Jen na první, velmi povrchní pohled jsou peripetie kolem pomníku Koněvovi na Praze 6 zápasem o historickou pravdu ohledně osvobození českého hlavního města v posledních dnech 2. světové války. O pravost historických vzpomínek se v tomto případě jedná až v poslední řadě. Není to boj mezi pravdou a lží, nýbrž mezi pravdivou a lživou interpretací vcelku dobře známých skutečností. Situace obráží mnohem obecnější trendy ve vztazích mezi současným Ruskem a politickým, nikoli zeměpisným Západem. 

Od doby, kdy začalo být jasné, že hypotéza Francise Fukuyamy o konci dějin byla čímkoli, jen ne vědeckou prognózou, a že představa o historii jako o zápase národů, ideologií a osobností nadobro zkrachovala, takřka okamžitě vypukla válka historických narativů. Putinovo Rusko prosazuje svůj výklad dávných událostí s takovou vervou, jako by nemělo doma žádné důležitější problémy. Jakýmkoli odlišným výkladům se brání, neboť je pociťuje jako mimořádně urážlivé. Urážlivý je v podstatě každý krok, který podnikají země na západ od Běloruska. A protože  jejich postoje z hlediska Moskvy postrádají racionální jádro, nelze je vysvětlit jinak než pomocí emocionálních, takřka metafyzických pojmů. Nejužívanějším z nich je obvinění z rusofobie, z vrozené nenávisti k ruskému národu. Pojem je to rozšířený právě proto, že nevyžaduje žádné důkazy. Rusofobní je jednoduše každý postoj, výrok nebo interpretace, které obsahují kritiku ruské politiky a jeví nedostatek respektu k osobnosti Vladimíra Putina. Rusofobie je emoce nenávistná, a je tudíž údajně formou rasismu. 

Je-li k tomu vůle, urážku lze nalézt ve vzájemných vztazích všech národů. Ruského vlastence může urazit poukaz na historickou skutečnost, že Tataři a Mongolové porazili ruská knížata a na dlouhá staletí je uvrhli do poddanství, zatímco moravská domobrana jim uštědřila potupný výprask, čímž mimochodem před nimi zachránila i Evropu.  Každá dějepisná verze je pro někoho urážlivá: první pro Rusy, druhá pro Tatary. Třeba česko-německé, česko-polské či česko-jakékoli vztahy se hemží urážlivými fakty. Současný Kreml zejména do morku kostí uráží, že na vzpomínkové oslavy památných výročí 2. světové války moskevské reprezentanty nezvou, přestože jejich vlast prokazatelně obětovala pro vítězství nejvíce svých občanů. Urážka je vůbec špatným rádcem a snadno dostává podobu revizionismu – snahy obrátit dějiny naruby. Proto za pravé viníky rozpoutání 2. světové války označuje soudobý ruský dějepis Polsko a tak trochu Ameriku. Za sovětskou okupaci půlky Finska mohou především finští provokatéři. Kdyby v roce 1990 Gorbačov neuznal odpovědnost Sovětského svazu za popravy Poláků v Katyni, dodnes by tento masakr stále dokazoval zákeřnost německých okupantů. 

Co vlastně symbolizuje Koněvův pomník v Dejvicích? Údajně památku na tisíce sovětských vojáků, kteří osvobozovali Prahu tehdy, když německá vojska formálně již kapitulovala, nadvakrát – 8. a 9. května 1945. V Praze není málo jmenovitých pomníčků připomínajících padlé vojáky 1. Ukrajinského frontu. Maršál Ivan Koněv, jak se snadno každý dovtípí, po Praze se samopalem neběhal a svůj život riziku nevystavoval. Svým vojskům velel z bezpečné vzdálenosti. Je to normální – smetanu vojenské slávy vždy slízne velitel. Leč opravdu byl Koněv vojevůdce, který měl výsadu samovolně obrátit na jih stotisícové jednotky určené předtím k dobytí Berlína a vést je na Prahu? Vyžadovalo české hlavní město nasazení takové drtivé přesily, anebo stačilo jen „dočistit“ ho od zbytku německých ostřelovačů beztak odsouzených k likvidaci?  O tom maršál jistojistě sám nerozhodoval, o tom rozhodoval ten, kdo stál nad maršálem coby vrchní velitel, a sice – generalissimus Stalin. Nebylo by logičtější žádat o obnovení sousoší zbouraného ve zmatečné době „oblevy“ na Letné? Dívá se na nás ze záhrobí s pomyslným prosíkem v očích: „Chcete mě? Pak obdivujte mé maršály, které jsem povyšoval a popravoval škrtem pera jako každého jiného svého kmána“. Vedle pojmu „osvoboditel“ zná ruština také milé slůvko „porobotitel“ – ten, kdo vzápětí po osvobození přináší národům novou porobu. 

