Papež František přijel v neděli do Spojených arabských emirátů a stal se první hlavou katolické církve, která navštívila Arabský poloostrov. Na závěr své třídenní návštěvy odsloužil mši pod širým nebem v Abú Zabí, které se podle odhadu účastnilo na 170 000 lidí, včetně několika tisíc muslimů.
Během cesty se účastnil mezináboženské konference v Abú Zabí. Kde řekl, že „nenávist a násilí“ jménem Boha je „závažné znesvěcení“. „Jakákoli forma násilí spáchaného ve jménu Boha Stvořitele je bez váhání odsouzena, protože je to vážné znesvěcení Božího jména k ospravedlnění nenávisti a páchání násilí na bratrovi.“ „Neexistuje žádné násilí, jež by bylo možné zdůvodnit nábožensky.“
„Hlava Al-Azharu šajch Ahmad Tajib ve svém příspěvku vyzval muslimy žijící na Blízkém východě, aby přijali místní komunity křesťanů. ‚Jste součástí tohoto národa, nejste menšiny,‘ vzkázal šajch křesťanům. Oslovil také muslimy přesídlené na Západ a vyzval je, aby se integrovali ve svých nových domovských zemích a respektovali jejich zákony. Tajib řekl, že se s papežem shodli na tom, že všechna náboženská vyznání musejí být ušetřena násilí páchaného ve jménu náboženství. ‚Shodli jsme se, že všechna vyznání musejí být osvobozena od ozbrojených skupin, které šíří teror, a to bez ohledu na vyznání, doktrínu a ideologii (těchto skupin). Jsou to zločinci, krvaví vrazi a násilníci,‘ řekl vůdce sunnitů.“ (Christnet.cz)
Že se papež účastní nějaké akce společně s muslimy a hovoří o míru a nenásilí, pobuřuje určitou vrstvu katolíků i dalších lidí mimo církev, kteří výraz „náboženství míru“ používají v souvislosti s islámem jen v úvozovkách a ironicky.
Církev na Druhém vatikánském koncilu v roce 1965 vyhlásila v Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.“
To se ovšem nelíbí lidem, pro které islám pochází od ďábla. Kardinál Raymond Burke například před třemi lety sdělil, že tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“ a že Nostra aetate „není dogmatickým dokumentem“.
Takový postoj má odezvu i u nás.
Ivan Poledník na Protiproudu Petra Hájka (27. 8. 2017) zveřejnil článek s titulkem „Papež František: Apoštol islámu a nepřítel křesťanství. Muslimské hordy musí do Evropy, i když nás chtějí vyvraždit. Kde je v rozporu se svými předchůdci, africkými biskupy, naukou i zdravým rozumem?“
Poledníkovi se nelíbí papežovy výroky, kde říká, že by se měla podporovat „práva a důstojnost“ imigrantů „nezávisle na jejich právním postavení“. To komentuje: „Tedy nerozlišovat mezi legálními a ilegálními. Země přijímající běžence by měly zaručit migrantům právo praktikovat jejich víru. Tedy přímá výzva k definitivní islamizaci Evropy.“
Něco o autorovi naznačuje už citát u jeho autorského medailonu: „Ideologie lidských práv, liberalismus, není obyčejný blud, ale je to čistý, osobní Satanův blud. Blahoslavený Pius IX. (1792 – 1878).“
To samo o sobě prozrazuje dost.
Radomír Malý (Duše a hvězdy, 10. 12. 2015) zase píše: „Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh! Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám.“
Ignác Pospíšil (Duše a hvězdy, 3. 8. 2013): „Moje srdce krvácí, když čtu blahopřání muslimům ke svátku Íd al-Fitr, které sepsal papež František I. A zároveň musím žasnout nad tím, že se papež ve své gratulaci odvolává zrovna na sv. Františka z Assisi, protože mi to připadá jako strašlivá drzost a zneužití tohoto světce. Máloco je totiž tak jisté, že sv. František by nikdy nic takového nenapsal – a ani nepodepsal…“
(Všimněme si detailu, že papež je titulován jako František I., ačkoliv to není jeho papežské jméno, protože papež číslovku úmyslně nepoužívá, takže tohle je drobný naschvál, který ukazuje, jak současná hlava církve fundamentalistům poněkud leze na nervy.)
Radomír Malý (Tedeum.cz, 10. 8. 2016) sděluje: „Naši západní politici a také žel papež František a jeho přívrženci jdou dnes ještě dál: Oni muslimům ‚bratrsky‘ a ‚v rámci dialogu‘ neprodají, ale darují provaz, na kterém je oběsí a nůž, kterým je podříznou. A budou až do posledního vydechnutí mluvit o tom, že islám je mírumilovným náboženstvím, to jen pár fundamentalistů, kteří jsou v každém náboženství…. Jenže tímto provazem mohou oběsit a tímto nožem podříznout i nás, ne pouze je.“
Michal Semín (Euportál.cz, 29. 5. 2018) v době sporu o divadelní představení v Brně soudil: „Sobotní incident v Brně, při němž desítky s(S)lušných lidí bránily kulturu před jejími znesvětiteli, svědčí, kromě jiného, o dobře promazaném stroji strategického spojenectví sekulárních liberálů s muslimy. Kdybychom byli ohrožováni toliko zvenčí, byly by šance obou stran v zásadě vyrovnané. Útočí-li však islám na společnost, jejíž elity činí vše pro to, aby se svých vlastních tradic a hodnotových norem vzdala, je jen otázkou času, kdy v ní tato cizorodá ideologie nastolí svá vlastní pravidla.“
A nakonec ještě kardinál Dominik Duka, který v sobotu 21. dubna 2018 při mši v katedrále sv. Víta při převozu ostatků kardinála Josefa Berana do vlasti z nějakého důvodu také zmiňuje islám: „Ptám se celé naší i evropské společnosti: Co by se stalo, kdyby nějaké divadlo uvedlo podobnou hru urážející Islám? Ale vy, křesťané, za všech okolností se podvolte a buďte ústupní. Nemáme kam ustoupit!“
Co na to „celá evropská společnost“ odpověděla, se nikdy nedozvíme, protože nic takového jakožto mluvící bytost neexistuje.
Fakta jsou ale celkem jasná. Poslední tři papežové navštěvovali mešity i synagogy, můžeme vidět Jana Pavla II. na fotografiích, jak líbá Korán. Nostra aetate mluví jasně. Vymlouvat se na to, že to „není dogmatický dokument“ je zcela mimo, protože jindy fundamentalisté lpí na mnoha jiných vyhlášeních, která se ani netýkají víry, ale jen nějakých obřadných zvyklostí a podobně.
Stejně tak nemůžeme brát vážně tvrzení, že účastníci koncilu podlehli nějakému romantismu 60.let a neznali ještě dnešní vlnu islamistického terorismu. Znali ale tisíciletí boje mezi křesťanskými a muslimskými zeměmi. Bylo to mnohem ostřejší než dnes. Největší pohromou 20. století byly dvě světové války, které se vedly mezi „křesťanskými“ zeměmi (a na straně generála de Gaulla bojovali proti Hitleovi i muslimové). Dnes nejde o válku křesťanství s islámem, ale o vnitřní válku mezi šíity a sunnity a Západ v tom ve skutečnosti hraje okrajovou roli, jak je patrné i z počtu mrtvých. Nejvíce obětí islamistického terorismu je jednoznačně mezi muslimy.
Křesťanští fundamentalisté, kteří mají pozoruhodně podobnou rétoriku jako radikální imámové, vycházejí z teze, že pokud muslim nelikviduje jinověrce, tak je to proto, že není důsledný muslim, jinak by to dělat musel. Dopouští se základního omylu, že posuzují náboženství nikoli v jeho reálné podobě, ale podle citátů z posvátných tetů, což je přesně ten způsob, jak nějaké náboženství nepochopit.
Důvod je celkem pochopitelný. Bible i Korán mají hodně vrstev a najdeme tam vedle sebe výzvy k milosrdenství i násilí. Robert Wright v knize Evoluce Boha tento jev vysvětluje historicky. Každé náboženství se začne klonit k mírumilovnosti (nebo násilí), když je to pro něj v danou chvíli výhodné. Dokud byli katolíci výraznou většinou, trvali na tom, že jejich vyznání musí být státním náboženstvím a svoboda svědomí byla odsouzena jako modernistický blud. Když se stali menšinou, tak se jim svoboda svědomí a vyznání najednou zalíbila. Citáty z Koránu a Bible se dá snadno prokázat, že Mojžíš a Mohamed byli dost nelítostní válečníci, ale Mojžíšovy genocidní praktiky byly důslednější. Dítě sem, dítě tam, všechno vyhubit jako klaté.
Pokud jde o Ježíše, ten byl ohledně praxe dán v mnoha ohledech stranou záhy poté, co se křesťané v Římské říši chopili moci. Čest četným výjimkám, to byli lidé, kteří založili naši civilizaci, města, katedrály, nemocnice, knihy, hudbu, obrazy.
Americký fyzik Steven Weinberg napsal: „Dobří lidé dělají dobré věci, ale zlí lidé zlé – to platí bez ohledu na náboženství. Náboženství je ovšem potřeba k tomu, aby dobří lidé dělali zlé věci.“
Náboženství je jako silný energetický zdroj. Může sloužit, nebo může zabít. Záleží na použití. Měli bychom přivítat, když se lidé, kteří mají tyto zdroje částečně v rukou, setkávají a snaží si porozumět.
