V pražské Bubenči stojí docela velká socha Ivana Stěpanoviče Koněva (1897–1973), maršála Sovětského svazu, nositele titulů Hrdina SSSR a Hrdina ČSSR. Odhalena byla 9. května 1980 během „normalizačních“ oslav osvobození Československa.

Soudruh Koněv byl od roku 1918 bolševikem. Ačkoliv neměl žádné vzdělání, záhy se v Rudé armádě prosadil jakožto politický komisař a vystoupal až do nejvyšších pater řídícího gangu sovětsko-ruského impéria. Za svůj život toho stihnul opravdu mnoho, přičemž nemám na mysli jen to, že byl členem Nejvyššího sovětu i Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Problém spočívá v tom, že jako osoba reprezentuje „hodnoty“, které ve svobodné a demokratické společnosti nejsou hodny stavění pomníků. Pokud je snad taková společnost zdědila, pak by je měla sebevědomě poslat někam do muzea. Proč ona monstrózní socha do našeho hlavního města nepatří?

Opravdu je pro nás důležité, aby v Praze stál pomník člověka, který se v letech 1918 až 1919 aktivně podílel na krvavém teroru proti hladovějícím rolníkům v okolí severoruské Vologdy, totiž ve vlastním rodném kraji?

Skutečně je chvályhodné, abychom takto vyjadřovali veřejnou úctu muži, který se roku 1921 významně podílel na brutálním potlačení rebelie kronštadtských námořníků bouřících se proti bolševické diktatuře?

Máme se radovat z toho, že zde máme sochu politruka, který byl v letech 1926 až 1930 v nejvyšších vojenských pozicích pro Nižnij Novgorod a Moskvu, pročež byl věrným spolupracovníkem německých důstojníků, kteří v Sovětském svazu působili na základě rapallské smlouvy?

Proč bychom měli oslavovat člověka, který roku 1938 působil jako vojenský poradce v Mongolské lidové republice, sovětské kolonii, a to v době, kdy zde za účasti Rudé armády byly zavražděny a popraveny desetitisíce lidí, například buddhistických mnichů?

Jaký důvod máme k oslavě bezohledného vojensko-strategického diletanta, který své neúspěchy řešil podlézavostí vůči Stalinovi a jakožto velitel karpatsko-dukelské operace nechal, zřejmě záměrně, vykrvácet v problematických operacích tisíce československých vojáků, jak volyňských Čechů, tak opomíjených Rusínů a Židů? Proč má v Praze sochu Koněv a nikoliv třeba „nezranitelný samopalník“ Arnošt Steiner (1915–1982), opravdový hrdina od Dukly?

Opravdu máme mávnout rukou nad tím, že má u nás sochu krvavý zločinec, navíc se lživým nápisem, že jeho vojska „zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením“? Chápu, že tato kritika někomu zní jako rouhání, neboť desetiletí omílaná „sovětská pohádka“ se nám jaksi zadřela pod kůži, ovšem – neznalost neomlouvá. Opravdu si zrovna v Praze zaslouží sochu člověk, s jehož vědomím byli v tehdy jásající Praze vražděni a po stovkách do gulagů odvlékáni Čechoslováci ruského a ukrajinského původu? Je hnusné, číst si v Koněvově pokrytecké knize „Čtyřicátý pátý“ (kterou za něj v šedesátých letech stejně napsali „odborníci“ z KGB) o tom, jak „jsme chytili i vlastizrádce Vlasova“, nebo o „padělatelích dějin na Západě, kteří znesvěcují hrdinství sovětského lidu…“

Také není náhoda, že v Koněvových pamětech se takřka bez výjimky píše pouze o Velké vlastenecké válce z let 1941 až 1945. Hádejte, proč asi? Nic se nedočteme o tom, že třetina vozového parku i tisíce tanků a letadel, díky nimž se rudoarmějci, často kluci čerstvě vytažení z gulagu, řítili k Berlínu, pocházela od Američanů, Britů a Kanaďanů. Nemluvě o dělech, telefonních kabelech, potravinách, zdravotnickém materiálu a obuvi… Proč nemáme v Praze raději důstojnou sochu generála Karla Kutlvašra, vojenského velitele Pražského povstání a pozdějšího vězně komunistického režimu?

Máme mít stále „vděčné“ pochopení pro poválečnou brutalitu vojáků Rudé armády vůči civilistům, a to nejen v poraženém Německu, ale i v „osvobozených“ oblastech Pobaltí, Polska nebo Československa? Je třeba zavírat oči nad skutečností, že Koněv zvysoka „kašlal“ na prosby čs. úřadů, aby konečně zakročil vůči násilí rudoarmějců, rabování a rekvírování státního majetku coby válečné kořisti? Nebo jsme – spolu s našimi komunisty – soudruhu maršálovi trvale vděčni, že roku 1946, během posledních (polo)svobodných voleb, prováděl na našem území manévry sovětských vojsk dislokovaných v Rakousku, aby nám „mírumilovně“ zvěstoval, kam navěky patříme? Vždyť si nezaslouží ani tu Koněvovu ulici na Žižkově! Nebo to má být naše svérázné poděkování za oněch 1300 českých civilistů, kteří zahynuli severně od Prahy 9. května 1945, tj. v době míru, kvůli nesmyslnému bombardování nařízenému „geniálním“ maršálem?

