Válečný zločinec Putin a jeho ministr obrany Šojgu na dovolené kdesi v asijském Rusku (2018) FOTO: President of Russia (kremlin.ru)
FOTO: President of Russia (kremlin.ru)
Koncem dubna se na miniturné do některých postsovětských středoasijských republik, konkrétně do Tádžikistánu a Uzbekistánu, vypravil ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Důvod těchto cest je jasný, protože se odehrávaly na pozadí definitivního stahování Američanů a dalších vojáků Severoatlantické aliance z Afghánistánu.
Toto stahování by mělo definitivně a také symbolicky skončit 11. září 2021, v den 20. výročí teroristických útoků na Spojené státy. Tyto útoky se také staly hlavním důvodem příchodu západních vojenských kontingentů do Afghánistánu, který byl tehdy (a právem) považován za základní baštu bin Ládinovy al-Káidy.
Rusko sice po rozpadu SSSR s Afghánistánem nehraničí, ale obává se, že odchod západních vojáků z jeho území automaticky posílí hnutí Tálibán a zvýší nestabilitu celé oblasti, protože bezprostředně ohrozí státy středoasijského prostoru, a zprostředkovaně tak i Rusko.
Jaké jsou tedy výsledky této víceméně preventivní cesty ruského šéfa resortu obrany do Střední Asie? V Uzbekistánu Šojgu představil program vojenského strategického partnerství obou zemí na léta 2021–2025. A dlužno podotknout, že podobné partnerství bylo uzavřeno vůbec poprvé. V Tádžikistánu ruský ministr obrany podepsal smlouvu o vytvoření společného systému protivzdušné obrany a zúčastnil se tam i zasedání rady ministrů obrany zemí Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti.
Smysl své cesty Šojgu sám vysvětluje takto: „Na pozadí degradující situace v sousedním Afghánistánu plánujeme způsoby, jak společně čelit možným hrozbám. Zároveň jsme odhodláni vyzkoušet je při společných vojenských cvičeních.“
Čistě praktický výsledek této Šojguovy cesty vysvětluje zvláštní představitel ruského prezidenta pro Afghánistán Zamir Kabulov. Podle tohoto vysokého ruského diplomata „v Tádžikistánu a Uzbekistánu nevzniknou americké vojenské základny. Vlády těchto států v žádném případě neuvažují o tom, že by na jejich území mohli být rozmístěni američtí vojáci, stahovaní z afghánského prostoru“.
Některá americká média totiž poslední dobou tvrdila, že právě takovýto záměr USA mají: splnily by tak základní podmínku, tedy stažení amerického kontingentu z afghánského území, ale zároveň by se rozmístily v sousedních středoasijských zemích a kontrolovaly situaci v Afghánistánu zvenčí.
Přesně tomuto vývoji přijel Sergej Šojgu do Dušanbe a Taškentu definitivně zabránit a zároveň se postarat o to, aby tuto přeshraniční kontrolu tradičně neklidné země Střední Asie mohla provádět naopak Ruská federace.
O nejnovějších nebezpečích, ohrožujících Rusko (a nejen je) uvažuje i profesor fakulty světové ekonomiky a politiky na moskevské Vysoké škole ekonomické Andrej Kazancev. Ten se domnívá, že stažením zahraničního vojenského kontingentu z Afghánistánu dojde ke stejnému dominovému efektu, jaký v minulém století nastal v řadě zemí světa po druhé světové válce, kdy zrod jednoho komunistického státu nevyhnutelně vedl i ke vzniku dalších (i když pan profesor v tomto výroku poněkud pomíjí zcela zásadní roli imperiální politiky Sovětského svazu ve zmíněném procesu).
Tentokrát by ale prý zmíněný dominový efekt mohl vypadat jinak. Andrej Kazancev se neobává nějakého vpádu tálibánských oddílů do Střední Asie, ale šíření chaosu a nestability v celém tomto regionu: „Stejná situace vznikla na území států sousedících s Afghánistánem v 90. letech minulého století, když tuto zemi po téměř deseti letech opustila sovětská vojska. Všechno se tam zhroutilo (včetně Nádžibulláhova režimu v roce 1992), poté se zhroutila tádžicko-afghánská hranice a tento stav věcí se začal pomalu, ale jistě rozlézat po celé této obšírné oblasti.“
Aby Rusko podobnému vývoji zabránilo, zřejmě se nebude snažit o zvyšování vlastní vojenské přítomnosti ve středoasijském prostoru, ale spíše o posilování tamějších států. Zajímavé přitom je, že se ani nepokouší vytvářet nové vojenské, ekonomické či politické bloky, ani měnit strukturu těch stávajících, ale spíše s nimi podepisovat dvoustranné dohody.
