V úterý 23. června zemřel novinář Martin Schulz, bylo mu 66 let. V německé emigraci působil v Rádiu Svobodná Evropa, po návratu do vlasti pak jako zástupce ředitele jeho českého vysílání. V České televizi se svým otcem, publicistou Milanem Schulzem, moderoval pořady Sněží a Na hraně. V posledních letech žil ve Šluknovském výběžku, v Doubici provozoval hospodu a kulturní centrum Fabrika.

Právě do Doubice jsem se za publicistou a hospodským Martinem Schulzem naposledy vydal pro rozhovor koncem února. Malá víska Doubice leží na několika hranicích. Hned za známou místní hospodou a kulturním centrem Fabrika leží hranice první zóny Národního parku České Švýcarsko, o kus dál už je Německo. Probíhá tudy i hranice mentální – jestli se o severních Čechách říká, že sem je z Prahy nejdál, do Šluknovského výběžku je pak daleko i z Ústí nad Labem.

Martin Schulz v nadsázce říkal, že Doubice není typická severočeská obec, ale spíš nejvzdálenější pražská čtvrť. Do jeho Fabriky za ním jezdili přátelé z undergroundu, ve kterém se v Československu pohyboval v 70. a 80. letech – předtím, než byl z republiky vystěhován. Z Fabriky se stalo oblíbené centrum nezávislé kultury, ostrov svobody, který daleko přesahoval malou ves na německých hranicích.

V Československu nesměl z politických důvodů vystudovat, v 70. letech pracoval jako řidič/závozník, kulisák v Divadle na Vinohradech, pomocný dělník nebo sanitář záchranné služby, zahrál si třeba s Vladimírem Mertou nebo Ivanem Hlasem. V prosinci 1982 odešel do Německé spolkové republiky. Tam působil jako externí spolupracovník a od konce 80. let zaměstnanec Radio Free Europe/Radio Liberty. V roce 1995 se vrátil do České republiky a pracoval jako zástupce ředitele českého vysílání Svobodné Evropy. Pro Českou televizi se svým otcem, publicistou Milanem Schulzem, připravoval v 90. letech pořady Na hraně a Sněží.

Mluvili jsme třeba o tom, jak se z novináře stane hospodský.

K nynější situaci ve státě byl mimořádně kritický: „Je to děsivé a začíná to zavánět. Když se znelíbíš okresnímu tajemníkovi, tak letíš. To je něco, co mě děsí, to už jsem zažil a ta doba nebyla hezká. Na veselé historky z vojny s prominutím sere pes. Mně je z toho špatně, blíží se to k systému, ze kterého jsem kdysi odešel.“

V Doubici byl osm let starostou, žil politikou, nejen tou komunální. Psal komentáře pro Děčínský deník, ostré sloupky, v nichž vždy zaznívala jeho citlivost na otázky svobody a nezávislosti.

Takový byl i jeho nejspíš poslední rozhovor pro média, který na HlídacíPes.org vyšel počátkem března.

Podělíte se se svými zákazníky o DPH na pivo, jak vám nedávno navrhla vláda Andreje Babiše?

Já si vůbec nedovedu představit, jak si to paní Schillerová představuje. To je úplný šílencův blud. Takže doufám, že si to do té doby rozmyslí, než to má začít, a že to nějak vymyslí jinak. Jo – a nepodělím se. To je úplný nesmysl. Pan Babiš zapomněl, že když on nám „odpustí“ dvě koruny, nejsou to pro hostinského vydělané dvě koruny. Jde o provoz celé hospody. Do každého produktu se promítají náklady na provoz podniku.

Ony dokonce zazněly výroky, které mi přijdou až štvavé. Třeba Babiš říká, že peníze jdou hospodským přímo do kapsy nebo že pro to nemusejí nic udělat…

Odněkud přiteče pivo, on ho prodá, namastí si kapsu a jde si koupit mercedes.

Jak se vůbec podniká na venkově?

Já to dělám jen asi tak rok a dělám to z leknutí. Byl jsem pět let jako nezaměstnaný a nezaměstnatelný starý elitní novinář na pracáku, takže mě nikdo nechtěl vzít, a ještě navíc nejsem zvyklý poslouchat nějaké příkazy za těch asi čtyřicet let nebo jak dlouho. Takže jsem prostě nenašel práci a do továrny se mi jít nechtělo. No a tak jsem neměl co dělat a museli jsme převzít náš rodinný podnik, protože odešel nájemce. Tak jsem se stal hostinským, to jsem ovšem netušil, co všechno strašného to obnáší. Kolik administrativy a starání.

Tady ve Šluknovském výběžku se podle mého setkávají tři základní vlivy. Jedna věc je, že jsme na hranici národního parku, což může v létě znamenat docela zajímavý turistický cíl. Druhá věc je, že je tady přece jenom blízko Německo. Dokonce bych řekl, že vazba na Budyšín nebo Drážďany tady bude po té turistické linii velmi zajímavá a možná zajímavější než na Liberec nebo Ústí nad Labem. Třetí věc je zaostalost. Koneckonců ty největší novodobé sociální bouře vypukly právě tady, na Šluknovsku. Bojíte se návratu něčeho takového? Jak se tady žije?

Doubice není úplně typická obec ve Šluknovským výběžku. Občas je označovaná za nejvzdálenější pražskou čtvrť. Je tady velká spousta lidí z Prahy, kteří jak stárnou, odcházejí sem bydlet. Není to úplně reprezentativní průřez populací Šluknovského výběžku. Když tedy začnu od začátku těch vašich tří okruhů, Šluknovský výběžek má dvě popisné pomůcky, aby si lidi představili, co to je, jak vypadá. Na mapě je to slepé střevo republiky, a to jak hospodářsky, tak politicky. Insideři, ti co tady žijí, co tady vyrostli, ti tomu říkají Náhorní Karabach. Tady prostě chcípnul pes.

Moje laické politologické vysvětlení je toto: žije zde nějakých 55 tisíc lidí, řekněme, že 45 tisíc jsou voliči. To je pro každého krajského politika nic. On si nabere svých 100 tisíc hlasů, které potřebuje, aby šel do Sněmovny nebo do Senátu, kolem Ústí a je mu úplně jedno, co se děje někde na Šluknovsku. Vždycky před volbami sem přijedou, řeknou, že něco udělají, položí takový ten rychlý asfalt, který je za rok nebo za jednu zimu pryč, a tím předstírají zájem o život a infrastrukturu na Šluknovsku.

Další ránu region dostal, když kdosi vymyslel označení strukturálně poškozený region, aby se sem natahalo co nejvíc evropských dotací. V zákonu nechtěného účinku to způsobilo, že všichni investoři okamžitě ztratili o region zájem, protože když je něco strukturálně postiženého, tak tam přece nebudu investovat. Když tam nedojedou náklaďáky, když tam nepůjdou lidi, když neseženu odborníky, protože na to prostě nejsou v kraji podmínky. Druhá věc potom je, že ty prachy skončily v rozkradených ROPech a zaseklo se to celé.

Co s tím dál?

Politici by museli být odpovědní a taky trošku altruisti. Musí si umět představit, co znamená žít v takto velmi odlehlém kraji, když použiju slušný výraz, na konci světa. Nic jiného to nenapraví. Typickým příkladem nezájmu je krach Lužické nemocnice v Rumburku. To se nestalo letos nebo loni. To je dlouhá léta trvající proces, víc než deset let určitě, který má za následek, že odsud lidé musejí jezdit do vzdálených nemocnic, do Děčína, v závažnějších případech do Ústí nebo do Liberce. A pak tady slyšíte: „No to je strašný, Lužická nemocnice krachuje. Za komunistů bylo líp.“

Ale nikdo už nedodá, že hejtman Bubeníček i náměstek pro zdravotnictví RSDr. Rybák jsou komunisti. Za komunistů prostě líp nebylo a ani teď není. V praxi to vypadá tak, že když tady někoho postihne infarkt, jako se to stalo třeba mně, tak ho tady nemůžou ošetřit, dostane se do sanitky, která zastaví na pumpě v Chřibské, kam přijede sanitka z Ústí, a ta si ho převezme. A za hezkou hodinu a půl je na koronárce v Ústí. Takže jsem to přežil, ale lidi tady jsou skutečně vystavení nebezpečí, a já jen doufám, že se nestane nějaké neštěstí kvůli tomu, že odsud dojezdový čas není dvanáct ani dvacet minut, ale hodina, popřípadě hodina a půl.

Vy jste letitý novinář s praxí v nejrespektovanějších médiích, máte zkušenosti jak s rozhlasem, tak s televizí. Zejména kolem České televize a rozhlasu sledujeme poslední dobou rojení lidí, kteří by chtěli otočit kormidlo veřejnoprávnosti směrem ke státním médiím. Jak si to vysvětlujete?

Tlak na veřejnoprávní média tady byl vždycky, snad s výjimkou nějakých prvních tří let po revoluci. Došlo k zásadnímu nepochopení, že veřejnoprávní média nejsou vládní média nebo média politiků. Lidé, kteří šli do politiky, až na několik světlých výjimek, chtěli, aby televize a rozhlas byly oficiální troubou. Někdy v polovině 90. let začalo přituhovat. Já jsem se sem z Německa vrátil za Svobodnou Evropou, která tady působila. A neberte to prosím jako chlubení, ale dělali jsme jiný druh žurnalistiky. Prostě jsme psali pravdu – což už je dnes skoro sprosté slovo.

Protože jsme nebyli na nikom závislí, respektive jsme byli závislí jenom na tom, jestli nám americký Kongres každý rok schválí rozpočet, nikdo nám neříkal, co máme vysílat. Vysílali jsme podle vlastních etických norem a podle svědomí. Což myslím fungovalo docela dobře. Měli jsme být takovou školou pro rodící se českou žurnalistiku, což jsme určitě byli a strašně to vadilo určité části politiků. Dokud byl Havel prezidentem, vždycky se podařilo s Američany provoz vyjednat, pak se ale usoudilo, že už jsme vyspělá demokracie, pomoc nepotřebujeme, novináři už všechno umí a vysílání Svobodné Evropy bylo zrušeno. Když jsme s tátou dělali v České televizi pořad Sněží, vyčítali nám ti samí lidé, že nezveme politiky, které jsme samozřejmě nezvali schválně. Zpočátku jsme to zkusili, ale nešlo to, protože zkrátka mluvili jako politici, což znamená, že neřekli nic. Nakonec nás zrušili, prý proto, že jsme měli nízkou sledovanost. Čili tyto tlaky tady byly vždycky.

Stále víc se začíná prosazovat to, co Alexandra Alvarová označuje jako průmysl lži. Jak proti lžím ve jménu politického marketingu bojovat?

Já už jsem starý člověk, takže jsem z toho především unavený. Ano, je třeba to furt někomu vysvětlovat, ale ta únava je veliká. Člověk někomu něco půl hodiny vysvětluje, předvede příklady, co je pravda, co je lež, kde se to dá dohledat, a ten člověk potom řekne „No jo, ale mně se Babiš nebo Zeman líbí. Já ho budu volit.“ Je úplně jedno, že celá jejich kariéra je postavená na směsici lží. Třetina není pravda, ale aspoň nějaké její zrnko obsahuje. Pak jsou neucelené informace, šedé lži, a pak už jen skutečné lži. Politický marketing, to je výborný výraz, na něm stojí Babišova republika. To není Česká republika, ale marketingový byznys, Babišův projekt.

Co by se stalo, kdyby se do Rady ČT dostali lidé jako Xaver Veselý?

To je přece úplně jednoznačné: Cílem je odvolání stávajícího vedení ČT a dosazení vlastních lidí. Ve chvíli, kdy tenhle druh lidí získá převahu byť jednoho hlasu, tak se může ten relativně svobodný koncept vysílání, který tam je, i když čím dál tím slabší, zhroutit.

Když říkáte, že je to čím dál tím slabší, co máte konkrétně na mysli?

Zůstaly už jenom dva pořady, které za něco stojí, a to jsou Reportéři a 168 hodin.

Zpravodajství je podle vás špatné?

Začíná se čím dál tím víc podobat vysílání za bolševika. Pustíte si hlavní zprávy a tam je, že zemědělci zase sklidili. To mě vůbec nezajímá. Mě zajímá, aby zvedli z Prahy zadek a zajeli se podívat, proč ubývají pracovní příležitosti. Ubylo dva a půl tisíce hospod, proč o tom neslyším v televizi? Chybí mi to ve zpravodajství. Ještě druhá věc. Dlouhá léta jsem žil v Německu, tam jsou zprávy jedna rovina, ale každý den k nim nějaký renomovaný novinář měl komentář k nějakému důležitému problému toho dne, aby dovysvětlil story behind the story. Proč se toto děje, co k tomu vedlo, jaké je východisko. Každý den, aby každý Fritz a Hildegarda věděli, proč se věci takhle dějí. A tohle, když se dělá desítky let, tak je mezi lidmi úplně jiné povědomí o tom, jak funguje politika, koho mám asi tak volit, protože si dovedu vybrat mezi tím, kdo očividně lže a dělá to jenom pro sebe. A to pak dělá společnost celkově víc stabilizovanou.

No u nás se společnost stává celkově stabilizovanější. Státní správa se čistí k obrazu vládnoucího hnutí.

Je to děsivé a začíná to zavánět. Když se znelíbíš okresnímu tajemníkovi, tak letíš. To je něco, co mě děsí, to už jsem zažil a ta doba nebyla hezká. Na veselé historky z vojny s prominutím sere pes. Mně je z toho špatně, blíží se to k systému, ze kterého jsem kdysi odešel.

Vraťme se do regionů. Jak je podle vás důležitá lokální novinařina?

Čím dál tím víc. Ta takzvaně velká média jdou po velkých věcech, a ty velký věci mají pramalý dopad na regiony nebo na život lidí v 6300 městech a obcích. Nás se nedotýkají planetární věci, nás se dotýká Ferda Pištora, který předtím kradl támhle v textilce a teď krade ve strojárně. Figury, které v regionech byly a jsou, tihle okresní Voldemortové, kteří to tady mají pod kontrolou, ti jsou mimo zorné pole velkých médií. Proto by měla fungovat regionální média, aby je hlídala, aby je kontrolovala, koukala jim pod prsty. A hlavně to zveřejňovala, aby lidé zase v příštích komunálních a krajských volbách nešli a nezvolili ty samé šíbry, kteří si za dvacet třicet let zvykli, že si jich nikdo nevšímá. Tady se nekradou stamiliony, jim stačí deset dvacet milionů ročně, a toho si nikdo nevšimne. Když to ovšem dělají dvacet let, jsou to docela slušný prachy.

Jaká regionální média tady ale máme? Agregátory tiskových zpráv a linky 158, kde jde jen o klikání na titulky.

To není novinařina.

A pak jsou tady regionální redakce mainstreamu, i když i ty už pomalu regiony vyklízejí. Snižují počty lidí v redakcích. Před dvaceti lety, kdy jsem vedl redakci Deníku Litoměřicka, měly tehdejší Deníky Bohemia v každém okrese deset lidí. Dnes to není ani polovina…

Ale já hlavně nezaznamenávám, že by se s těmi lokálními tématy regionální novináři prosazovali. A je to i o nějakém prostupu zpráv z regionů dál a dál. Kdyby tady byli mladí, vzdělaní, průbojní, ambiciozní novináři, nemusí jim být dvacet, může jim být třicet, pětatřicet, kteří mají zájem o tu část země, ve které žijí, chtějí žít a chtějí tam vychovávat děti, aby neskončila jako léno nějakého feudálního pána, který si to takhle obšancoval, tak by se měli takové šance chopit. Ale to je báchorka.

Kdo by to měl platit?

Altruističtí miliardáři, bezpochyby. Vždyť jich tady máme, někde jsem viděl, že něco přes sto. Víc než sto miliardářů? To si myslím, že dají víc peněz za dovolenou, než by dali za provoz regionálního rádia.

Rozhovor publikujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.