Setkal jsem se v uplynulých letech s několika mladšími lidmi, kteří obhajovali socialismus zvláštními argumenty, ačkoli jsem je nemohl podezírat z toho, že jsou komunisté. Najednou mi například syn emigranta, který odcházel ze země jako nedospělý chlapec, tvrdil, že minulý režim byl lepší než „mafiánsko-vekslácký kapitalismus“, který u nás vznikl po roce 89. Ani žádné fronty se v něm prý nestály, rozhodně ne na kečup.

Samozřejmě nejsem žádný adorant všeho, co se tu od Listopadu děje, ale pomyslel jsem si, co to je za paradoxy, když člověk, který vyrostl na Západě, hájí minulý režim, z něhož jeho otec raději odešel. Pak jsem si všiml, že se v jeho diskuzních fórech objevuje u nás působící francouzská historička Muriel Blaive, o níž už jsem věděl, že totalitu odmítá nazývat totalitou, přestože působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Studuje de facto něco, co neexistuje. Inu, paradoxy.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Francouze, jejich bohatou kulturu a zemi mám samozřejmě velmi rád a nic na tom nemění ani poznání, že ne se všemi si člověk může padnout do noty. Nedávno jsem pak se zastánci tohoto proudu uvažování virtuálně strávil odpoledne, když jsem vznesl na facebooku dotaz, co je špatně na tvrzení, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty. Od řady mladých lidí jsem se dozvěděl, že nic, ale… Jeden z diskutujících mi dokonce bez bližšího objasnění sdělil, že svým postojem si kopu profesní hrob.

Celá diskuze se rozjela proto, že pražská filozofická fakulta pod vedením děkana odmítla vyvěsit billboard s Miladou Horákovou, který připomínal výročí její popravy. Přijal jsem vysvětlení proděkana, že mají jiný způsob vyjádření piety, a mohl jsem vcelku klidně spát, kdyby se mezitím neukázalo, že je to všechno trochu složitější.

V serveru Echo nedávno vyšel rozhovor s oním děkanem, který je hlavním představitelem tohoto proudu historického myšlení. Zopakoval své výhrady k billboardové akci, ale nesouhlas vyvolal zejména svým pohledem na svobodu cestování za socialismu. O tom už se napsalo dost, proto se tomu vyhnu.

Nejprve musím říct, že mě poněkud uklidnilo, že Michal Pullmann nevyvrací prosté a pravdivé tvrzení, že komunisté Horákovou skutečně zavraždili. Jsem za to opravdu rád, protože v diskuzi k Horákové už předtím jeden sociální demokrat mladší generace, zřejmě příslušník stejné historické školy, na mém facebooku promluvil následovně: „Když budu chtít být hnusný, tak byla zavražděna československým lidem, protože ten masově požadoval co nejpřísnější potrestání, a rozhodně to nebyli jen členové KSČ.“

Trochu silná káva

Michal Pullmann je historik, ne politik, vraždu Horákové komunisty nezpochybnil, ale… Zaslechl jsem u něho cosi podobného. V rozhovoru pro Echo říká, že ve volání dělníků po popravách v období stalinismu v Sovětském svazu spatřují revizionisté americké historické školy projev demokracie. Říkal jsem si, že nám pan Pullmann jen ukazuje, jak extrémní stanoviska mohou někdy od historiků zaznívat, ale že on sám si to nemyslí – jak by někdo v našem dějinném a politickém prostoru, natož historik a děkan, mohl přání dělníků posílat na smrt své „inženýry“ považovat za prvek demokracie?

Když pak ale něco podobného zopakoval na DVTV i ve vztahu k procesu s Rudolfem Slánským, pochopil jsem, že ani jemu tohle uvažování není cizí. Nejde mi o to tvářit se, že jsme nějaký holubičí národ, který si s komunisty nezadal, ale takhle obrátit role je přece jen trochu silná káva. Je to nejen matení pojmů, ale i rozmlžování podílu odpovědnosti z konkrétních pachatelů a organizátorů komunistických justičních vražd na jakousi kolektivní vůli lidu, který si to tak „přál“.

Že si přitom komunisté objednávali u lidu takovou „spoluúčast“, aby se mohli vydávat jen za vykonavatele jeho vůle a naoko tak legalizovat své zločiny, je přitom zjevná historická pravda, stejně jako to, že v tom není nic demokratického. Je to naopak projev totalitní vlády, kdy ti, kdo jsou u moci, takto podvratně zneužívají všechny dostupné nástroje včetně propagandy a justice, aby terorem upevnili svou moc. Že je ve společnosti vždycky latentně přítomno násilí, je samozřejmě pravda, ale to nezbavuje odpovědnosti ty, kdo ho úmyslně rozdmýchávají na podporu svých mocenských cílů. Lidé většinou dělají to, co se jim vyplácí.

Když vládnoucí třída s pomocí ideologie systematickou likvidací dosavadních hodnot přenastaví společenské normy, aby se vyplácelo nemorální jednání (a přitom ho díky té ideologii ještě dokáže ospravedlnit), jen menšina bude protestovat, pokud za protest nebo dokonce i jen za nesouhlas hrozí represe (kdo nejde s námi, jde proti nám). A naopak – poslušnost se v takovém režimu vyplácí a náleží za ni odměna (povýšení, přijetí na školu, rekreace, byt, pár stovek navíc, půjčka atd.).

Studovat represivní režim, jako by represivní nebyl, je pochybné východisko. Když represi stejně jako odměnu na straně druhé z takového pozorování vyjmete, nemůžete dospět k pravdivému pochopení mechanismů společnosti. Je jistě kus pravdy na tom, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, ale pravda to není celá.

Chápu, pokud vědec popisuje smíření, rezignaci nebo starost o pouhý všední den jako způsob přežití v nesvobodné společnosti, ale ne už to, když to vydává za jakousi svobodu jiného typu. Není správné mást pojmy a říkat teroru demokracie, stejně jako není správné obhajovat nesvobodu tím, že společnost se nakonec smíří s tím, co zbude, když se svoboda zlikviduje. To, že se společnost dokáže přizpůsobit atmosféře teroru nebo strachu nebo prostě jen špatným normám, je samozřejmě dobré si stále připomínat. Ale nemělo by se přitom zamlčovat, jaké mechanismy ji k tomu dovedly.

Pan Pullmann jistě dokáže své studenty strhnout, ale pokud je vede k tomu, aby zaměňovali „státní suverenitu“ s ostnatým drátem nebo svobodu se sociálními jistotami – s novomanželskými půjčkami kupříkladu –, dopouští se v teoretické rovině podobné manipulace jako ten režim, který – stejně jako jiné represivní režimy – pochopil, že svoboda je pro porobenou společnost směnitelné zboží. Když ji nemá, musí si vystačit s různými náhražkami, kterým dokonce její značná část přivykne. Ale pořád je to proces, kterému jsme my starší říkali zglajchšaltování.

Marek Wollner publikoval tento text na své stránce na facebooku. Převzato s laskavým svolením autora.