Zčásti je to vyvoláno tím, že každá z pěti postsovětských středoasijských republik funguje v jakési vlastní soustavě skupinových smluv s Ruskem: Tádžikistán je členem Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti, ale není součástí Eurasijské ekonomické unie (kam naopak patří Kyrgyzstán a Kazachstán), Uzbekistán z organizace dohody o kolektivní bezpečnosti vystoupil a zůstává jen ve Společenství nezávislých států (SNS), nu a Turkmenistán se vůbec drží mimo jakékoli bloky.
A je tu ještě jeden problém, a to jsou komplikované vztahy mezi zdejšími pěti postsovětskými republikami: krátce po návratu Sergeje Šojgua ze zmiňované cesty došlo k ozbrojeným srážkám na kyrgyzsko-tádžické hranici, které znamenaly smrt desítek lidí.
To, co bylo právě řečeno, sdílí i ruský vojenský expert Viktor Murachovskij. Ten se domnívá, že v současné době je jednodušší pěstovat bilaterální vztahy než se pokoušet o vytváření nějakých bloků: „Jednou z reálií současné politiky je, že pospolitosti typu Varšavské smlouvy či Severoatlantické aliance (ať už se o neotřesitelnosti posledně jmenované tvrdí cokoli) mizí v propadlišti dějin. Mnohem efektivnější je dnes budovat celé spektrum dvoustranných vztahů.“ Inu, uvidíme…
V souvislosti s nutností věnovat se afghánskému problému v současném Rusku znovu sílí snahy o oprášení někdejší sovětské argumentace ve prospěch sovětského vpádu do Afghánistánu na sklonku roku 1979.
Například na serveru Vojennoje obozrenije (Vojenský přehled) se dovídáme, že to byla „nutná a spravedlivá válka, v níž si Sovětský svaz pojistil svou jižní hranici“, neboť „do Afghánistánu jsme vstoupili zcela legálně – na žádost nejvyššího vedení země (což se v případě Československa o 11 let dříve nepodařilo, pozn. aut.) Naší povinností bylo zajistit naše jižní pomezí a podpořit v Afghánistánu spřátelený režim. Kdybychom se pro to nerozhodli, udělali by to Američané, jak se to stalo po roce 2000, kdy afghánský strategický prostor ovládly USA a NATO. Afghánské území umožňuje uplatňovat vliv na obrovskou oblast – včetně Indie, Íránu, Střední Asie (a jejím prostřednictvím Ruska) i Čínu.“
Což je z ruského pohledu vlastně to vůbec nejdůležitější – pohádky o tom, že „Afghánistán za celé své dějiny nikdy nežil tak svobodně jako pod ochranou našich vojsk“, samozřejmě nemají smysl – o tom my Češi a Slováci víme své.
Ostatně klasickou ruskou imperiální psychologii, pokud jde o ovládnutí jižní Asie, zcela nezastřeně ilustruje kniha smutně proslulého Vladimira Žirinovského z roku 1993 Poslední výpad na jih. Nejhorší na tom je, že i v současném Rusku takto uvažuje kdekdo: „Dnes můžeme – aniž je to nutné – sami sebe vehnat do v zásadě neobyvatelných oblastí naší země a zničit celý národ nadobro. Proto se myšlenka takového ‚posledního výpadu na jih‘ (posledního, protože patrně půjde o poslední dělení světa) rodí zcela nevyhnutelně, jelikož jeho nezbytnost je dána celým vývojem světových dějin. To vyřeší všechny problémy a my konečně budeme mít klid. Rusko získá čtyřpólovou bezpečnostní základnu: na severu se budeme opírat o Severní ledový oceán, z východu o Tichý oceán, přes Černé, Středozemní a Baltské moře nás bude jistit Atlantik a konečně na jihu zase Indický oceán; jedině tak získáme spřátelené sousedy. Přátelská Indie zajistí naprosto klidnou rusko-indickou hranici. Podobně bude třeba naložit s čínsko-ruskou hranicí – s tím, že od Japonska nás dělí moře. Tím se z hlediska státní hranice ochráníme jednou provždy, protože vytvoříme situaci, kdy nebude možné další členění Ruska a případné vnější uchvácení některých jeho částí.“
Když k tomu všemu připočteme poslední výrok dnes asi nejznámějšího vyznavače „vnějšího ohrožení Ruska“ Vladimira Putina – „když se někdo pokusí z nás kus ukousnout, dáme mu do zubů“, je obraz této problematiky z ruského pohledu vcelku úplný.
Včetně aktuálního ruského vztahu k Afghánistánu, naštěstí jistě regulovaného zkušenostmi, jež sovětská vojska v 80. letech minulého století v této zemi učinila.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
