast. Velkou přízeň si tím v očích tajné služby nezískal. Po anonymních telefonátech a výhrůžných dopisech následovaly uvolněné šrouby a poškozené řízení automobilu. Marně se jeho přátelé střídali v ochranném dozoru. Dne 30. ledna 1989 byl Stanisław Suchowolec nalezen mrtev ve svém bytě. Znovuotevřené vyšetřování po pádu komunismu připojilo kněze na seznam obětí Służby Bezpieczeństwa.

V nočních hodinách 11. července 1989 bylo na autobusové zastávce v přímořském letovisku Krynica Morska objeveno tělo P. Sylwestra Zycha (nar. 1950), vězně komunistického režimu, který se rovněž zúčastnil Suchowolcova pohřbu.

Ani Československo nezůstalo ušetřeno podobně děsivých praktik. Tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala našli s řeznými ranami na těle v noci z 23. na 24. února 1981 ve zdemolovaném bratislavském bytě. S největší pravděpodobností šlo o akci StB. V říjnu téhož roku byl nalezen v propasti Macocha dvaadvacetiletý student architektury Pavel Švanda, křesťanský aktivista a příbuzný kardinála Špidlíka. O pár týdnů dříve navštívil svého prastrýce v Římě. Smrt obou mužů je dávána do souvislosti s jejich návštěvou Vatikánu. Ze starších případů pak připomeňme údajné sebevraždy trojice kněží v padesátých letech. P. Franz Sitte tak měl učinit ve vazební věznici, faráře Emila Brůnu a Ludvíka Sobka nalezli oběšené.

„Prosme Boha o naději, protože jen lidé posílení nadějí jsou schopni vydržet všechny potíže… Prosme o svobodu od pomsty a nenávisti, o tu svobodu, která je plodem lásky.“ (JP) Hrob patera Popiełuszka naleznete u kostela sv. Stanislava Kostky ve Varšavě. Vzdát úctu statečnému knězi sem přicházejí návštěvníci z Polska i ze zahraničí. Ať Jerzy Popiełuszko „tak jako všichni mučedníci střeží zvláštním způsobem hranici mezi dobrem a zlem“ (varšavský arcibiskup Kazimierz Nycz). I pro nás.

Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu.