Potomek Meluzíny: Jak se stal Karel IV. otcem českého evropanství

Socha Karla IV. na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu na Starém Městě v Praze byla odhalena roku 1851 (ČTK/Štěrba Martin)

Socha Karla IV. na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu na Starém Městě v Praze byla odhalena roku 1851 | FOTO: ČTK/Štěrba Martin

Právě dnes uplynulo 643 let od úmrtí římského císaře a českého krále Karla IV. Česká státnost se nyní sice manifestuje v republikánské a demokratické formě, avšak i prostřednictvím naší ústavy se hlásíme k její tisícileté tradici, která byla monarchistická. V anketě Největší Čech, kterou v roce 2005 uspořádala Česká televize, se navíc Karel IV. umístil na první příčce – před T. G. Masarykem a Václavem Havlem. Jaký byl evropský kontext vzestupu českého státu za Karla IV.? A proč je Karel IV. pro české přemýšlení o vlastní identitě tak důležitý?

Již ve 13. století za posledních Přemyslovců začal v rámci křesťanského Západu výrazný vzestup Českého království, zejména za Přemysla Otakara II. Jeho syn Václav II. rozprostřel českou moc i nad Polskem a Uhrami, přičemž čeští králové jako říšští kurfiřti toužili po dominanci i ve Svaté říši římské.

Ta byla jádrem středověké Evropy a křesťanstva, nebyla však nějakým jednotným impériem, nýbrž spíše symbolickou entitou. Vždyť se skládala z konglomerátu samostatných království, vévodství, hrabství či svobodných měst, přičemž zahrnovala oblasti, v nichž se hovořilo mnoha německými dialekty, ale též francouzsky, holandsky, česky nebo italsky.

Právě České království, ležící na východním okraji říše, představovalo jednu z nejsilnějších a nejbohatších územních jednotek, a proto se právě zde zrodil imperiální program pod heslem „Translatio imperii ad Bohemos – Přenesení říše k Čechům.“

Banner Nová Orientace

Lucemburská cesta ke slávě (s českým přispěním)

Snahy o konsolidaci Svaté říše římské na počátku 14. století začaly na její západní periferii, v tehdejším Lucemburském hrabství. Politicky nepříliš významný hrabě Jindřich Lucemburský vládnoucí v oblasti na rozhraní německého a francouzského kulturního okruhu byl roku 1308 zvolen kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem a korunován na Tři krále 1309 v Cáchách. Jindřich nevládl velkou mocí, majetkem a vlivem, jeho Lucembursko, formálně součást Svaté říše římské, bylo navíc úzce provázáno s Francií, sám Jindřich ani nemluvil dobře německy. Očekávala se od něj slabá a konsenzuální vláda.

Evropský kontinent pohledem z vesmíru na snímku NASA (NicolElNino/Adobe Stock)

Jindřichovy ambice byly ovšem větší, podporován v nich byl navíc italskou mocenskou skupinou tzv. ghibellinů, kteří snili o návratu císaře do Říma a obnově impéria se srdcem v Itálii. Dante Alighieri vyzýval Jindřicha Lucemburského, aby usiloval o světovládu, literát Francesco da Barberino mu prorokoval vládu v celé Evropě, v Africe a větší části Asie. Jindřich podnikl tzv. římskou jízdu a 29. června 1312 byl v Římě slavnostně korunován římským císařem. Při obléhání Sieny však onemocněl malárií a zemřel. Sen o „lucemburském císařství“ se tím načas zhroutil, ale stal se důležitým církevně-politickým dědictvím lucemburské dynastie.

Jindřichův syn Jan Lucemburský se nestal ani římským králem, byl ovšem králem českým, a tudíž i důležitým říšským kurfiřtem. Dědicem česko-lucemburských imperiálních aspirací se tak stal až jeho syn Václav, narozený roku 1316, později známý jako Karel IV. To on hrdě navázal na ambice obou svých dědů, totiž římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského a českého a polského krále Václava II. Přemyslovce.

