Posune se Itálie blíže Kremlu? Pravicová koalice má nakročeno k vítězství v nedělních volbách

Předsedkyně strany Bratři Itálie Giorgia Meloniová (Profimedia)

Předsedkyně strany Bratři Itálie Giorgia Meloniová | FOTO: Profimedia

Už v neděli se v Itálii uskuteční předčasné parlamentní volby, které vyvolal nedávný pád „úřednické“ vlády premiéra Maria Draghiho. Bude to přitom v mnoha ohledech výjimečné hlasování – mimo jiné proto, že se kvůli změně ústavy výrazně sníží počet volených zástupců v obou komorách parlamentu nebo že se poprvé budou moci senátních voleb zúčastnit Italové už od osmnácti. Dosud muselo být voličům do senátu minimálně pětadvacet let.

O křesla v parlamentu se letos už jako tradičně uchází několik soutěžících koalic, k jejichž sestavení politické strany výrazně motivuje smíšený volební systém se silným většinovým prvkem. Jako nejsilnější se v tuto chvíli jeví široká pravicová koalice v čele s Bratry Itálie (FdI) bývalé ministryně Giorgie Meloniové. Jejím největším soupeřem je seskupení umírněné levice vedené Demokratickou stranou (PD) bývalého premiéra Enrica Letty.

(Týdeník FORUM)

Lettovi se ale ke vstupu do vlastní koalice nepodařilo přesvědčit další centristické formace ani populisty z Hnutí pěti hvězd (MS5), kteří spolu s Ligou svrhli Draghiho vládu. Je tak téměř jisté, že nebude mít dost sil sestavení vlády. „To, že je levý střed v podstatě rozdělen na tři různé koalice, staví pravici do velmi výhodné pozice,“ vysvětluje Lorenzo Pregliasco, spoluzakladatel výzkumné společnosti YouTrend.

Spojenci i konkurenti

Nejsilnější stranou široké pravicové aliance jsou již zmiňovaní Bratři Itálie, kteří navazují na uskupení hlásící se po válce k dědictví fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Podpora FdI se v předvolebních průzkumech pohybuje stabilně kolem 25 procent, což by její předsedkyni Meloniové mělo takřka s určitostí zařídit pozici předsedkyně vlády. Vůbec poprvé by se tak italskou premiérkou stala žena.

Koalici dále tvoří Liga (LN) exministra vnitra Mattea Salviniho a strana Vzhůru, Itálie (FI) bývalého předsedy vlády Silvia Berlusconiho, který se letos ve svých 85 letech uchází o senátorský post. Liga se v průzkumech momentálně pohybuje kolem patnácti procent, Berlusconiho FI má zhruba poloviční podporu.

Trojici hlavních pravicových stran spojuje řada bodů, především hlasitý odpor vůči imigraci, skeptický postoj vůči Evropské unii nebo obrana konzervativních společenských hodnot. Zároveň ale mezi nimi přes opakované zdůrazňování přátelských vztahů panuje určité napětí. Na personální úrovni je patrná zvláště rivalita mezi Meloniovou a Salvinim, který ještě před několika lety sám pomýšlel na premiérskou pozici.

Rusista Karel Svoboda z Katedry ruských a východoevropských studií Univerzity Karlovy (Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy / se souhlasem)

Salvini přeměnil kdysi regionální Ligu severu v celostátní populistickou sílu, která v roce 2019 dosáhla v evropských volbách na více než třicetiprocentní podporu. Pak ale svrhl společnou vládu s Hnutím pěti hvězd a později podpořil vznik Draghiho úřednického kabinetu, zatímco protestní úlohu převzali do té doby okrajoví Bratři Itálie. Těm se následně podařilo zúročit pozici jediné významnější opoziční strany.

Oslabený Salvini se dnes bude muset téměř jistě spokojit s rolí menšího vládního partnera, ale je pravděpodobné, že po volbách bude hledat každou příležitost, jak Meloniovou oslabit. „Mezi Ligou a Bratry je možné očekávat opotřebovávací válku,“ předpovídá politolog Roberto D’Alimonte z univerzity LUISS v Římě. „Soupeří spolu už teď a vzájemný konflikt se po vyhlášení volebních výsledků ještě zintenzivní.“

Ruské vazby

Ligu a FdI vedle osobních animozit rozděluje i přinejmenším jedno čistě politické téma, kterým je přístup k Putinovu Rusku. Salvini k němu má i po invazi na Ukrajině nepokrytě blízko, jak dokazuje neúnavným voláním po zrušení podle něj „škodlivých“ sankcí uvalených po invazi na Ukrajinu. Ligu navíc s Ruskem pojí i podezřelé finanční vazby a mnozí italští novináři se domnívají, že právě Putinův vliv na Salviniho a další proruské strany přispěl k pádu Draghiho vlády.

„Faktem je, že Draghiho svrhla trojice stran, které mají nejblíž ke Kremlu,“ připomíná ředitelka italského Institutu pro mezinárodní otázky (IAI), Nathalie Tocciová. Meloniová naopak dala po začátku invaze jasně najevo, že Bratři Itálie stojí neochvějně za členstvím v Severoatlantické alianci a podporují zachování protiruských sankcí. Ještě po obsazení Krymu v roce 2014 přitom FdI sankce rovněž kritizovali.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

Obrat proti Rusku je součástí širší „normalizace“ Bratří Itálie, kteří se od postojů typických pro krajně pravicové strany v Evropě posouvají k tradiční konzervativní pravici. Mimo jiné je to patrné i na zmírnění kritiky Evropské unie a odklonu od požadavku na opuštění eura. „Meloniová postupně pochopila, že by se skutečně mohla stát premiérkou a rozhodla se tomu přizpůsobit,“ popisuje politoložka z Boloňské univerzity Sofia Venturová. „Nechce vyděsit veřejné mínění a je si vědoma, že aby mohla vést zemi, musí ukázat, že je stoprocentně prozápadní a proevropská.“

Rozštěpená levice

Rozpory ohledně Ruska mají Bratři Itálie i s druhým hlavním koaličním partnerem, stranou Vzhůru, Itálie expremiéra Berlusconiho, který proslul osobním přátelstvím s Vladimirem Putinem. Není proto zcela jasné, jaký postoj k invazi na Ukrajinu nebo protiruským sankcím v případě společné vlády převáží. Například maďarský premiér Viktor Orbán sází na to, že FdI ze svých pozic ustoupí, a nechal se slyšet, že doufá v italskou pomoc při zablokování dalších protiruských sankcí.

Vazeb významné části pravicové aliance na Putinův režim se snaží v kampani využít hlavní opoziční Demokratická strana. „Sestavení středopravicové vlády by velmi ohrozilo italskou suverenitu. Zdá se totiž, že Berlusconimu a Salvinimu záleží spíše na suverenitě Ruska než Evropy,“ varuje před hrozbou proruského obratu v italské zahraniční politice předseda PD Enrico Letta, který už v letech 2013–14 působil ve funkci předsedy vlády.

Je ale pravděpodobné, že ani tento argument Lettovi k návratu do premiérského křesla nepomůže. Důvodem přitom není o tolik větší popularita pravicových stran jako spíše neschopnost demokratické levice a středu vytvořit podobně širokou koalici, která by jim mohla v italském volebním systému účinně vzdorovat. „Pokud se nestane zázrak, levice nemá šanci na vítězství,“ domnívá se Roberto D’Alimonte. „Je jednoduše natolik rozštěpená, že vůbec není konkurenceschopná.“