Poslední esej Jana Sokola: Kapitalismus, peníze a svoboda aneb V čem se mýlil Karl Marx?

Filozof Jan Sokol (Pavel Hofman)

Filozof Jan Sokol | FOTO: Pavel Hofman

Profesor Jan Sokol, filosof, bývalý ministr školství, někdejší disident a signatář Charty 77, v úterý 16. února 2021 zemřel. Přinášíme proto znovu jeho poslední esej, který napsal pro deník FORUM 24. Text vyšel v naší rubrice pro kritické myšlení Nová Orientace v prosinci 2020 a ukazuje na hloubku osobnosti, s níž se nyní loučíme.

Všechny bohaté a prosperující společnosti, celé kontinenty, státy, kraje nebo aspoň velká města žijí dnes v režimu, který hlásá a respektuje občanské svobody, rovnost a zákonnost a většinou nechává své občany, aby si své politické vedení volili sami. Z důvodů, jež si hned vysvětlíme, se mu říká „kapitalistický“.

V těch ostatních, méně úspěšných a méně svobodných společnostech vládnou různí vůdcové a diktátoři, kteří rozhodují o tom, co kdo smí, musí a nesmí, podle slavného Mussoliniho hesla „nic proti státu ani mimo stát, ale všechno ve státě a pro stát“.

Je tedy celkem pochopitelné, že kdo jen může, snaží se dostat jinam, kupodivu do nějaké kapitalistické země, i když ho to stojí spoustu úsilí a peněz a cesta – třeba přes moře – bývá velmi nebezpečná. A přece tento „kapitalismus“ – v němž dnes snad také žijeme – nemá dobrou pověst, a to zejména mezi vzdělanými lidmi. Žádná ze stran, které kapitalismus podporují a prosazují, si neříká „kapitalistická“, protože by s tímto heslem prohrála volby. Žádný politik pro něj nehoruje a používá místo toho různé eufemismy, jako kdyby to bylo sprosté slovo, a často mluví o tom, jak je ho třeba reformovat, omezovat a předělávat. A protože většina slušných lidí by se styděla ke kapitalismu přihlásit, jednoho dne se probudí v nesvobodě.

Banner Nová Orientace

Kapitalismus totiž skutečně začal jako sprosté slovo, jako nadávka, kterou ve druhé polovině 19. století vymysleli jeho odpůrci, a komunisté ho jako nadávku používali i v době, kdy už sami po něčem takovém aspoň pošilhávali. Slovo kapitalismus je jedno z těch hanlivých „exonym“, posměšných nebo pohrdavých označení, jimiž se odpůrci snaží nějakou novinku diskreditovat, zažehnat nebo zrušit. Vzniklo podobně jako třeba označení „gotický“ (gótský, barbarský), „barokní“ (pokroucený) nebo „big bang“, doslova „velké bác“. Stačilo vytknout nějaký výrazný a přitom nesympatický rys odmítaného jevu a pomlčet o těch ostatních.

Dva geniální vynálezy: peníze a trh

Slovo „kapitál“ je z latinského caput, hlava, resp. capitalis, hlavní, a ve středověku znamenalo (mimo jiné) také jistinu úvěru na rozdíl od úroku. V 19. století znamenalo peníze, určené či použité jako úvěr nebo investice, peníze, jež mají samy vydělávat. „Kapitalismus“ tedy znamenal společenské uspořádání, v němž moc a prestiž vzniká z bohatství, a co člověk potřebuje, musí si koupit. A protože „peníze nesmrdí“, může si nepoučený člověk představovat, že za peníze je v kapitalismu všechno. Jenže to je omyl: kdykoli se peníze pokoušejí prolomit „neprodejný“ právní a politický rámec, který jediný zakládá jejich platnost, ohrožují nejen sebe samy, ale celé hospodářství, založené na směně. Ne tedy jen z příčin etických či estetických, nýbrž ekonomických podrývají tu nejobecnější svobodu, jíž denně užíváme úplně všichni. Hřebík na hlavičku uhodil autor biblické Apokalypsy, když chtěl čtenáře hodně vyděsit, jaká ho čeká hrůza. Představte si, že nebude moci „kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména“!