Tento VáclavKarel, nesoucí jméno českého knížete a světce Václava i římského císaře a rovněž (problematického) světce Karla Velikého, se jako třicetiletý pustil do zápasu o prestižní (a občas i poněkud pofiderní) vládu ve Svaté říši římské. Toto „Sacrum Imperium Romanum“ ovládaly v polovině 14. století tři mocné rody: Habsburkové, jejichž mocenské jádro tvořily rakouské a alpské země, Wittelsbachové s mocenskou základnou v Bavorsku a stále agilnější Lucemburkové, kteří vedle Lucemburska panovali i v českých zemích.

Říše se formálně členila na německé, české, arelatské (burgundské) a lombardské království. Jedině České království bylo však politickou realitou. Důležitou mocenskou pozici měly například rakouské, bavorské a milánské vévodství, též hrabství savojské a tyrolské a desítky dalších hrabství, markrabství, arcibiskupství jako Magdeburk či Brémy nebo svobodná říšská města jako Cáchy, Augšpurk, Basilej, Frankfurt, Kolín, Kostnice, Lübeck, Mety, Štrasburk, Řezno nebo Norimberk. Velkou a zásadní roli hráli volitelé římského krále čili kurfiřti, totiž tři duchovní: arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, a čtyři světští: král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.

Český prezident Václav Havel na summitu Rady Evropy ve Vídni (8. 10. 1993) (ČTK/Kamaryt Michal)

Rok 1346 byl pro Karlovu kariéru klíčový, neboť se stal dvojnásobným králem. V červenci 1346 byl zvolen u městečka Rhens na levém břehu Rýna římským králem, a to hlasy pěti kurfiřtů, včetně hlasu svého otce Jana. Když v srpnu 1346 padl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku, stal se Karel i dědicem české koruny, přičemž korunován byl v září 1347 v Praze.

K plnému uznání jeho „římského království“ byla ještě dlouhá cesta. Sice byl v listopadu 1346 v Bonnu korunován římským králem, ovšem stále tu byl jako římský císař Ludvík Bavor, jinak též vévoda bavorský a falckrabě rýnský, ambiciózní Wittelsbach a velký rival papežství, podporovatel reformy křesťanstva. K jeho intelektuálnímu okruhu patřili i ostří kritici papežské hegemonie, jako italský učenec Marsilius z Padovy nebo anglický františkán William Ockham.

Jakýmsi církevně-politickým požehnáním byl pro Karla IV. náhlý skon Ludvíka Bavora v říjnu 1347. Zvolený římský protikrál Günther ze Schwarzburgu se proti Karlovi neprosadil a záhy zemřel. Karel se nechal roku 1349 symbolicky znovu korunovat římským králem přímo v císařských Cáchách a krátce nato předsedal říšskému sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Zároveň mohl i v ideové rovině započít s realizací rekonstrukce Svaté říše římské a Českého království, které se de facto stalo jeho jádrem a Praha hlavní císařskou rezidencí.

Karel jako římský císař

Římský a český král Karel IV., ostentativně se hlásící i k přemyslovským kořenům, měl mocného přítele v papeži Klementu VI. Karlův vzestup rychle mobilizoval propagátory imperiální obnovy přímo v Itálii, přičemž Karel IV. se jim jevil jako realizátor této vyhlížené císařské renesance. Na Karla se začal proto přímo obracet Francesco Petrarca, italský literát, historik a diplomat, duchovní otec renesance a humanismu. Už po Karlově cášské korunovaci mu roku 1349 napsal první list. Vyzýval jej, aby se ujal italských záležitostí a vzkřísil římské impérium v jeho antické podobě, s centrem v Itálii – samozřejmě! V Římě má přece říše svou hlavu, nikoliv za Alpami, připomínal Petrarca.

