Tisková konference amerického prezidenta Bidena na summitu NATO v Bruselu (14. 6. 2021) FOTO: ČTK/ZUMA/Nicolas Landemard
FOTO: ČTK/ZUMA/Nicolas Landemard
Komuniké z pondělního summitu NATO je dlouhé jako Lovosice. Všech jeho 79 bodů si přečte nejspíše jen málo občanů. Je také poměrně širokospektrální. Generální tajemník a lídři aliančních zemí zvolili tento všeobjímající postup evidentně proto, aby si v komuniké každý našel to své, a mohlo tak být hladce schváleno.
Na své si přijdou jak fanoušci nových technologií, tak zastánci masivních pozemních sil. Spokojeni budou „odzbrojovači“ stejně jako zastánci jaderného odstrašení.
Zkrátka nepřijdou ani příznivci rozšiřování Aliance (open door policy) stejně jako partnerských vazeb NATO se třetími zeměmi. Zcela v souladu s trendem Bidenovy administrativy nezůstali nevyslyšeni ani environmentální aktivisté. Utěšovat se alianční solidaritou může dokonce i slabá česká vláda s jejím rozpačitým výkonem v kauze Vrbětice.
Při tom všem ale nelze zapomínat na to, že úlohou vojenské obranné aliance je především čelit těm nejzávažnějším vojenským hrozbám. Podstatné je, že ačkoliv by dnes pojem „great power competition“ považovaný za příliš trumpovský použil málokdo, je si NATO i nadále vědomo neúprosné reality a nehodlá se stát bezpečnostně-politickým diskusním klubem. Pokusím se onu realitu shrnout do tří základních tezí.
Za prvé: Ze všech dostupných indikátorů vyplývá, že globální prostředí bude minimálně po další dekádu i nadále charakterizováno soupeřením mocností.
Byť je primárním úkolem Severoatlantické aliance obrana evropského teritoria, musí se NATO stát i součástí geopolitické strategické odpovědi na souběh nebezpečí pocházejícího od dvou nejsilnějších systémových rivalů, kterými jsou Rusko a Čína. Jedině tak zůstane NATO jako celek relevantní na obou březích Atlantiku.
Za druhé: Nejvyšší garant bezpečnosti NATO, americká armáda, je čím dál více přetížená. V nejbližší době se tento stav ještě zhorší. Od druhé světové války bylo hlavní doktrinální zásadou USA, že jejich ozbrojené síly musí být schopné vést dvě války najednou.
Jako v letech 1941 až 1945, kdy dokázaly vést válku v Pacifiku i v Evropě. Tuto schopnost však americká armáda postupně ztrácí. Závažnost tohoto fenoménu je multiplikována tím, že někteří američtí stratégové (jako bývalý velitel amerických vojsk v Evropě Ben Hodges) očekávají do pěti let ozbrojený konflikt s Čínou.
Za třetí: Z obou výše uvedených faktů neplyne, jak spekulují mnozí komentátoři, že se Spojené státy přestanou věnovat nebezpečí Ruska a vrhnou všechny síly na Čínu. Spojené státy nikdy nebezpečí Ruska ze zřetele nepustí.
Obrana Evropy vždy bude – po obraně vlastního území – druhou nejdůležitější prioritou USA. Evropané však budou muset převzít za obranyschopnost vůči Rusku mnohem větší díl odpovědnosti. Nejde o vytváření „evropské armády“, nebo dosažení nějaké „strategické autonomie“. Jde o podstatné navýšení tzv. evropské úrovně ambicí v rámci NATO.
Dnes je realita taková, že většina bojových brigád NATO není amerických, ale evropských. Jenomže evropské země je jaksi nejsou schopny nasadit. Evropa totiž zaostává v oblasti bojové podpory („combat support“ a „combat support service“), chybí tedy potřebná logistika, zdravotnické zabezpečení apod.
Evropané nejsou schopni vyslat vojáky daleko za své hranice a udržet je tam v bojové pohotovosti. Například obě alianční mise v Iráku by bez americké logistiky a zdravotnického zabezpečení zkolabovaly. Totéž platí pro Afghánistán.
To je třeba změnit. Alianční obranné plánování by mělo vytyčit takový cíl, že Evropané budou v rámci NATO schopni vést paralelně jednu velkou kombinovanou operaci (MJO – major joint operation) a tři menší operace (SJO – small joint operations) s omezenou nebo žádnou americkou podporou.
Tohoto cíle by bylo zapotřebí dosáhnout do roku 2024, což je termín, k němuž se členské země NATO zavázaly vydávat 2 % HDP na obranu. USA by mohly lépe akceptovat nižší objem peněz evropských spojenců na obranu, pokud by byl kompenzován tím, že evropské jednotky budou schopné za svými hranicemi opravdu bojovat.
Závěr
Hlavy států v pondělním komuniké konstatovaly: „Čelíme mnohostranným hrozbám, systémovému soupeření s asertivními a autoritářskými mocnostmi i rostoucím bezpečnostním výzvám pro naše země a naše občany ze všech strategických směrů.“
Tím je zřetelně naznačena vůle politických lídrů, aby bylo NATO součástí strategické odpovědi na globální „soupeření mocností“. Udržení této vůle a její promítnutí do nového Strategického konceptu NATO považuji za klíčové.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002 – 2006) a Varšavě (2010 – 2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
