Prezident Miloš Zeman FOTO: Kancelář prezidenta republiky
FOTO: Kancelář prezidenta republiky
Další setrvání Miloše Zemana ve funkci prezidenta je neudržitelné. Přesto otázka nezní, kdy odstoupí, ale co ho k tomu může případně donutit. Nebo viděno z jiné strany – co ho bude do poslední chvíle, která nastane nejpozději příští rok v březnu, nutit k setrvání na Pražském hradě nebo v Lánech. Do značné míry je to otázka domácí politiky a možných jmen jeho nástupců.
Obrácení prezidenta Zemana v posledních dnech nabývá až groteskních rozměrů. Samozřejmě s tou výhradou, že jde o vážnou věc na pozadí ruské invaze, utrpení ukrajinského lidu i důležitých okolností v nastavení české domácí politiky.
O tom, že je Miloš Zeman dlouhodobý podporovatel putinovského Ruska a sloužil mu jako nástroj propagandy, nemůže být za posledních osm let pochyb. Zůstává tedy otázka, co Zeman a jeho okolí sledují tak náhlým obratem; média nás informují, že poradce Martin Nejedlý sundal ze svého mobilu kryt s Putinem, manželka hradního kancléře Alexandra Mynářová sdílí dojemné příběhy o ubytování maminek z Ukrajiny, Alena Schillerová nás ve středu po návštěvě prezidenta měla potřebu ujistit, že prezident by byl ve věci protiruských sankcí ještě tvrdší než světové společenství, no učiněný jestřáb. Ronald Reagan hadr.
Děkujeme, odejděte
Sám Miloš Zeman své pomýlení uznal. Krátce, jen v detailu a bez vyvození dalších důsledků. „Před několika dny jsem řekl, že Rusové nejsou blázni a že na Ukrajinu nezaútočí. Přiznávám, že jsem se mýlil,“ řekl 24. února, v den, kdy už se Putin valil na Ukrajinu. Pak tu máme další čerstvé svědectví Aleny Schillerové a ředitele hradního zahraničního odboru Rudolfa Jindráka – prý je postupem Vladimira Putina zklamaný. Hm, to my jistě taky.
Chybí ale následující věty: Zklamal jsem i já sám, když jsem Putina nekritizoval za anexi Krymu a podporu zelených mužíčků v „republikách“ na Donbase. Zklamal jsem, když jsem podporoval ruské zkazky o Vrběticích a novičoku a když jsem torpédoval protiruské ekonomické sankce. Byl jsem nevkusný, když jsem se s Vladimirem Putinem plácal po zádech a vtipkoval o eliminování novinářů. Ještě loni jsem podlézavě psal do Moskvy o tom, že ve věci koronaviru spojujeme své naděje s Ruskou federací, a plival na zahraniční vakcíny.
Nic z toho nezaznělo, ovšem. Výzva k omluvě podobného ražení zazněla od skupiny bývalých politiků a signatářů Charty 77: „Zbývá vám poslední a jediná čestná cesta: Omluvte se ukrajinskému lidu, České republice i našim spojencům a co nejdříve abdikujte! Umožníte tak občanům v červnu ústavní cestou zvolit novou hlavu státu, která zemi provede největší zkouškou od druhé světové války.“
Přesně to se Miloš Zeman nechystá udělat a my se musíme ptát proč.
Sázka na nízké pudy
Zeman načal svou poslední sezónu na Pražském hradě a loučit se zjevně nechystá. V pondělí bude předávat státní vyznamenání za uplynulé dva koronavirové roky. Na den 172. výročí narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka – symbolicky. Pořád se Zeman nevzdal představy, že patří do linie demokratických státníků. Nechápe, že se svými osmi lety podpory putinovského Ruska zařadil k tomu nejpokleslejšímu, co na Hradě úřadovalo. A že bylo s čím soupeřit.
Svou poslední sezónu hodlá Zeman zasvětit poslednímu velkému úkolu: hodlá si udržet vliv na výběr svého nástupce. Ví, že volby bude obtížné vyhrát pro toho, kdo nedokáže oslovit Zemanovy voliče z minulých voleb. Možná je veden jednoduchou úvahou. Kdyby byly volby v červnu a volební kampaň začala teď, významně by se zvýšily šance generála Petra Pavla. Mimochodem ještě před začátkem války velkého terče ruských dezinformačních kampaní, počínaje kremelským Sputnikem. To Zeman nehodlá dopustit.
Zemanovým favoritem je dlouhodobě Andrej Babiš, kterému ovšem nehodlá dát svou podporu zadarmo. Babišovi toho vyčítá hodně. Nedokázal prosadit návrat Rosatomu do tendru na dostavbu Dukovan, nedovezl Sputnik V, nepotvrdil vyprávěnku o dalších vyšetřovacích verzích výbuchů ve Vrběticích, definitivně nezařízl jmenování Michala Koudelky ředitelem BIS, jen alibisticky nechal rozhodnutí na novou vládu. Po říjnových volbách se navíc zachoval zbaběle. Po Zemanově hospitalizaci stáhl kalhoty a nehrál se Zemanem hru na dva pokusy o sestavení vlády, ale hlavně vystartoval po Zemanových panoších – Martinovi Nejedlém a Vratislavu Mynářovi.
Babiš je v nezáviděníhodné situaci. Drží sice dál svá média, ale ta jsou plná tématu války a ruské agrese. To není jeho parketa a neumí se v ní se svým marketingovým strojem pohybovat. Neumí se prodávat, když nevládne. V roli předsedy opozice je ztracený, chybí mu obsah, Markové Prchalové by řekli, že jeho profil nemá content. Navíc byl znovu sněmovnou vydán ke stíhání v kauze Čapí hnízdo a čeká se, zda půjde před soud.
Babiš se pokusil zneužít ukrajinskou humanitární krizi a vsadil na kartu obyčejné lidské závisti. „Pomoc Ukrajině je důležitá, ale nesmíme zapomínat na české občany. V tom má vláda velké rezervy,“ vyhlásil ve čtvrtek. Kdyby řekl prosté: Odpusťte lidem DPH na energie, našel by téma. V konstrukci „Ukrajina ano, ale…“ se ovšem jen usvědčil ze snahy hrát na nejnižší pudy.
Ve dnech bezprostředně předcházejících válce jsme viděli snahu členů hnutí ANO houfně prezidentovi pochlebovat. Jejich příspěvky na sociálních sítích o návštěvě prezidenta ve sněmovně a jeho jinak banálním projevu ke státnímu rozpočtu byly až směšně oslavné. Vidíme v tom strategii Andreje Babiše získat Zemana zpátky na svoji stranu právě těmi prostředky, které ho tak vystihují. Hrbit se před silnějším, když ho potřebuji, protože jsem ho minule ponížil, když jsem myslel, že slábne.
Duopol Zeman-Babiš fakticky padl v říjnu po sečtení výsledků sněmovních voleb. Ještě půl roku ale uvidíme snahy o jeho reinkarnaci.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