A ke Karlovi nechal promlouvat personifikovanou Romu, která mu vyprávěla o svých dávných vítězstvích, na která by měl navázat: „Roma-Řím čeká na svého snoubence a Itálie na svého zachránce a touží po doteku Tvých nohou.“ Rozvinula se tak pozoruhodná politická korespondence, v níž se Karel IV. projevil nikoliv jako ambiciózní snílek, nýbrž jako neméně ambiciózní pragmatik, jistý si svou Boží vyvoleností k velkému dílu. Však se také jako Lucemburk považoval za potomka Karla Velikého, který kdysi – roku 800 – obnovil římskou říši na křesťanském Západě.

Ukrajinská armáda posiluje ve spolupráci s NATO taktické a operační schopnosti (cvičení Three Swords, 2021) (Joint Multinational Training Group-Ukraine)

V roce 1354 začalo Karlovo italské tažení čili římská jízda, která se stala diplomatickým triumfem. Nejprve byl v Miláně na Tři krále 1355 korunován železnou korunou lombardských králů a následně 5. dubna 1355, na Boží hod velikonoční, v bazilice sv. Petra na římského císaře. Korunována byla i jeho manželka Anna Svídnická.

Je nanejvýš symbolické, že ještě během své zpáteční cesty do Čech napsal v Pise v květnu 1355 list řeckému (byzantskému) císaři Janu V. Palaiologovi. Karel IV. jej informuje o své císařské korunovaci a připomíná jejich vzájemnou „globální“ odpovědnost, neboť jsou jakožto císařové jedinými panovníky křesťanského světa, kteří jsou si hodností rovni. Předmětem jejich kontaktů byla jistě jak unie mezi západní a východní církví, tak otázka kruciáty, která by zadržela nápor Osmanské říše coby agilní islámské velmoci.

Karel IV. dával jasně najevo, že je „imperator mundi – vladař světa“, a bude se tudíž zajímat o problémy celé Evropy a křesťanstva. Už v roce 1356 prosadil Zlatou bulu, vyhlášenou v Norimberku a Metách, která se stala novou ústavou říše a platila až do roku 1806, kdy Svatá říše římská pod tlakem Napoleonovým de facto i de iure zanikla.

Císařskou korunovací z roku 1355 Karel IV. navázal na imperiální dědictví svých dědečků – císaře Jindřicha a krále Václava – a konečně realizoval i ono „přenesení říše k Čechům“. Své církevně-politické ambice mohl naplňovat i český mesianismus, kdy se Čechové prostřednictvím svých elit považovali za „Nový Izrael“ a „nejkřesťanštější království“ předurčené k vedení Evropy a křesťanstva.

Vzhůru do Francie!

Osudovým polem evropské politiky Karla IV. byla Francie, s níž ho spojovaly velice intimní vazby. I proto na sklonku svého života, v létě roku 1377, oznámil nemocný císař, že hodlá podniknout velkou cestu do Francii. Musel vědět, že je to jeho cesta poslední. K řešení totiž byla celá řada problémů: nástupnictví v Polsku a Uhrách a hrozící církevní rozkol po návratu papeže Řehoře XI. z Avignonu do Říma. Císař se vypravil do Francie z Tangermünde, což byla jeho braniborská rezidence. Cestoval severním Německem, které bylo poněkud vzdálené císařské vládě, a sice přes Paderborn, Dortmund, Essen a Cáchy, odkud jeho početná suita pokračovala do Maastrichtu a Bruselu.

Důl a elektrárna Bełchatów v Polsku (Adam Chamczyk/wikimedia commons)

Do francouzského města Cambrai Karel IV. dorazil 22. prosince 1377 a přivítal jej tu Jean Le Mercier, generální výběrčí daní. Na začátku ledna 1378 stanul Karel IV. i se synem Václavem IV., zvoleným římským králem, před branami Paříže, hlavního města Francouzského království.