Zdejší boje kolem sochy Koněva jsou vzdálenou ozvěnou Putinova úsilí o příznivější vnímání Stalinova kultu a celé jeho doby. O Stalinovi se stále častěji píše v superlativech, o jeho neuvěřitelných masových zločinech se rádo mluví šeptem a eufemisticky jako o jednotlivých přehmatech a porušeních socialistické zákonnosti. I u nás zaznívají stále hlasitěji výroky, že o obětech stalinismu je třeba mluvit opatrně, vždyť popravení se ke své vině většinou sami doznali. Jen v tomto kontextu mohou být srozumitelné nesmyslné paralely, jako že „Koho by naši prarodiče raději vítali v Praze, maršála Koněva nebo K.H. Franka? Koněva, zajisté! No vidíte, tak nám na něho nesahejte.“ Smysl sylogismu je prostý – postavit nás před falešnou volbu mezi Hitlerem a Stalinem. Sylogismus je to proto, že tak otázka dávno nestojí. 

Putinova koncepce ruských dějin spočívá v tom, že minulost ruského státu byla vždy velkolepá a záviděníhodná. Navzdory pomluvám, bylo Rusko k osvobozeným a pak porobeným národům vždy spravedlivé a z jejich strany bylo velezrádné přát si jiný osud. Rusko vždy bylo a zůstává obětí cizí agrese, všichni mu závidí a chtějí ho rozsápat. Jenže Rusko vždy vítězilo a všechny osvobozovalo. Každý pokus o jiný výklad dějin není nic jiného než projev hluboce zakořeněné rusofobie, pokud ne rovnou nacismu. Je to logické: nacista je každý, kdo z nabízené alternativy nevolí Stalina, Hitler je mu asi milejší. Za klasický příklad rusofobie a příklonu k hitlerismu uvádí ruští oficiálové Bulharsko, jehož činitelé nedávno prohlásili, že nemohou dále pokládat vstup stalinských armád do země na konci války za čisté a jednoznačné osvobození. Svoboda může být v hořkém koktejlu s porobou. 

Ruští propagandisté nikdy nepochopí, proč moskevské delegace nezvou na oslavy spojené s válečnými výročími. Hlava jim nebere, že předmětem výročních oslav není to, že před 75 lety Britové a Američané nakopali zadek Němcům – poté, co Němci to nandali Polákům a Francouzům. Oslavuje se zcela jiná skutečnost – jak spojené síly demokracie potřely a vykynožili nacismus a založily novou Evropu. Tam současné Rusko nemá co pohledávat, jelikož nemá co slavit. Jako kdyby popisovali událost jiným jazykem než Evropané. 

Není to žádná světová výjimka. Rozprávky o tom, jak naši chlapci to natřeli jejich chlapcům, jsou základními narativy pro většinu zemí Afriky, Asie, Latinské Ameriky. Kdo je vítěz – Pákistán nebo Indie? Kolumbie nebo Venezuela? Šiíté nebo sunnité? Tutsiové nebo Hutuové? Je to slovník každé archaické kultury: naši hrdinové a jejich hrdlořezové, naše posvátná půda a jejich územní slátanina, naše veliká lidumilná idea a jejich trapné pověry. Nesčetné oběti obou světových válek byly pro Západ pádným důvodem k zamítnutí této krvavé archaiky. 

Smutek tohoto boje za správný výklad dějin není jen v tom, že je stydno vytahovat se na sousedy. Takový přístup brání Rusům v pochopení sama sebe. Přesvědčování občanů, že jejich země se může chlubit úžasnou velkolepou minulostí, kterou je třeba neustále bránit před nikdy nekončícími útoky nepřátel, rusofobů a nacistů, se vždy nemusí míjet účinkem. Slavná minulost by tu byla, plná hrdinských činů a vítězných válek. Leč nemůže to vyvážit pocit, že přítomnost Ruska je jaksi mdlá a unylá a na obzoru žádná zářná a úchvatná budoucnost. V povzbudivém heslu „Můžeme to zopakovat!“ není jiný smysl než nabídka znovu zažít hrůzy velké války s nejistým výsledkem.

Revue Forum Banner
Jefim Fištejn
Jefim Fištejn
publicista, esejista a scenárista
Další články autora