Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg FOTO: ČTK/AP/Olivier Matthys
FOTO: ČTK/AP/Olivier Matthys
Když Německo původně nechtělo povolit Estonsku reexport sovětských houfnic z bývalé NDR na Ukrajinu, ozývaly se hlasy, že tato letitá děla jsou stejně zastaralá. Nyní však novozélandská vláda vysílá do Evropy personál, který má přeškolit ukrajinské dělostřelce na britskou 105 mm lehkou houfnici L119.
Jestliže tažené sovětské houfnice D-30 jsou považovány za zastaralé, co lze asi tak říci o britské L119? Nerad bych čtenáře nudil nadbytkem technických údajů, takže stručně. Sovětské dělo má ráži (průměr používaného granátu) 122 mm, maximální dostřel obyčejným granátem 15 400 m a dokáže vypálit až 12 ran za minutu. Oproti tomu L119 používá americkou 105 mm munici koncepčně ještě z druhé světové války, obyčejný granát dopraví na 14 000 m a vystřílí nanejvýš 6 ran za minutu. Dokud britská armáda tento typ sama používala (do roku 2005), docházelo k tomu výhradně při výcviku v Royal School of Artillery v Larkhillu na Salisburské pláni.
U dělostřelců jde stále ještě především o hmotnost na cíl dopravených výbušnin, jako kdykoliv během klasického industriálního věku. To v daném kontextu ospravedlňuje tradiční sovětský přístup k vojenství jako k exaktní vědě. Tedy: Sovětská houfnice D-30 dovede odpálit za minutu na cíl náklad obsahující 48,6 kg trhaviny (jedná se o látku hexal s koeficientem klasické trhaviny TNT na úrovni 1,54), kdežto britská L119 vystřílí za stejnou dobu 12,6 kg slabšího trinitrotoluenu ve starých granátech M760.
Doplněno o přepočet na ekvivalent TNT to znamená, že sovětské dělo je za jinak stejných okolností takřka šestkrát výkonnější než britské. Dostřel britské houfnice je přitom menší a v její prospěch hovoří pouze o něco nižší přepravní hmotnost (2050 kg oproti 3210 kg).
Abyste s britskými lehkými houfnicemi vyprodukovali srovnatelný objem palby proti ruským okupantům jako s jedinou houfnicí D-30, museli byste místo 3,2 tuny dopravit do palebných postavení více jak 12 tun nákladu. To jistě nevypadá jako ulehčení ukrajinské logistice nepřetržitě bojující s nedostatkem paliv pro spalovací motory.
Obecně lze říci, že pokud nejběžnější ráži polního děla během první světové války představovala 75 mm, 105 mm zase byla nejčastějším západním kalibrem během následného světového konfliktu. Standardní dělovou ráží NATO je však nejméně od sedmdesátých let 155 mm – a používání slabších polních děl bylo u kontinentálních západních armád úplně opuštěno. V anglosaských armádách stále ještě v určité míře dochází k používání lehkých děl ráže 105 mm, především s ohledem na jejich snadnější přepravitelnost, zejména vzduchem. Avšak anabáze jihoafrické firmy Denel při pokusu vylepšit tradiční 105 mm dělo pro amerického zákazníka (konkrétně pro Stryker Brigade Combat Team) jasně ukázala morální zastaralost této zbraně. Zvýšit dostřel se ještě podařilo uspokojivě, zvýšení nedostatečného účinku v cíli ale vyžadovalo neúměrné náklady a neomluvitelné plýtvání strategickými materiály.
Jestliže NATO ještě někdy v budoucnu přehodnotí rozhodnutí používat výhradně 155 mm polní děla, lze právem očekávat, že se tak nejspíše stane na bázi infrastruktury pro výrobu zavedených lodních děl ráže 127 mm a s použitím moderních materiálů (titan atp.), podobně jako v případě Brity zkonstruované 155 mm houfnice M777, která již byla také dodána na Ukrajinu.
Lehká houfnice L119 je snad dosud relativně vhodnou volbou pro armády rozvojových zemí s velkými zásobami staré americké munice pro dřívější modely lehkých děl (italské houfnice M56 a podobně).
V současnosti však plánování dodávek houfnice L119 na Ukrajinu, která žádná západní lehká děla ráže 105 mm ve výzbroji nikdy neměla a nemá a nedisponuje tedy ani zásobami munice pro ně, zavání bohapustým vyprazdňováním skladů.
Na Donbasu dnes probíhá opotřebovací válka s nasazením masivních počtů těžké výzbroje – krátce to, čemu Němci říkávali Materialschlacht. Na rozdíl od mobilních bojů kolem Kyjeva, v jejichž centru stály klasická léčka a rychlý palebný přepad pěchotou zblízka, zde samotný morální faktor nedokáže sehrát tak důležitou roli. V boji proti drtivé dělostřelecké převaze ruských okupantů nemůže zastaralá britská zbraň, v žádném případě neschopná kontrabaterijní palby, proti výkonnějším dělům protivníka dosáhnout takřka ničeho.
