Když hned na počátku ruské invaze na Ukrajinu 24. února 2022 poslal válečnou loď agresora „na chuj“, proslavil se po celém světě. Obrázek ukrajinského vojáka, který křižníku Moskva ukazuje zdvižený prostředníček, se následně objevil na poštovních známkách, samolepkách, tričkách či magnetech na lednici. Už se ale tolik neví, že později poslal Roman Hrybov nepřímo do patřičných míst i svého generála a následně dal armádě vale.

V rozhovoru pro deník Dagens Nyheter pětatřicetiletý hrdina z černomořského Hadího ostrova vzpomíná na dramatické okamžiky, které z něj učinily symbol ukrajinského bojovného ducha. „Uvědomili jsme si, že to nezvládneme. Tak jsme se rozhodli, že nám budou ukradení. Chtěli jsme alespoň odejít se vztyčenou hlavou,“ říká o momentu, kdy jeho a ostatní mariňáky blížící se ruský křižník opakovaně vyzýval, aby se vzdali.

„Slyšeli jsme ho určitě desetkrát: ‚Jsem ruská válečná loď. Odložte zbraně a vzdejte se. Vyhněte se krveprolití. Jinak po vás budeme střílet.‘“ Vojáci se však dohodli, že se nevzdají. „Nebylo to nic, co bych si vymyslel já. Prostě jsem improvizoval, i když jsem měl strach. Ale to, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Možná proto ta slova utkvěla v paměti,“ vysvětluje svůj vulgární výrok, který pronesl do vysílačky.

Zdůrazňuje, že všichni na ostrově ho podporovali. „Byli jsme to my všichni, kdo to řekl. Věděli jsme, že nemáme šanci. Ale byli jsme mariňáci. Bylo by ostudné se jen tak vzdát.“ Pak přiletěly stíhačky. Dvaaosmdesát příslušníků ukrajinské námořní pěchoty a pohraniční stráže se snažilo zachránit si život tím, že se ukryli v soutěskách. Mezitím ruské stíhačky SU-34 bombardovaly ostrov o rozloze 0,20 kilometrů čtverečních. Hukot byl tak strašlivý, že se Romanovi zatmělo před očima.

Házeli nás jak pytle brambor

„Tlaková vlna z bomb způsobila, že jsme ztratili sluch. Hadí ostrov je skála v moři, měli jsme jen štěrbiny, ve kterých jsme se mohli krýt. A kalašnikov a 23milimetrový protiletadlový kanón na obranu. Proti stíhačkám a raketovým křižníkům. Neměli jsme nejmenší šanci,“ opakuje.

Vojáci požádali své vlastní lidi o palebnou podporu. Bylo jim řečeno, že žádná pomoc není k dispozici. „Vydržte. Děkujeme za vaše nasazení,“ byla poslední odpověď, kterou dostali z pevniny.

Roman zavolal své matce a přítelkyni. „Myslel jsem si, že je to můj poslední hovor s nimi. Ale nerozloučil jsem se. Jen jsem jim řekl, ať vydrží, že jim zavolám, jakmile to bude možné.“

Odpoledne už byla situace beznadějná. Když křižník Moskva začal vysílat čluny s vojáky, kteří se vylodili na ostrově, rozhodli se Ukrajinci vzdát. Ruští vojáci je vyvedli na molo. „Tam jsme museli celou noc ležet na břiše tváří k zemi. Foukal silný vítr a my jsme mrzli jako psi,“ vypráví Roman.

Následujícího dne byli ukrajinští vojáci převezeni na Krymský poloostrov. „Molo bylo zničeno, takže velké lodě nemohly zakotvit. Místo toho poslali gumové čluny a z mola nás do nich naházeli. S rukama svázanýma vzadu jsme letěli dva metry. Házeli nás dolů jako pytle brambor.“

Štěstí v neštěstí

Pak začalo peklo. Na palubě člunu bylo všech 82 mužů nahnáno do jedné kajuty. Docházel jim kyslík. Byl tam jen jeden ventil a každý se snažil dýchat v jeho blízkosti.

V Sevastopolu je přivítali ruští novináři a před televizními kamerami jim dali vodu a suchý chléb. Kreml si dal záležet, aby vytvořil dojem, že se zajatci je dobře zacházeno. Po deseti dnech výslechů byli s páskou přes oči a rukama svázanýma stahovacím řemenem letecky dopraveni do Kurska a odtud převezeni do stanového tábora kdesi u hranic s Charkovskou oblastí.

„Museli jsme jíst hrudkovitou rýži tvrdou jako kámen. Při teplotách pod nulou jsme bydleli v otevřených stanech. Měli jsme kamna. Hodili nám poleno a řekli: ‚Tímhle se ohřejte.‘ Nedali nám ani sekeru, ani sirky.“

Sebemenší pohyb našich rukou způsobil, že se provaz kolem našeho krku napnul. Pak nás hodili do nákladního auta a odjeli.

