Byla to nečekaná zpráva. Ještě v rozhovoru pro E15 (31. 3.) řekl herec Jan Tříska, jak se připravuje na roli v novém filmu: „Už jsme kvůli tomu před několika měsíci točili v Los Angeles testy. Nyní mám novou, poslední verzi scénáře. Jiří Mádl je teď v New Yorku a přiletí za mnou do Los Angeles, kde budeme procházet řádku za řádkou, repliku za replikou. A když vše dobře dopadne, tak koncem srpna, začátkem září začneme v Praze točit. Film se jmenuje Na střeše a také se jeho značná část na střeše odehrává.“

Ten film už s ním jako hercem nikdy nevznikne, v pondělí přišla zpráva, že Jan Tříska na následky pádu z Karlova mostu zemřel.

O jeho smrti se bude zřejmě spekulovat, jako je tomu vždycky, když náhle odejde někdo významný, koho všichni znali. Víme ale, že Tříska odešel uprostřed činnosti a ve svých osmdesáti letech zřejmě v kondici, kterou by mu mohli závidět mladší.

Jan Tříska, narozený v roce 1936, měl podle svých slov štěstí, že se už v roce 1959 stal členem činohry Národního divadla. V roce 1966 odešel do Divadla za branou režiséra Otomara Krejči. K jeho slavným hereckým výkonům patřila role v Radúzovi a Mahuleně. V roce 1977 odešel do exilu v USA, kde se musel jako cizinec propracovat k hereckým příležitostem a vidět ho pak můžeme třeba jako střelce ve filmu Lid versus Larry Flynt Miloše Formana a Druhá vesmírná odyssea. Byly to ovšem role menší.

V rozhovoru pro Český rozhlas řekl před šesti lety: „Určitá dávka sebevědomí musí v každém herci existovat. Bez sebevědomí by dotyčný neměl odvahu předstoupit před plný divadelní nebo koncertní sál či před kameru. Ale na druhé straně si musí uvědomovat, že divadelní sál tam není kvůli němu, nýbrž on je tam kvůli tomu divadelnímu sálu. Tím myslím, že herectví je služební povolání. Herec je služebník veřejnosti, stejně jako šofér autobusu.“

To byl možná také důvod, proč odešel za hranice. Herec není totiž vždycky jen služebník veřejnosti, ale může se stát také služebníkem mocných, a to až k sebeponížení. V roce 1972 ho třikrát kontaktovala Státní bezpečnost, aby ho získala pro spolupráci. Znal se od mládí s Václavem Havlem a nebyl nijak prorežimně angažovaný, takže by jako agent nevzbudil pozornost. Pokoušeli se ho kompromitovat tím, že se v roce 1968 setkal s Pavlem Tigridem. Tříska nejdříve vystupoval vůči kapitánovi StB příjemně, pak ale přišel zlom. Tříska řekl, že nebude donášet na kamarády. „Působí dojmem psychopata,“ napsal kapitán Martinovský do spisu. O pět let později přišla ona emigrace.

Zlom to byl nepochybně značný, odchod bez ničeho a do nejistoty: „Když prcháte s dvěma malými dětmi, tak si s sebou neberete nic zbytečného. Divadelní a filmové fotografie jsem neschovával nikdy a rodinné fotky jsme začali dělat, když byly děti malé, a to až v Americe. Když předstíráte, že jedete na čtrnáctidenní dovolenou na Kypr, tak s sebou nemůžete mít babičku, dědečka, tatínka a maminku na fotkách, protože okamžitě vypadáte podezřele. To je, jako kdybyste si vzala s sebou palčáky a kulicha, protože víte, že z toho Kypru chcete odjet rovnou do Kanady.“

Po roce 1990 mohl zato slavit velký návrat ve vlasti. Jeho postava učitele Igora Hnízda ve filmu Jana Svěráka Obecná škola (1991) v dobrém slova smyslu zlidověla. Hrál ve filmech Želary (2003), Horem pádem (2004). Filmové role ale nesmí zastínit jeho angažmá na divadle. Za výkon ve hře Král Lear na Letních shakespearovských slavnostech dostal v roce roce 2002 Cenu Alfréda Radoka.

Moderní doba nám dává aspoň jednu útěchu, že totiž výkony herců přežijí v záznamech do budoucnosti i po jejich odchodu. Osobní atmosféru divadla to nenahradí, ale není to zánik a odchod do nicoty. To je i případ Jana Třísky, kterého lidé uvidí ještě nesčetněkrát.