Usedlé lidské společnosti už kdysi jakž takž odstranily tu nejhorší bídu a některé produkovaly víc, než spotřebovaly. Z přebytků vznikly zásoby a bohatství a úspěšní lidé hledali, co s nimi. Nejlepším řešením se ukázal barter čili naturální směna, kterou lidé získávali, co sami udělat či vypěstovat nedovedli. Jenže možnosti barteru jsou omezené, a kdo chce vajíčka vyměnit za boty, musí najít někoho, kdo nejen nabízí boty, ale také stojí o vajíčka. Ta se navíc kazí, takže směna se nedá příliš odkládat.

Tyto i další nesnáze odstranily dva geniální vynálezy, u nichž si můžeme představovat, že vznikly současně: peníze a trhy. Peníze a platidla, zvláštní předměty, které se dají použít pouze ke směně, ji na první pohled zkomplikovaly. Místo jedné přímé směny v barteru musela teď selka udělat dvě: prodat vajíčka a pak koupit boty. Jenže právě rozdělení směny na dva kroky otevřelo penězům nové možnosti. Selka předně mohla kupovat od někoho jiného, než komu prodala vajíčka, ale hlavně mohla nákup odložit: peníze se nezkazí. Tak mohly vznikat trvanlivé úspory, za něž by se dalo koupit všechno možné, ale lakomec Harpagon ví, že nejlepší je nekupovat nic.

Univerzálnost peněz totiž znamená, že kromě své nominální hodnoty, která je na nich vyražena nebo vytištěna, nesou ještě navíc možnost výběru – tím větší, čím víc různých věcí se za ně dá koupit. Proto tam, kde lidé penězům rozumějí, všichni vědí, že pokud není velká inflace, je výhodnější mít peníze než jakékoli zboží, i kdyby bylo kdovíjak levné. Naši předkové to výmluvně vyjádřili tím, že v češtině mohu při každém nákupu říci, že jsem peníze „utratil“, což se jinak užívá jen o vzteklém psu. A opravdu, kdo si koupil helmu na kolo, těžko si za ni koupí večeři.

Někteří ekonomové se domnívají, že peníze jsou prostě zboží jako každé jiné. Tím snáze pak přehlédnou, v čem se od každého zboží liší. V češtině na to upozorňuje už jazyk, neboť zatímco každé zboží „je“ (nebo není), peníze kupodivu „platí“ – tak jako platí (či neplatí) smlouva, zákon, dané slovo. Hmotná podoba peněz, totiž platidla, jsou také „virtuálně věčná“. Rohlík, který jsem si koupil, brzy sním, kdežto pětikoruna, kterou jsem za něj zaplatil, bude obíhat dál a zprostředkovávat další směny. Při směně jdou platidla vždycky naproti zboží, a pokud si stokorunu potřebuji rozměnit, neřeknu, že ji chci prodat. Ať se platidlo sebevíc opotřebuje, platí stále stejně, a ať je sebevíc usmolené, dokud je na něm vidět, že to byla stokoruna, můžete si ji v bance vyměnit za zářivě novou, dokonce zadarmo.

Na tohle všechno jsme od malička zvyklí, takže možná nevidíme, co všechno musely peníze na začátku překonat. Řekl jsem, že platidla čili zhmotnění peněz se dají použít pouze pro směnu. To platí o našich papírových i niklových penězích, když ale peníze začínaly, nikdo by takové nebral. Za peníze se dá koupit skoro všechno, to ale znamená, že je (skoro) každý musí ochotně přijímat. Nesmí se stát, aby pekař odmítl peníze, protože chce dostat zaplaceno něčím jiným. Proto se peníze zpočátku razily z drahých kovů, aby se krásně leskly a vzbuzovaly důvěru. Teprve když si lidé zvykli na jejich výhody, mohly se peníze razit z mědi a od 18. století tisknout na papíru. Ale ani když je vehementně podporoval stát, neprosazovaly se snadno. Teprve časem přišly „cedulové banky“ na to, že papírové peníze musí být ozdobné a krásně vytištěné, a začaly na ně tisknout portréty slavných lidí a národních hrdinů. Tak dodnes František Palacký  a Božena Němcová zřejmě podporují důvěru v papírové koruny, je mi jich ale docela líto, když si uvědomím, u čeho všeho musí mlčky asistovat.