Čekala ho mnohá diplomatická jednání a ovšem i řada rituálů demonstrujících fungování středověké společnosti, zejména poměrů mezi Francií a Svatou říší římskou, resp. Českým královstvím. Přijetí císaře a jeho doprovodu bylo třífázové. První etapu představovalo jeho přivítání obyvatelstvem metropole, v druhé etapě došlo k setkání obou monarchů s francouzským králem Karlem V. a následně projel společný průvod Paříží.

Na počest císaře se v hlavním městě uskutečnilo několik banketů, všechny v paláci Cité, které vždy měly propracovanou politickou dramaturgii. Nemluvě o kulinářském kontextu! Například slavnostní oběd a večeře podávané 5. ledna 1378 za účasti císaře Karla IV. a krále Karla V. se vyznačovaly pozoruhodnou pestrostí.

První chod tvořily tzv. německá polévka s mandlemi, zajíc na černo, tj. s opečeným chlebem, paštiky a hovězí maso. Jako druhý chod se podávalo pečené maso na vícero způsobů, například se žlutou omáčkou, mandlové mléko, norské pirožky plněné masem, sýrem a ovocem a lombardské koláče. Jako mezichod, který sloužil k hodovnímu odpočinku, byl servírován kančí ocásek. Třetím chodem byly dva druhy polévek, housata a tuční kapouni se žampiony a drůbeží omáčkou, dále pšeničná kaše s vejci a zvěřina. Následoval další mezichod: dozlatova vypečená slepice se zelenou a žlutou omáčkou a masové knedlíčky.

Po politických jednáních a zábavě pokračovala stejně vybraná večeře. Prvním chodem byl vývar z kančího masa následovaný bílou polévkou s vejci, ragú s králíky a říčním housetem; v misce z chlebové kůrky byla k dispozici omáčka. Druhý chod se opět vyznačoval pestrou nabídkou pečínek, dále pečivem s masovou náplní z králíků a kapounů, tvarohovým pečivem, vrcholem byl mořský okoun s bílou a zelenou omáčkou. K třetímu chodu nechal francouzský král coby hostitel servírovat zelené a žluté palačinky, sladké koláče a drobné pečivo, jemnou zelenou omáčku a především housátka v kořeněné omáčce. Večeře vyvrcholila konzumací ořechů, hrušek a jablek, též pamlsků a pokroutek, a to vše za zvuků hudby a zpěvu.

Historik a politolog Łukasz Adamski se mimo jiné věnuje i Ukrajině (Kyjev, 2020)  (Łukasz Adamski / se souhlasem)

Jedním z hlavních bodů pařížských jednání bylo, jak zabránit hrozícímu rozkolu v církvi, což se nezdařilo. Papež Řehoř XI. zemřel už 28. března 1378 v Římě, přičemž se hned rozpoutal boj o jeho nástupce. Pro Karla IV. to bylo nemilé, neboť zesnulý papež nestihl potvrdit volbu Václava IV. římským králem.

Také Paříž byla nervózní – šest francouzských kardinálů odmítalo opustit Avignon a účastnit se v Římě papežské volby. Římský lid zatím v ulicích provolával heslo „Romano, Italiano“, aby si vynutil volbu Římana, nebo alespoň Itala. Ze třiadvaceti kardinálů jich bylo přítomno šestnáct – jedenáct Francouzů, čtyři Italové a jeden Španěl.

Papežem byl zvolen Ital Bartolomeo Prignano, arcibiskup z Bari, jakožto Urban VI., ale jiná část kardinálů prohlásila volbu za pochybnou a s podporou francouzského krále dosadila do úřadu Francouze Roberta ze Ženevy jako vzdoropapeže Klementa VII.  Západní církev se tak ještě před živými zraky císaře Karla IV. rozlomila na dvě části, které se navzájem proklínaly.