Skutečně je pro nás čest, mít v Praze sochu prvního vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, který v roce 1956 řídil krvavé potlačení maďarského povstání sovětskou armádou, při němž zahynuly nespočetné tisíce maďarských bojovníků a civilistů?

Můžeme snad upřímně jásat nad tím, že v našem veřejném prostoru oslavujeme osobu, která byla v době tzv. berlínské krize z let 1961 až 1962 v čele sovětských okupačních vojsk v NDR a mimo jiné se „zasloužila“ o dokončení výstavby a specifické fungování berlínské zdi, jež se stala symbolem rozdělené Evropy?

Není poněkud „ujeté“, že se vlastně hlásíme k památce člověka, který ještě v roce 1968, již jako maršál-penzista, navštívil s výzvědnými úkoly naši zem a zpravodajsky pak zajišťoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do „spojeneckého“ Československa? Nebo nám ona socha slouží toliko k trýznivé připomínce více než dvou desetiletí sovětské okupace a s tím spojené „omezené suverenity“ našeho státu?

Podle všelijakých mudrlantů, zejména těch z Velvyslanectví Ruské federace v ČR, by prý jakákoliv manipulace s pražskou Koněvovou sochou byla „přepisováním dějin“. Naopak, soudruzi a soudružky! Přepisováním dějin byl akt vztyčení megalomanské skulptury krvavému katovi obludné orientální tyranie, navíc s nápisem, který je servilní lží zplozenou v časech sovětsko-ruské okupace zdejšími guberniálními představiteli. Dějiny se mimo jiné píší jak odhalováním, tak i kácením pomníků. Demontovat Koněvův pomník a poslat jej do lapidária – to by byl adekvátní čin!

Tento symbol někdejší sovětsko-ruské imperiální dominance by měl z našeho hlavního města zmizet. Anebo z něj učiňme specifické pamětní místo bolševických zločinů a sovětsko-ruské imperiální zvůle. Ať doplňkové desky, jak to navrhují představitelé Prahy 6, jasně promlouvají, česky, anglicky a rusky, o zločinech muže, který se podílel na brutálním útlaku vlastního národa i dalších národů východní a střední Evropy i Asie. Muže, který neporazil fašismus, nýbrž německý imperialismus a nacionální socialismus, jehož bylo ovšem sovětské Rusko dlouholetým spojencem. Ať se kolemjdoucí mohou zamyslet nad tím, že ve válce není důležité jen to, proti komu se bojuje, ale též za co, za jaký cíl. A tím v Koněvově případě byly sovětsko-ruská expanze, podmanění středoevropského prostoru a výhledově i sovětizace celé Evropy.

Dne 19. března 2018 zaslal prezident republiky Miloš Zeman, jenž v servilitě není žádný „novičok“ čili nováček, gratulaci V. V. Putinovi k jeho „zvolení“ prezidentem Ruské federace, které prý „očekával … a není tudíž překvapením.“ Také nejsme překvapeni.

Až tedy Zeman opět po čase vyrazí na návštěvu ruského vůdce, aby se poklonil u prahů kremelského trůnu, ať s sebou vezme do Moskvy dárek. Pošleme Koněva caru Putinovi, ať si ho postaví třeba v Soči! Nebo ať mu proslulé hradní „pátrací komando“ Mynář – Nejedlý – Tvrdík (doplněné o jistého Strnada) pomůže v Rusku s nalezením jiného pěkného místa.

Vždyť maršál Koněv je až nečekaně příhodným symbolem dnešní ruské zahraniční politiky, která stojí na pohrdání mezinárodním právem, vojenských intervencích, anexích a okupacích, na neúctě k lidskému životu i vlastnímu národu… a na překrucování dějin a ufňukaném ublíženeckém velikášství. A nádavkem Putinovi přibalme „erotickou“ sochu svazačky z Anglického nábřeží v Plzni, která je, jak nápis hlásá, též oslavou československo-sovětské smlouvy z roku 1943, tj. našeho (dobrovolného) ponížení a pohlcení orientálním monstrem tvářícím se jako předvoj lidského pokroku. Tu by mu Ing. Miloš Zeman mohl slavnostně odevzdat přímo v České republice, kam jej poníženě pozval, neboť, jak se náš prezident nechal slyšet ve své gratulaci, „náš cíl … je společný.“

Autor je historik a filozof. Článek publikoval na blogu serveru Aktuálně v březnu 2018, redakce Forum24 jej publikuje s autorovým svolením.