Trh potřebuje autoritu a pravidla

Aby se tyto výhody využily a vyřešil se další problém – určení ceny – vznikl ten druhý vynález, totiž veřejný trh. Ačkoli se dnes „trh“ říká ledasčemu, mám na mysli pravý a obyčejný trh, nejlépe na náměstí, s trhovci a stánky. Soustředění směn na jedno místo a čas pomohlo prodávajícím i kupujícím. Těm prvním se zvýšila pravděpodobnost, že své zboží prodají, a těm druhým, že si budou moci víc vybírat. Prodejci si tedy konkurují a soutěží mezi sebou o peníze kupujících, kdežto ti už nejsou závislí na jediném dodavateli s jeho nabízenou cenou. Tlak trhu a konkurence je tak přísný, že velcí prodejci dělají všechno možné, jen aby se trhu vyhnuli – například v kamenném krámě. Na trhu má kupující také větší šanci, že pokud mu housky přijdou předražené, může místo nich koupit chleba nebo ještě levnější brambory. Ekonomové mluví o substituci.

Peníze a trh patrně souvisely s městem, v každém případě vyžadovaly zvláštní podmínky, které jim musela zajistit politická autorita. Ta musela zaručovat, že peníze nejsou falešné, ale hlavně že na tržiště nepřijede sedm loupežníků, kteří seberou, co se jim hodí. Trh může existovat jen tam, kde lidé neumírají hlady a naopak mají nějaké přebytky a kde je pro účastníky bezpečno – jinak by se jen blázen odvážil vystavit své zboží na veřejném místě.

Aby trh správně fungoval, musí se dodržovat ještě další pravidla, na něž nestačí „neviditelná ruka“ Adama Smithe. Na tržišti musí být větší nabídka než poptávka, aby kupující mohl uplatnit svůj vliv na cenu. Při převisu poptávky vznikne místo trhu fronta a prodávající je král. Vzpomeňte si na fronty a nepoctivé zelináře za minulého režimu. Na klasickém trhu se přirozeně smlouvá, ale kdykoli se prodavač s někým dohodne na ceně, musí za stejnou cenu prodat i každému, kdo se k té dohodě nachomýtl. A prodejci by měli o zákazníky soutěžit i cenami, ne se na nich mezi sebou domluvit čili vytvořit kartel.

Tohle všechno si účastníci nemohou zajistit sami a trh tedy vyžaduje účinnou autoritu – strážníky, starostu, zákonodárce a další, kteří ovšem nesmějí být „ke koupi“. Kdyby si člověk mohl najmout policajta, aby pro něho zabavil, co potřebuje, proč by za to platil? Jenže takový trh by dlouho nevydržel a lidé by se přesunuli jinam. Jiný důležitý příklad toho, co nesmí být na prodej, jsou paradoxně peníze samy čili platidla. Ve svobodné společnosti může člověk vyrábět a nabízet skoro cokoli, ale ani ta nejliberálnější společnost mu nemůže trpět, aby vyráběl a nabízel stokoruny za polovic, i když by to jistě byl dobrý obchod. Kdyby to totiž dovolila, nejen ty falešné, ale všechny stokoruny by brzy ztratily důvěryhodnost a přestaly platit.

