Ani Museu Kampa se nevyhnuly dopady omezení spojených s pandemií koronaviru. I přes nelehkou finanční situaci bude však nová výstava věnovaná vzpomínce na doktorku Miladu Horákovou, od jejíž popravy letos uplyne sedmdesát let, přístupná zdarma široké veřejnosti. S předsedou Nadace Jana a Medy Mládkových a europoslancem Jiřím Pospíšilem (TOP 09) jsme na místě mluvili i o státní podpoře pro kulturu, česko-ruských vztazích či posilování komunistického vlivu mezi současnou politickou reprezentací. Připustil přitom, že Češi mají tendenci zapomínat na to, co předchozí režim skutečně představoval. „Je tragické, když se podíváte, co ví o komunismu mladí, kteří mají přitom už to štěstí, že žijí ve svobodě a demokracii,“ říká. A právě to by se měla snažit změnit i nadcházející výstava.

„Každý rok se v tento den pořádalo v Museu Kampa takové malé pietní shromáždění, které se v posledních letech rozrostlo do několika stovek lidí. Přicházejí, aby si připomenuli tento tragický moment naší historie. A jelikož letos bude kulaté výročí, otevřeme v den její popravy, 27. června, venkovní výstavu na chodníku mezi Werichovou vilou a Museem Kampa o životě a díle Milady Horákové. Bude to venku, aby mohlo přijít co nejvíce lidí a zdarma se seznámit s informacemi o této mimořádné osobnosti,“ popisuje Pospíšil okolnosti vzniku projektu.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Během vzpomínání na to nejhorší z minulého režimu se dostáváme k tomu, že víc než třicet let od sametové revoluce se dostávají komunisté ke slovu více než kdy předtím. V současnosti na jejich podpoře stojí a padá vládní kabinet Andreje Babiše (ANO). Podle Pospíšila jsou si navíc komunisté své ceny moc dobře vědomi. Vedle spekulací o politických trafikách se jejich hlas stává stále hlasitějším i při jednání Poslanecké sněmovny. Ústupky komunistům zde nejsou ničím ojedinělým. „Když se podíváte, že komunisté drží vládu u moci, respektive jsou v zásadě součástí vládní koalice a diktují si podmínky toho, jak vláda funguje, tak je to smutný moment,“ popisuje Pospíšil svůj pohled na věc.

Při přemítání o aktuální situaci navíc jedním dechem dodává, že v souvislosti s tím pociťuje rovněž podobné zklamání z toho, že v rámci připomínky smutného výročí justiční vraždy Milady Horákové iniciuje výstavu soukromá instituce, nikoli veřejná. „Nevadí nám to, my to rádi uděláme,“ říká. „Ale není to o tom, že by si tady sběratelka Meda Mládková vystavovala obrazy. Plníme ve veřejném zájmu úkol připomínat si tragické chvíle naší minulosti, a poprava Milady Horákové mezi ně neodmyslitelně patří. Pro dnešní mládež je navíc zajímavé si připomenout život a dílo této osobnosti. Snad si uvědomí i souvislosti procesu, jak trpěla, i následný průběh popravy,“ vysvětluje Pospíšil. Do popředí staví hlavně její působení v politice a postoje v souvislosti s bojem za práva žen.

Tento i mnohé další osudy lidí v komunistickém Československu dlouhodobě mapuje také vzpomínková databáze Paměť národa. Ta v loňském roce přišla s překvapujícím výsledkem průzkumu, podle něhož si stále třetina pamětníků myslí, že za socialismu bylo líp. Na otázku, zda se umíme z historie vůbec nějak poučit, Pospíšil připouští, že lidé skutečně velmi zapomínají. I z toho důvodu je podle něj obzvláště důležité si historii stále připomínat. Zároveň ale zdůrazňuje, že nezapomínají všichni, jedná se podle něj spíše o individuální záležitost. Skutečný problém spatřuje pak hlavně ve způsobu, jak se dnes učí nastupující generace ve školách novodobé dějiny. „Je tragické, když se podíváte, co ví o komunismu mladí, kteří mají přitom už to štěstí, že žijí ve svobodě a demokracii,“ uvažuje.