Ukrajinci byli poté převezeni do věznice ve městě Staryj Oskol mezi Voroněží a Belgorodem. Každé ráno byli nuceni svléknout se při prohlídce donaha. Prohlíželi jim konečník a ústa, fotografovali si jejich tetování.

Od šesti hodin ráno do deseti večer bylo zakázáno ležet na pryčnách. Muselo se stát nebo sedět. Několik vězňů bylo brutálně zmláceno. Jedním z nich byl kněz Vasyl Vyrozub, který byl na Hadím ostrově zatčen 26. února. Přišel tam vyzvednout těla, o nichž se předpokládalo, že jde o zabité ukrajinské vojáky.

„Je zakázáno brát civilisty jako válečné zajatce, ale Rusové na to nedbali. Velmi jsme si toho kněze vážili, protože byl tak nebojácný. Trval na tom, že bude na Rusy mluvit ukrajinsky, i když mu nerozuměli,“ říká Roman.

Mezitím Ukrajina zajala velké množství ruských branců. Přitom prezident Vladimir Putin tvrdil, že na frontě jsou pouze profesionální vojáci. Kreml tak musel přispěchat s výměnou branců, aby se vyhnul skandálu.

To bylo pro Romana a jeho spolubojovníky štěstí v neštěstí. Před převozem je přinutili pokleknout, aby mohli být svázáni. „Nad hlavami nám udělali smyčku a týmž provazem nás svázali. Ruce jsme museli mít pořád za krkem. Jejich sebemenší pohyb způsobil, že se provaz kolem našeho krku napnul. Pak nás hodili do nákladního auta a odjeli.“

Všichni vězni se začali pomalu škrtit. Po naházení na korbu náklaďáku leželi a lapali po dechu. „Leželi jsme tam asi čtyři hodiny. Už jsme skoro nemohli dýchat. Chlapi vedle mě syčeli. Už jsem se smířil s tím, že zemřu,“ vypráví Roman.

Pak náklaďák zastavil a on uslyšel, jak někdo mluví ukrajinsky: „Projdeme si seznam,“ řekl ukrajinský hlas. „V tu chvíli mi došlo, že nás vymění.“ Po 33 dnech zajetí byli vězni převezeni do Záporoží. Teprve tam se Roman dozvěděl, že jeho vzdorovitá odpověď ruskému křižníku Moskva obletěla svět.

Ukrajinský lid má právo to vědět. Místo toho, aby poslouchal všechny ty nesmysly o naší neprostupné obraně, které jim servíruje naše vojenské velení.

Sám válečný hrdina dostal pouze týden volna, aby mohl navštívit svou matku, partnerku a syna. Od té doby pokračoval v bojích u 35. brigády námořní pěchoty v Chersonské a Doněcké oblasti.

Začátkem letošního května poskytl rozhovor ukrajinskému kanálu YouTube, v němž kritizoval nevyhovující opevnění Dnipra. „Pokud tam Rusové zaútočí, žádného opevnění si ani nevšimnou,“ řekl.

„Mluvím jen o tom, co vidím. Ukrajinský lid má právo to vědět. Místo toho, aby poslouchal všechny ty nesmysly o naší neprostupné obraně, které jim servíruje naše vojenské vedení,“ říká Roman o čtvrt roku později Dagens Nyheter.

Po zmíněném rozhovoru byl předvolán ke svému veliteli. „Ten řekl: ‚Protože jsi odborník na opevnění, dostal jsi od brigádního generála rozkaz kopat zákopy.‘“ Roman odpověděl: „Brigádní generál může jít na chuj.“

Chce pomáhat veteránům

Pak po sedmi letech služby u námořnictva z armády odešel.

Nyní rozjíždí nový projekt. Chce založit centrum, které bude válečným veteránům poskytoval právní pomoc. Byrokracie je podle Romana tak složitá, že to mnozí vzdávají. Nežádají o odškodnění, na které mají nárok. Proto hledá finanční prostředky na organizaci bezplatné právní pomoci.

Větu, která ho proslavila po celém světě, už prý opakovat nebude. „Ta slova se stala legendárními, protože jsem je řekl jen jednou. Nebudou se opakovat. Za předpokladu, že se znovu neocitnu ve stejné situaci.“

I když podobným způsobem po více než třech letech nepřímo počastoval i svého generála, tvrdí, že vulgárně mluví jen před svými kamarády. „Můj osmiletý syn mě nikdy neslyšel nadávat. Teď nedávno jsem ale slyšel děti říkat tuhle větu, když si hrály na dvoře. Musel jsem jim vynadat.“