Kauza Marder
Ukrajinci již delší dobu projevují eminentní zájem o odkoupení starších německých bojových vozidel pěchoty Marder, která v Bundeswehru pomalu dosluhují. Vezmeme-li v úvahu současné možnosti Kyjeva, není divu.
Marder dodnes poskytuje výrazně vyšší úroveň pancéřové ochrany než jeho ex-sovětské protějšky na ruské a ukrajinské straně, přičemž výzbroj (20 mm kanón, řízené protitankové střely MILAN) je stále pro boj s lehkou obrněnou technikou protivníka dostačující.
Sověty zkonstruovaná vozidla BVP-1, která Kyjev obdržel ve značném množství a různých verzích z Polska a Česka, jsou jistě mnohem lepší než nic – nicméně k modernímu přepravnímu prostředku motorizované pěchoty už mají hodně daleko.
Nízkotlaký kanón ráže 73 mm zamýšlený původně jako nástroj boje s nepřátelskými vozidly je nepřesná, k zásahu pohybujícího se cíle se nehodící zbraň. Protitankové střely typu Maljutka beznadějně zastaraly. Nádrže v zadních dveřích jsou proslulé blokováním výstupu výsadku po zničení stroje zasekáváním a/nebo vytékáním hořícího paliva. Snad jen u švédské modifikace Pvb 501A se podařilo zmíněný problém alespoň zredukovat. Stručně: Pokud máte na výběr, tohle pro své vojáky nepořídíte.
Nejpočetnějším na Ukrajinu dodaným typem obrněného pěchotního vozidla jsou však nyní různé verze původně amerického obrněného transportéru M113. Firma FMC Corporation při konstrukci korby kvůli odlehčení použila hliníkovou slitinu, což je stejný postup, jaký zvolili i ruští konstruktéři výsadkářských obrněných vozidel řady BMD. Komerčně byl kdysi tento levný stroj veleúspěšný, vyrobilo se jej asi 80 000 kusů.
Potíž spočívá u M113 i ruského BMD v tom, že při zásahu a proražení takového „pancíře“ vznikají úlomky, a dokonce hliníková drť. A hliníkový prášek tvoří běžně přísadu určenou ke zvýšení účinku kompozitních trhavin, například výše zmíněného hexalu. Pokud jste tedy motorizovaný pěšák, určitě nechcete sedět ve vozidle s hliníkovou korbou, které právě dostalo zásah. Samotný pancíř může přitom začít hořet. Izraelci si to naneštěstí důkladně vyzkoušeli během války v Libanonu – a naposledy během bitvy v Gaze v červenci roku 2014, při níž zahynulo 13 vojáků. Izrael má tedy sice stále ještě ve skladech přes 5000 kusů vozidel M113, ale po roce 2014 je u jednotek úplně přestal používat.
Kdybych byl ukrajinským vrchním velitelem, určitě bych také místo o transportéry M113 velmi stál o mnohem odolnější německá bojová vozidla pěchoty Marder. A nestačil bych se divit, že pro Ukrajinu nejsou k mání, zatímco je Berlín na druhé straně právě nabízí k odkoupení Řecku.
Existuje neformální mezinárodní „dohoda o šrotu“?
Německý tabloid Bild v úterý upozornil na skandální vyjádření spolkového ministerstva obrany. Státní tajemnice Siemtje Möllerová ve vysílání ZDF prohlásila, že prý v NATO existuje mezinárodní dohoda nedodávat Ukrajině „žádná bojová vozidla pěchoty a tanky západních vzorů“. Ať už je tomu s platností výroku jakkoliv, každopádně zřetelně signalizuje neochotu Berlína poslat německé zbraně na Ukrajinu.
Na dotaz redaktora Juliana Röpckeho reagovalo NATO prohlášením, že rozhodnutí o dodávkách těžké vojenské techniky je plně v kompetenci jednotlivých národních vlád a žádná dohoda na úrovni Aliance prý neexistuje. Faktem nicméně zůstává, že žádný západní model bojového vozidla pěchoty ani tanku dosud Ukrajině dodán nebyl.
Nejblíže se ke kýžené metě dostala zásilka nizozemských vozidel YPR-765. Některé z verzí patří už do kategorie bojových vozidel pěchoty, nicméně ty, které nakonec Kyjev obdržel, spadají ještě mezi obrněné transportéry (chybí kanónová výzbroj, protitankové řízené střely atd.).
