Úmrtí dítěte při porodu je v našem časoprostoru věcí poměrně neobvyklou. Zase tak zřídkavé sice není, kdyby se psalo o každém, měli bychom takovou zprávu na stole obden, což se neděje. Soukromé drama totiž svou atraktivitu získává až tehdy, pokud dítě zemřelo nebo alespoň mělo komplikace při porodu domácím. Jako včera na jižní Moravě.
Na Blanensku při domácím porodu zemřel novorozenec a matka byla ve velmi vážném stavu převezena do nemocnice. Nejednalo se o plánovaný domácí porod, ale o porod překotný, dítě se narodilo velmi rychle. To se prostě občas stává, čteme o šťastných případech porodů na dálničním odpočívadle nebo v letadle. Matka plánovala rodit v porodnici, kam docházela na pravidelné prohlídky. Příčina smrti dítěte dosud není jasná.
I v poslední vesničce divochů kdesi v africké buši by se matka, které právě zemřelo dítě, setkala se soucitnými reakcemi okolí. Ne tak u nás, mezi údajně civilizovanými lidmi. Uvědomělý internetový lid, vybičovaný titulky jako například Domácí porod se nepovedl nebo Domácí porod skončil tragédií, začal matce hned spílat. Za katr! Vražedkyně! Jaká nezodpovědnost! Proč jí to ten její dovolil? A kdo zaplatí výjezd sanitky? Smutná sláva mrtvého novorozence neznala hranic a v jednom slovenském bulváru vyšel článek s názvem Češka rodila doma, skončilo to veľkým nešťastím! Je libo hejty ve slovenštině?
V Česku, kde domácí porody vzbuzují skoro stejně vášnivé reakce jako migrační krize a islám, se jedná o poměrně rozšířený nešvar. V boji proti plánovaným domácím porodům lze použít cokoliv − ať už se jedná o překotný domácí porod matkou neplánovaný, a přesto doma uskutečněný, nebo snad o utajený porod ženy, která své těhotenství skrývala a u které existuje důvodné podezření, že se dítěte chtěla zbavit.
Nikdo nesmí ohrožovat životy „drobečků“ − pokud třeba nejsou nemocní, pak je totiž v zájmu statistiky nutné „drobečka“ ještě v průběhu těhotenství eliminovat. On už to sice v tom dvacátém týdnu není žádný shluk buněk, ani se už nejedná o potrat, nýbrž o porod mrtvého dítěte, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. Když se však matka zdárně dohrabe do konce těhotenství, chraň ji veřejný zájem, aby státní majetek ohrožovala třeba neplánovaným domácím porodem. On sice není plánovaný, ale je domácí, takže každý ví, že byl určitě plánovaný. Důkaz? Matka si zaplatila soukromou porodní asistentku, která ji měla doprovázet do porodnice. Jaká drzost!
Perinatální úmrtnost se přitom v České republice léta stabilně pohybuje okolo třech až čtyřech promile. Zemřou v průměru tři až čtyři děti z tisíce. Při sto tisících dětech ročně se tak jedná o tři sta až čtyři sta úmrtí za rok. Zdá-li se vám to mnoho, pak vězte, že hlavně proto, že máte velmi malou pravděpodobnost, že by to potkalo vás nebo vaše blízké. A pokud se nejedná o domácí porod, pak to vesměs nikoho kromě pozůstalých dítěte nezajímá. Není to atraktivní téma. Stalo se, je nám líto, další.
Ze statistického hlediska je naše perinatální úmrtnost nízká, byť ve vyspělé Evropě nikterak výjimečná. Podle biostatičky Markéty Pavlíkové dosahovala v roce 2009 podle definice WHO (započítáno je každé zemřelé dítě s porodní váhou nad 500 gramů) číslo 5,2 promile. V Rakousku to v témže roce bylo 5,6, v Německu 5,3, ve Švédsku a Norsku 4,9, v Nizozemsku 5,7 promile. Ponechme stranou, že ve všech zmíněných zemích je přístup k domácích porodům o mnoho vstřícnější než u nás, v Nizozemsku se tak dodnes rodí zhruba každé čtvrté dítě a žádné krvavé lázně se evidentně nekonají.
Patříme sice v perinatální úmrtnosti ke špičce, nulová ale není a nikdy nebude. K porodu bude vždy patřit i riziko úmrtí, častěji pro dítě a někdy také pro matku. Co případ, to osobní tragédie. Většina rodičů má ale to „štěstí“ v neštěstí, že jim dítě umře v porodnici. Oni tak mohou nerušeně truchlit nad svým drobečkem, aniž by o nich informovala všechna média, aniž by je lékaři dávali za exemplární příklad hazardérství, aniž by jim tisíce a tisíce nažhavených komentátorů v internetových diskusích spílaly. A to přitom porod doma ani neplánovali.