Zde narážíme i na právě vznikající Muzeum totality, o jehož vybudování Pospíšil jako jeden z pražských zastupitelů spolurozhodoval. Již brzy by se mohlo stát podle něj místem, které budou navštěvovat lidé napříč generacemi. „I ti nejmenší,“ zdůrazňuje. „Skutečně je důležité, aby se dozvěděli, co všechno komunismus v naší zemi způsobil, jak strašně destruktivní vliv na náš národ, potažmo stát měl,“ říká a doplňuje: „Snažím se proto nejenom v politice, ale třeba i drobnou výstavou, jako je připomínka Milady Horákové, nutit Čechy k tomu, aby se zamysleli nad svou historií.“

Na otázku, co by si přál, aby si návštěvníci vlastně z výstavy odnesli, nejdříve z odpovědi lehce utíká s tím, že to nechá na každém z nich. Obratem ale nakonec dodává, že by opravdu chtěl, aby si lidé uvědomili, jak byly naše dějiny 20. století pohnuté. „Jaké tragédie se tomuhle národu a jeho představitelům během stovky let staly, jak zrůdná byla komunistická ideologie,“ doplňuje. Zdůrazňuje přitom, že by se v žádném případě nemělo přistupovat na notu, že byl komunismus oproti nacismu v zásadě v pořádku. „Byl stejně zločinný. Proto znovu opakuji, že je třeba si to nejhorší z komunistické totality připomínat. Pro mě osobně jsou to právě procesy z padesátých let. Byly zinscenované a cynicky řízené. Vytvářely zdání nestranného soudního jednání, kdy byly přitom komunistickou mocí vybrané oběti donuceny k tomu, aby vypovídaly naučené věty před soudy ve fiktivních řízeních. Následně se dostali tito lidé na desítky let do vězení a bohužel byli mnozí i popraveni,“ říká Pospíšil. Jak dodává, neví o žádné další evropské zemi, která by v podobném procesu popravila ženu.

Rusko stále ve hře

V poslední době nám étos minulého režimu navíc připomněly i probublávající česko-ruské vztahy. „Bohužel Rusko nadále považuje Českou republiku, jako nástupce komunistického Československa, za zemi, kde výrazně uplatňuje svůj vliv. Pořád má pocit, že jsme ,blízké sousedství‘, bývalá kolonie, a podle toho se k nám taky chová. Na konkrétních drobných kauzách to prožíváme dnes a denně,“ myslí si Pospíšil. Jako příklad uvádí třeba známou kauzu kolem odstranění pomníku sovětského vojevůdce maršála Koněva z Prahy 6. „Zastupitelé se rozhodli odstranit sochu mimořádně historicky sporné osobnosti. Ale následná reakce je jasným důkazem toho, že putinovské Rusko není demokratická země, která by respektovala odlišný názor na osobnost Koněva. Rusové popírají jeho tragické angažmá v padesátých letech v Maďarsku při potlačování demokratických tendencí,“ říká.

Na druhou stranu připouští, že ho to ani příliš nepřekvapilo. Ba naopak. Následné ataky podle něj de facto potvrdily dosavadního dojem z tamního režimu. „Kdyby bylo Rusko demokratickou zemí, tak by vyjádřilo třeba lítost, ale tím by to skončilo. Namísto toho je tady vyhrožování a hysterie,“ odkazuje na některá prohlášení, zejména ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova. Byl to totiž právě on, kdo nejprve oznámil zahájení trestního stíhání starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a následně mluvil o nutnosti obnovení Koněvova pomníku v Praze s tím, že komunální politik bude muset „vysvětlit, jak se chystají situaci napravit“. „Pokračuje to dezinformační kampaní v ruských médiích,“ dodává Pospíšil.

Celou reportáž čtěte v Revue FORUM. Ptejte se v trafikách nebo objednávejte ZDE.