Formálně sice u nás existuje demokratický skelet, ale v praxi je nahrazován plíživým přerodem v autoritativní model vlády a správy země. O klíčových otázkách domácí, ale i zahraniční politiky rozhodují spíše zákulisní dohody mocných než tradiční demokratické mechanismy.
Hlavním posláním současné vlády je chránit beztrestnost svého premiéra, a hlavním posláním postkomunistické většiny v Poslanecké sněmovně je omezovat kontrolní pravomoci Parlamentu na úplné minimum. Bývalý prezident považuje za zbytečný a podle něj dokonce škodlivý i Ústavní soud. Dnešní věrchuška by nejraději zrušila i Senát. Dalším cílem uchvácení státu je tedy ústavní většina, která by definitivně potvrdila poslední fázi jejich plánu, tedy kontrolu nad kontrolou moci. Ta částečně funguje již nyní. Přispívá k tomu nebývalá koncentrace moci a bezprecedentní střety zájmů. Pro ta „správná“ rozhodnutí stačí i obyčejná autocenzura poslušných pěšáků vítězné armády všehoschopných predátorů. To se pak spláchnou do kanálu i ty drzé evropské audity.
Čerstvě se teď řeší úvahy o tom, kdože to je u nás ten nejmocnější z mocných. Ten nejbohatší a hlavní vítěz sametu, partner dvou posledních hlav státu? Nebo další dolarový miliardář a toho času premiér země? Kdo z nich má a bude mít větší mediální vliv? Je to porovnávání podivné, neboť to připomíná volbu mezi Arsenem Lupinem, lupičem-gentlemanem, a Václavem Babinským, násilnickým lapkou. Těžká volba. Ať tak či onak, obojí je jen potvrzením, že stále patříme více na Východ než na Západ. Připomíná to ten kremelský model, opírající se o dohody režiséra a vládce s mocnými oligarchy. Kumulace politické, ekonomické a mediální moci je základem jejich pozice. V Číně jdou ještě dál, tam tomu všemu rovnou velí státostrana komunistů a jakýkoliv náznak kritiky či dokonce opozice je tvrdě ztrestán. V obou případech již dosáhly ideálu autoritativních vůdců – kontroly nad kontrolou moci.
Je velmi naivní se domnívat, že je náš předseda vlády nějakým garantem naší příslušnosti k Západu. Pokud tak někdo soudí podle počtu neodolatelných selfíček paní premiérové, tak opírá svůj úsudek o velmi vratký základ. Andrej Babiš je schopen změnit své „strategické“ pozice i dvakrát denně, to podle potřeby, poptávky a momentálních reakcí. Jeho příběh je plný záhad, včetně jeho původní výbavy kariérního komunisty. Jeho hlavním fundamentem je bezbřehý oportunismus, který maskuje siláckými gesty a hurá výkřiky všeho druhu. Udělá vždy jen to, co bude výhodné pro něj a jeho dohody s mocenskými kumpány. Jeho občasná okázalá proevropská a prozápadní stylizace je jen marketingem.
A aby těch záhad nebylo málo, tak tady máme jeho protipól v osobě tajemného introverta Petra Kellnera. Ten má nyní starosti o to, kam se řítí oslabená Evropa, která podle něj opouští své tradiční hodnoty. Zajímavá úvaha, která svádí k myšlence, co je tou alternativou za podle něj chromou Evropu? Kdo stál za jeho zrodem? Která byznysová operace jej katapultovala do evropské extra třídy? Kdo ho motivoval k tak silné pozici v telekomunikačním a internetovém světě (ke kterému teď přidává pozici největšího středoevropského televizního magnáta)? Je za jeho oslnivým úspěchem jen jeho geniální byznysový instinkt? Jak vidí své dnešní spojence? Existují mezi ním a Babišem nějaké mocenské dohody? Jak silná jsou jeho pouta na Rusko a na Čínu? Opravdu ho politika nezajímá? Kam kráčí úspěšný chlapec z Liberce, toho času registrován v Holandsku…?
Stalo se to, co se muselo stát. Rychlá a zároveň velmi důkladná kumulace ekonomické moci s sebou následně přinesla i kumulaci moci politické a mediální. Dnes již jen sledujeme výsledky tohoto procesu. Mezi vítězi české cesty najdeme i bývalé předlistopadové studenty univerzit v Moskvě či Pekingu. Svou roli v pozici poradců sehrály i nejvlivnější figury závěrečné komunistické éry, včetně bývalého šéfa Státní banky či náčelníka všemocné StB. Měli vztahový, informační i kapitálový náskok a využili všeho plnou parou. Před sebe vypustili své bílé koníky. A tak se zrodila vrstva všemocných posttotalitních oligarchů. Bylo jen otázkou času, kdy si vezmou i zbytek kořisti, aby zároveň s kontrolou moci získali i kontrolu nad kontrolou této moci. Tečka. Poslední může zhasnout.
Naše země měla obrovskou šanci, která se v nejbližších dobách již opakovat nebude. Naši přítomnost jsme si nechali zrelativizovat takovým způsobem, že se skutečné obrazy posledních 30 let ztrácejí v nepropustné mlze plné mýtů, falešných iluzí i spikleneckých konstrukcí. Základem tohoto stavu bylo naše nevyrovnání se s minulostí. Ano, máme se dobře. Takové Somálsko je na tom mnohem hůře, a nejen Somálsko… Demokracie je prostě namáhavá disciplína. Mnohem jednodušší a bezpečnější je nechat se vést v pohodlném a lákavém nevědomí.
Češi přežili hodně složité dvacáté století a teď se rozpouštíme v tom století jednadvacátém. Jak? Docela rychle a docela snadno. A to nám pořád někdo namlouvá, jací jsme kabrňáci. Čechy Čechům, a kdo neskáče, není Čech. „Úspěch“, jehož základem je morální bankrot, nás povede do hlubokých bažin. Od všehoschopných predátorů očekávat pokání je marné a pošetilé. Přesto bychom svůj vzdor vzdávat neměli, neboť platí, že kde je vůle, tam je i cesta. Není důležité zvítězit vždy ve všech bitvách, nejdůležitější je nenechat se semlít, neztratit vlastní identitu a integritu. Na každé jejich lákavé ANO můžeme říci NE, ne, že ne…
A to odmítnutí by mělo být viditelné a slyšitelné, aby si ONI nemysleli, že jsme to MY ostatní již zabalili.