Německá firma Rheinmetall připravuje na své náklady k dodání na Ukrajinu bojová vozidla pěchoty Marder i starší tanky Leopard 1. Nemáme však k dispozici žádné informace o tom, že by spolková vláda vůbec plánovala poskytnout Ukrajině tuto techniku, a dokonce ani o tom, kdy případně o věci hodlá rozhodnout. A jak si pozorovatelé začínají stále častěji všímat, spolkový kancléř Olaf Scholz nikdy veřejně neřekl, že by Německo usilovalo o vítězství ukrajinských obránců v probíhající válce.
Jak upozorňuje Röpcke, vzhledem k dostupným informacím vlastně není možno úplně vyloučit existenci nějaké neformální dohody o tom, že moderní západní bojová vozidla pěchoty a tanky Ukrajině žádný členský stát NATO nepošle. Že na obranu před po zuby vyzbrojeným Putinovým ruským impériem dostanou Ukrajinci jen opotřebované sovětské vzory, převážně ze skladů bývalých členských zemí Varšavské smlouvy. Že v Kyjevě budou končit zbraně původně určené pro Afghánistán, které Washington už nestihl odeslat, nebo ty, které US Navy u jemenského pobřeží zabavila íránským pašerákům, ale nic opravdu výkonného, co by si snad v Moskvě mohli špatně vyložit.
Koneckonců, Pentagon zřídil skupinu zajišťující dodávky zbraní Ukrajině podle vzoru těch, které v minulosti vyzbrojovaly Afghánistán, Irák nebo syrskou opozici proti druhořadým protivníkům. Kdyby válka měla trvat řádově týdny, dalo by se podobné rozhodnutí možná pochopit. Když se však ukazuje, že sankce kvůli kouzlům šéfky ruské centrální banky a rostoucím cenám ropy ruskou ekonomiku nepoloží tak rychle, jak jsme si původně mysleli, obrněná výzbroj sovětského původu může ve východní a střední Evropě brzy začít docházet. A mezitím už se mohli ukrajinští vojáci přeškolovat na západní alternativy.
Pokud by snad cosi takového jako neformální západní „dohoda o šrotu“ opravdu existovalo, šlo by nepochybně o nesmírnou hanebnost.
Svoboda ze second-handu? S množstevní slevou?
Západní váhání s dodávkami modernějších a výkonných zbraní Ukrajině však odhaluje ještě širší problém než jen snahu zbavit se na úkor Kyjeva harampádí, které komusi zabírá místo ve skladech.
Jakkoliv se nad tím někteří oprávněně rozčilují, je zřejmě pravda, že západní společnosti jsou dnes v zásadě „post-heroické“. Máme rádi svobodu, pokud nic nestojí a nic po nás nechce, ale požadavek vzdát se levného ruského plynu vnímáme jako nehoráznost. Viděli jste ceny benzínu?
Zdražuje chleba a brzy určitě dojde i na pivo! Jak si to vůbec představují ti, kdo po nás žádají takové oběti? Proč se o naše lidi vůbec nestarají? Pořád jen samí Ukrajinci sem, Ukrajinci tam!
Někteří voliči Miloše Zemana s oblibou tvrdí, že „demokracie není posvátná kráva“ – rozumí se, že vzdávat se kvůli ní nějakých příjemností, nedejbože snad za ni položit život, nedává zápecníkům žádný smysl. Věnovali život sbírání výhod. Bránit řád, který jim to umožnil a který koneckonců vznikl bez jejich významnějšího přispění, je ovšem ani nenapadne.
Na někdejší žádost prezidenta Zelenského, aby NATO Ukrajině poskytlo „1 %“ svých bojových letounů a tanků, nedostal Kyjev nikdy žádnou odpověď.
Během každého dne, kdy příslušní politici a úředníci na Západě nadále „přemýšlejí“, zda mohou dodat Ukrajině moderní bojovou techniku, zemře na frontě zhruba stovka ukrajinských vojáků – a v zázemí spousty bombardovaných či jinak vražděných a mučených civilistů. Čas dodat výkonné protiletadlové a dělostřelecké prostředky nastal před mnoha týdny; už není ani nejvyšší čas. Na Donbase se, zdá se, ruská armáda dala částečně dohromady, takže se dokonce připozdívá.
Nevím jak vy, ale já bych s takovým břemenem na svém svědomí nejspíše nemohl v noci usnout.
Asi jsem zřejmě příliš přecitlivělý. Jak vidět, mnozí v Evropě a na celém Západě s tím nemají žádný významnější problém. Dále pracují s předpokladem, že je naprosto v pořádku obstruovat a odkládat pomoc ukrajinským obráncům evropské svobody, místo abychom jim ihned poslali vše, co si vůbec můžeme dovolit.
S předpokladem, že si evropskou bezpečnost lze pořídit v bazaru – a ještě na ní snad nakonec nehorázně vydělat.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