Český stát jako velmoc

Na konci panování Karla IV. byla Koruna česká evropskou velmocí, osou Svaté říše římské se zájmy od Anglie po Uhry a Polsko, od Dánska po Itálii. Čechové patřili k velkým a velice sebevědomým národům, přičemž tato jejich velikost se neměřila nějakým statisticky doloženým počtem obyvatelstva, nýbrž církevně-politickou a intelektuální váhou českých elit v celoevropském mocenském koncertu.

O tom, že Karlovým skonem 29. listopadu 1378 v Praze skončila celá jedna epocha, bylo slyšet už na jeho pohřbu. Vojtěch Raňkův z Ježova, někdejší rektor pařížské Sorbonny, promluvil tehdy nad Karlovou rakví a mrtvého císaře nazval i oním antickým titulem „otec vlasti“. Čechy byly dle něj stiženy „žalostnou ztrátou“, kterou „my z Českého království tím tíže musíme snášeti, čím hořčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými příboji válek nám hrozících a mezi burácením bojíme, že naše loď, tj. Čechy, bude pravděpodobně od nepřátel ohrožována, když jsme opuštěni od takového veslaře, zbaveni takového kapitána, když jsme ztratili věrného utěšitele, a ještě nejsme do přístavu pokoje vánky do plachet dujícími dohnáni a dovezeni. A proto nyní Čechy, ba i sama Itálie a Německo zdrceny zármutkem mohou říci ona slova Baruchova: Nikdo se neraduj nade mnou vdovou a opuštěnou…“

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Karlovské imperiální představy a ambice jeho lucemburského rodu byly později vpleteny i do jednoho z nejvýznamnějších středověkých románů nazvaného „Historie o Meluzíně“, který roku 1393 sepsal Jan z Arrasu. A to pro vnuky Jana Lucemburského: pro vévodu Jana z Berry, syna francouzského krále Jana II. a Guty (Bony) Lucemburské, sestry Karla IV.; a pro jeho bratrance Jošta Lucemburského, markraběte moravského, který byl Karlovým synovcem.

Bájná víla Meluzína, napůl žena, napůl had, záhadně spřízněná i s rodem legendárního krále Artuše, měla být pramátí rodu Lusignanů, kteří postupně ovládli Kypr, Arménii a Čechy. Právě Lucemburkové a jejich potomci jsou dědici lusignanského vyvolení ke světovládě a tím i k držbě císařského důstojenství. Jde o středověký politický román, v němž se hovoří o „vznešeném a přečestném království českém“, které je exkluzivní doménou Meluzíniných potomků, přičemž je propojeno i s francouzským královským rodem Valois.

Románový příběh nás zpravuje o tom, jak „pohané a Saracéni“ oblehli Prahu, a tak Antoine a Renaud, synové Meluzíny, byli povoláni do Čech, aby odrazili nápor nepřátel. Padne-li totiž Praha, pohané prý zaplaví celý Západ. Byl to Renaud, kdo svým hrdinstvím pohany vypudil, vzal si za manželku českou princeznu, dceru zahynuvšího českého krále, a stal se vladařem Čech.

Synové Meluzíny i nadále mezi sebou udržovali přátelství a spojenectví, bránili křesťanstvo proti všemu nebezpečí a vlastně ovládali celou Evropu i kraje vzdálenější. V pozadí příběhu jistě stála i snaha pohnout onen lucemburský rodový okruh k velké křížové výpravě, jejímž cílem by bylo kýžené dobytí Jeruzaléma, onoho pomyslného středu světa.

K tomu sice nedošlo, ovšem byla to Praha, která byla za časů římského císaře a českého krále Karla IV. i později oslavována jakožto „Nový Jeruzalém“, do něhož při svém druhém příchodu sestoupí sám Kristus, aby ohlásil završení dějin spásy a soudil živé i mrtvé. Každopádně můžeme Karla IV. směle prohlásit za jednoho z otců sebevědomého českého evropanství.

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]