Z dosud řečeného můžeme už také odhadnout, co tyto dva vynálezy lidem přinesly. Ve starším „subsistenčním“ způsobu života má každý k dispozici jen to, co si sám vypěstoval a vyrobil. Díky penězům a trhům ho mohl pozvolna nahradit život, založený na rozdělení činností a na směně: každý člověk, každá rodina a výjimečně i celá vesnice se soustředí na určitou činnost, kterou se snaží dovést k dokonalosti, a všechno ostatní si opatřuje směnou na trhu čili koupí. To vyžaduje, aby se společnosti vcelku dařilo, aby přinejmenším ve městě a na trhu bylo bezpečno, aby si na ty, kdo kradou, loupí a podvádějí, došlápla politická moc či autorita, kterou si nikdo nemůže koupit. Každá společnost založená na směně tedy chtě nechtě musí potlačovat násilí a podporovat bezpečí pro všechny. Protože nemůže připustit, aby si lidé opatřovali, co potřebují, jinak než za peníze, musí vyloučit všechna privilegia a tím mohutně podpořit ideál občanské rovnosti. Mince i bankovka musí platit stejně, ať je drží kdokoli.

Jiným vedlejším účinkem rozdělení činností a soutěže mezi prodávajícími je tlak na kvalitu produktů i podpora lidské podnikavosti a vynalézavosti. To je patrně hlavní příčina celkového úspěchu a nevídaného zbohatnutí těchto společností, které samozřejmě není rovnoměrně rozloženo. Teprve odbory a socialistické strany se přičinily, aby z něho něco měli i zaměstnanci, které neživil majetek, nýbrž práce. Důležitý kus svobody ovšem přinesly peníze i nádeníkům a dělníkům: ještě počátkem 19. století vstupovali mnozí do služby smlouvou, která výslovně stanovila, kolik mouky, hrachu nebo ryb za práci dostanou, kdežto za mzdu v penězích si mohli vybírat, samozřejmě jen do výše té mzdy. A teprve ve 20. století se ukázalo, že svobodná společnost je možná jen tam, kde skutečná nouze postihuje pouze menšinu obyvatel. Ani to ovšem nemůže zajistit politická moc sama, leda když zavede „totální“, čili víceméně válečné hospodářství a pracovní povinnost, zestátní všechny podniky a zbaví všechny občany jejich přirozeně vzniklých hospodářských svobod. Že se při tom zruší i ostatní občanské svobody, zpočátku vadí jen, řekněme, podnikavé a tvořivé menšině, kdežto když začne překážet i hospodářskému životu všech, dá se tento stav udržet už jen neúnosným násilím na vlastním obyvatelstvu.

Chybná analýza publicisty Marxe

Empiricky to prokázaly revoluční převraty v několika evropských zemích, rozvrácených první světovou válkou (Rusko a málem i Německo), světovou hospodářskou krizí (Německo, fašistické režimy) a s přímou podporou sovětského Ruska i v zemích, jež jeho armáda obsadila po vítězství ve druhé světové válce. Teoreticky měly odstranit skutečné vady společenského uspořádání, založeného na hospodářských svobodách a směně, vycházely však z chybné analýzy průmyslových společností, kterou vytvořil německý publicista Karl Marx. Vyspělé evropské společnosti 19. století skutečně trpěly bídou a nouzí rychle rostoucí masy továrních dělníků, jež tradiční zemědělská společnost nedovedla uživit a zařadit, kdežto podnikatelé (kapitalisté) za ně necítili žádnou odpovědnost a odvolávali se na to, že si svůj osud dělníků zvolili sami. Jsme přece všichni svobodní – asi jako svobodná liška ve svobodném kurníku, jak dodává francouzské úsloví. Zoufalství dělníků ještě prohlubovaly periodické krize, způsobované těžko předvídatelnými změnami lidských potřeb i výrobních možností a technologií v nově vzniklé masové společnosti bezzemků a námezdních dělníků. Nedalo by se tomu předejít racionálním a centrálním plánováním všeho, jako se to dělá za války?

Marxova analýza volně navázala na důmyslné spekulace mladého Hegela, zejména na slavné podobenství o pánu a otrokovi z Fenomenologie ducha. Za ústřední jev společnosti pokládal Marx konflikt mezi podnikateli (pány) a nemajetnými dělníky (otroky), který může vyřešit jen revoluce, jež vyvlastní výrobní prostředky čili investice. Přitom přehlédl, že na rozdíl od Hegelova otroka, který svého pána k životu nepotřebuje, námezdní dělník se neobejde bez investic, podnikatelské odvahy a fantazie svého zaměstnavatele. V době, kdy už britští a němečtí dělníci pochopili význam strojů a přestali je rozbíjet, Marx viděl hlavní zlo v námezdní čili po hegelovsku „odcizené“ práci a občas i v samotné dělbě činností. Jako kdyby se domníval, že třeba lokomotivu by si měl zámečník postavit sám někde v garáži, jen aby nebyla odcizená. Už v Komunistickém manifestu se skepticky vyjadřuje k technickému vzdělávání a naopak navrhuje, aby zemědělskou práci vykonávaly vojensky organizované „brigády“ městských obyvatel.

Zvláštní kapitolu představuje Marxova poměrně chudá teorie peněz, jež pokládá za obyčejné zboží, jehož hodnota se odvozuje od vynaložené práce horníků ve stříbrných a zlatých dolech. V tehdy oblíbené disciplíně, jež hledala původ bohatství, klade na první místo „společensky nutnou“ práci a uznává jakýsi podíl zemědělství, kdežto kapitál (investice) většinou ignoruje. Proto je jádrem hospodářství výroba, kdežto obchod a směna žádné hodnoty podle něho netvoří a tedy se na bohatství nepodílejí. Jakkoli se konkrétní uspořádání pozdějšího „socialistického“ hospodářství od Marxových poměrně neurčitých představ hodně vzdálilo, všechny tyto omyly se v něm bolestně projevily chronickým nedostatkem užitečného zboží, zanedbaným stavem veřejných prostor včetně obchodů, bezohledným rabováním přírodních zdrojů a ničením životního prostředí, nekvalitními a zastaralými výrobky a snobským pohrdáním penězi mezi vzdělanci. Dodnes také brání nejen českým občanům, aby porozuměli fungování moderních svobodných společností, založených na směně, trhu a penězích.

Alternativou ke kapitalismu je násilí

Máme na jedné straně poměrně ostrý cit pro vady a nedostatky těchto „kapitalistických“ společností, málo však po mém soudu vnímáme jejich přednosti. Vidíme a právem kritizujeme nespravedlivost obrovských rozdílů majetku i příjmů, vinu za ni však mylně přisuzujeme penězům, které jen podporují a vyostřují už tak bezohlednou konkurenci. Na druhé straně nevidíme, že alternativou ke společnosti, v níž legitimním prostředkem prosazování vlastní vůle jsou pouze peníze, jsou společnosti, kde se mocní prosazují násilím a hrozbami. Kritizujeme rostoucí moc extrémně bohatých lidí, nedovedeme ji však omezit bez ztráty svobod pro všechny, nemluvě o korupčním zneužívání politické moci ve všech známých diktaturách. Vidíme cynickou „spolupráci“ bohatých s mocnými, nevidíme však, že ji umožňuje nevídaná míra svobody a blahobytu, na nichž se ve svobodných společnostech podílí většina obyvatel.

Dokud si tyto většiny neuvědomí, že nejen hospodářské, ale i vědecké, technické a dokonce sociální úspěchy moderních společností pramení právě z občanských svobod a mravních kvalit občanů, nemůžeme čekat, že by se ničemové začali stydět a ti nejmocnější si začali dělat starosti se spravedlností a myslet na vzdálenější budoucnost. Za první důležitý krok tímto směrem pokládám ráznější odmítání populistických utopií, bezmezného soupeření a pokusů legitimovat lež a naopak spravedlivější hodnocení společenské svobody, moderních úspěchů a odvahy zastat se slabších, jež podle mého upřímného přesvědčení tvoří spojité nádoby. Za vážné chyby „kapitalistických“ společností nemohou trhy a peníze, nýbrž lidská chamtivost a bezohlednost, kdežto na druhé straně ještě nikdo nedokázal vymyslet svobodnou společnost bez peněz a trhů, prostředků každodenní svobody, kterou ocení úplně každý.

Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc., je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77, někdejší poslanec Federálního shromáždění za OF (1990–1992) a ministr školství (1998), první děkan nově založené Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000–2007).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner