Potřebujeme vůdce? O politických mesiáších, populismu a pravé svobodě

Kříž jako symbol naděje, oltářní obraz v Jedovnicích (Mikuláš Medek, 1963) (Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo))

Kříž jako symbol naděje, oltářní obraz v Jedovnicích (Mikuláš Medek, 1963) | FOTO: Jindřich Nosek / wikimedia commons (volné dílo)

Vrací se to s přesností dobře hozeného bumerangu. Jakmile se blíží nějaké volby, jakmile se společnost, nebo její část dostává do nějaké krize, a to tím spíše, je-li třeba takovou krizi řešit ve spolupráci s ostatními zeměmi a národy, s pravidelností, s jakou ráno vychází slunce, se objevují političtí mesiáši, kteří přicházejí se stokrát vylouhovanými a tisíckrát poraženými vizemi o zářné budoucnosti, proti které byl prý takzvaný zlatý věk jen nesmělým pokusem.

Je zvláštní, že se tyto potřeby silného vůdce nevyhýbají ani křesťanům. Dlouho jsem se zdráhal uvěřit, že je někdo schopen vyměnit ve křtu získanou svobodu Božích dětí za podporu populistických vůdců, kteří zcela nepokrytě útočí na emoce, city, na lidské slabosti a vášně, na strach a na jinak přirozené obavy a beze studu podporují xenofobní, nenávistné, protievropské, a tedy i protináboženské postoje. Stále probíhající doba covidová ukázala, že ochrana vlastního i cizího života, spočívající na biblickém principu lásky k bližnímu a dočasném omezení, byla pro určitou část mé církve něčím, čemu její vyznavači nechtěli nebo odmítli rozumět.

Ukrajinské uniformy mohou posloužit k ruské provokaci na běloruské hranici. Ilustrační foto (ČTK / AP / Evgeniy Maloletka)

Jednoduchá, heslovitá řešení jsou návyková. Víra taková být nemůže, protože nemůže být bez skutků lásky, milosrdenství a alespoň ochoty naslouchat a porozumět. Křesťan, který sází na vůdce, se v tom samém okamžiku zříká vlastní svobody, a tedy i svobody víry, bez níž je vztah člověk a Bůh svým způsobem nefunkční.

Měl jsem štěstí, že jsem se po roce 1990 mohl setkat s těmi, kteří stáli celý svůj život principiálně na opačné straně. V obou totalitních režimech jim hrozilo nebezpečí, proti oběma bojovali a oba si na nich vybraly svou daň roky věznění, společenskou ostrakizací, vyhnáním do exilu. Od těch, kteří zůstali doma a prožili čtyřicet let svého dospělého života v katakombách, z nichž odvážně vycházeli, aby nesli naději těm, kteří už nemohli dál, ani od těch, kterým nezbylo než po roce 1948 opustit republiku, jsem nikdy neslyšel vzdychání po diktátorovi, po vládě pevné ruky, po oplocení adoptivní země do výše pěti metrů před ostatními.

Každý z nich se během svého života pochopitelně potýkal a potýká s nějakým nedostatkem. Vždycky něco chybí, a často dost bolestivě. Vždycky by něčeho mohlo být víc. Peněz. Jistot. Péče. Lásky… Jenže pokud ve svém intimním životě a ve své reflexi víry přijmete jádro Kristova vykupitelského příběhu tak, jak o něm pojednávají evangelia a jak o něm po dvě tisíciletí rozjímají velcí učitelé duchovního života, jen těžko se budete poohlížet po vůdci, po generálovi, po politické straně a slibování ráje už tady na zemi. Taková představa ráje stála vždycky na různých formách násilí, na lži, na loupení, na omezování svobody, na lámání charakterů těch, kteří o žádný takový ráj (a nakonec peklo) nestáli.

Ukrajinská umělkyně Pavla Nikitina nyní působí v České republice (Galerie Magna / se souhlasem)

Těžko říct, kde se v křesťanských komunitách a u jednotlivců bere ta současná touha po vůdcích a zároveň neochota naslouchat znamením doby, do níž míří oživující Boží slovo právě tak, jako hovořilo k lidem prvního století. Možná je v tom reziduum nekriticky čtených Augustinových myšlenek o dvojí obci, o té Boží a pozemské, v nichž protipólem jednoho svrchovaného Boha na nebesích je jeden pozemský vládce.

Možná je v tom zděděná představa o neměnném hierarchickém uspořádání společnosti, v níž každý – jak říkali předkoncilní teologové – smí dělat to a pouze to, co mu náleží. Možná je v tom obecnější společenská únava z nabyté svobody, jejíž projevy se tak velice liší od toho, jak nám západní, svobodnou a demokratickou společnost představovaly filmy československé státní televize.

Účastníci Druhého vatikánského koncilu, který se konal – připomeňme to – již před šedesáti lety, si byli po zkušenostech obou válek a na prahu sociálních a studentských bouří dobře vědomi, jak důležitá je pro člověka svoboda a jak instinktivně ji naopak potírají ti, kteří se zaštiťují různými formami bojovného ateismu, jenž náboženství a jakýkoliv duchovní, kulturní a umělecký přesah chápal jako zásadní překážku toho, aby se „nový člověk“ osvobodil od „temnot minulosti“.

To, co si můžeme přečíst v 31. článku konstituce Gaudium et spes, se dotýká nás všech, této doby, a zvláště těch našich spoluobčanů, kteří si ne dobře uvědomují, že bez rozdílu vzdělání, bez ohledu na sociální postavení, věk, pohlaví a vyznání je každý z nás povolán ke službě vlastnímu společenství, ve vztazích, v rodině, v komunitě, ve své vesnici, ve městě, v kraji a v celé zemi. Ten princip služby, kdy člověk dobrovolně a ve spolupráci s ostatními dělá pro společnost to, co pro ni může udělat zrovna on, je přece centrálním bodem Kristova evangelního příběhu – Ježíš přišel sloužit a nechtěl, aby mu někdo sloužil: „Lidská svoboda často slábne, když se člověk dostává do krajní nouze; upadá i tenkrát, když se člověk oddává příliš pohodlnému životu a uzavírá se jakoby do krásné ulity. A naopak sílí, jestliže člověk přijímá nevyhnutelné obtíže společenského života, bere na sebe mnohotvárné požadavky lidského soužití a zavazuje se k službě lidskému společenství.

Prezident republiky T. G. Masaryk v dětském útulku v Úpici (ČTK)

Dost podobně to řekl JFK ve svém slavném berlínském projevu z roku 1963: „Svoboda je nedělitelná, a když je jeden člověk zotročený, nejsou svobodní všichni.“ Slouží k tomu mnohé nástroje lidské společnosti a hlavně škola, kultura, tisk, média, literatura, umění a tisíceré projevy veřejné společenské debaty, aby kohokoliv z nás pozvaly k účasti na správě obecných věcí a aby ocenily vloženou energii, čas a ochotu každého jednoho člověka tohle dělat.

Není žádná malá práce, žádná služba, žádný dobrý skutek vykonaný pro druhé, který by stál mravně níž než takzvaně velká práce volených zástupců. Papež František, jenž se v posledních měsících věnuje úvahám o podstatě a smyslu stáří, opakuje, jak nenahraditelná je neviditelná práce a služba starých lidí a všech, kteří – nakolik mohou – konají své každodenní skutky lásky, pomoci a milosrdenství.

Tohle všechno tvoří bohatství země. Z této práce a služby vyrůstá to nejlepší, co vidíme kolem sebe a co žijeme. Apely na narovnání sociální nerovnosti, bídy a nouze jsou spravedlivé. Za to, co jsem neudělal, aniž bych mohl udělat, a co v reálném i metafyzickém ohledu prostě chybí, nemůže nic vnějšího. Ani naši sousedé, ani ostatní země v naší Evropě a její politické unii, ani přistěhovalci, ani ilumináti, ani „západní dekadentní způsob života“, ani žádní v pozadí stojící ředitelé tohoto světa. Věci a činy, které jsem mohl udělat já sám, ale které jsem neudělal, to všechno padá jen na mou hlavu, na moji zodpovědnost, k tíze toho, k čemu jsem jako teolog povolán.

Nikdy jsem neměl problémy s respektem k politickému přesvědčení autentické levice, pravice a křesťansko-demokratického středu, které na základě humanitně orientovaných idejí nabízejí možné varianty společenského uspořádání a správy společnosti. Co ale pochopit nedokážu, je příklon části křesťanů k apokalyptickým a nesmyslným představám o prohnilém Západu, který se zhruba od Aše po Ural údajně snaží destabilizovat lidské, kulturně nesmírně bohaté a starobylé společenství, zahrnující stovky milionů lidí.

Demonstrace hnutí Česká republika na 1. místě na Václavském náměstí v Praze (3. 9. 2022) (Pavel Šmejkal / FORUM 24)

A neslýchám poslední léta tyto fantasmagorie od lidí těžké manuální práce, ale v mém sociálním okruhu spíš od lidí s maturitou, od vysokoškoláků, univerzitních pracovníků a bohužel také od mladých a studentů. Těch šíleností o 11. září, o chemtrails, o syrské válce, o uprchlících, o covidu-19 jako biologické zbrani, o zotročující síle vakcín, o great resetu, o gender ideologii a o stovkách dalších hloupostech jsem slyšel dost a dost, a mnohem víc tady, v České republice, než na jih od ní. Přesto se ale bohudíky stále potkávám s lidmi, kteří jsou proti téhle instantní blbé náladě a tisícerým fake news imunní a na postavu velkého vůdce, který zařídí, že bude líp, nikdy nevěřili a nevěří.

Pastýři a teologové by měli věnovat hodně energie a času vymýcení náboženského analfabetismu a extremismu v církvi (církvích), za nímž stojí jak zmatené představy o fungování světa a společnosti, tak směsice fantastických vizí o duchovním a hodnotovém zápasu Západu proti Východu, který se právě teď tragicky odehrává na území svobodné Ukrajiny a u nás zatím „pouze“ hybridně.

Kdokoliv, ať už je vědec, lékař, technický odborník, umělec, řemeslník, historik, student, ten, kdo něco užitečného produkuje a vyrábí, kdo má nějaké hobby, touhu a potřebu se zlepšovat a růst, mi dá zapravdu, že se ve své profesi orientuje spíš na euroamerický čili západní civilizační a kulturní okruh, kde svobody a eticky hodnotných idejí zbylo – i přes všechny nesnáze, omyly a slepé uličky – doposud nejvíce. A nezdá se, že bychom napřesrok, nebudeme-li k tomu ovšem nuceni pověstnou dobrotou ruského vojáka, jezdili za zkušenostmi, za znalostmi, za kulturou, za uměním a za opečovávanou přírodou k těm, kteří vždycky „osvobozovali“, a přitom zároveň okupovali, radili, brali si bez přílišného ptaní; a nechtělo se jim pak domů.

Výtvarník a heraldik Zdirad Čech (†2022) byl členem řádu Maltézských rytířů (Jakub Myšička / wikimedia commons (volné dílo))

Církev, tak jak já jsem ji poznal a přijal, musí ústy pastýřů, teologů, teoložek, katechetů a učitelů zvláště v této zvláštní přelomové době pomoci s obnovou a se zprostředkováním důvěry v demokracii, ve svobodu, ve službu a drobnou práci pro společnost. Protože je církev povolána sloužit nejpotřebnějším a protože ví, s čím se lidé každodenně potýkají, její hlas o ekonomické a duchovní situaci země nesmí být brán na lehkou váhu. Nadcházející prezidentské klání, jež je zatím ve stínu prorusky orientovaných demonstrací proti všemu, co se namane, bude další z vhodných příležitostí.

Křesťané jsou dle slov koncilu povoláni k tomu, aby měli aktivní účast na politickém životě: „Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství; musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost a služby obecnému blahu. Mají tak ukázat i činem, jak se dá spojit autorita se svobodou, osobní iniciativa se solidaritou celého společenského útvaru a žádoucí jednota s plodnou rozmanitostí.“ (Gaudium et spes, 75)

Těch, kteří tohle dosvědčovali a bránili svobodu, včetně té náboženské, demokracii, lidská práva a naše místo v evropském společenství, má tahle země dost a dost. Máme na koho navazovat: kardinál Josef Beran, biskup Štěpán Trochta, biskup Josef Hlouch, kněží Josef Toufar a Jan Bula, prof. Růžena Vacková, teologové Josef Zvěřina a Oto Mádr, Antonín Mandl, Josef Petr Ondok, Jan Rybář, Vladimír Boublík, Karel Skalický, Karel Vrána, Tomáš Špidlík, Jakub S. Trojan, filosof Ladislav Hejdánek, biblista Milan Balabán, filosof Jan Sokol, Jan Šimsa, filosof Jiří Němec, Václav Havel, Zdeněk Bonaventura Bouše, arciopat Anastáz Opasek, opat Vít Tajovský, karmelitka Anna Magdalena Schwarzová, kněz a pozdější arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk a mnozí další.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

Nějak si neumím představit, že by kdokoliv z nich ve svém díle a vystupování burcoval za nového vůdce. Ačkoliv jména, která jsem napsal, mohou být čtenářům částečně nebo úplně neznámá, jde o osobnosti, které dokázaly, že společnost a církev musí vytvářet pestré společenství schopné naslouchat a vést nikdy nekončící dialog. Každý z nich a každý trochu jinak uvěřil a učinil součástí svého osudu, že má-li člověk jednoho Boha a Pána, nepotřebuje, aby jeho vezdejší věci spravoval státem a krví placený diktátor.

Jeden jako druhý nabízí množství směrovek, jak se i ve složité životní a politické situaci orientovat na věci, skutečnosti a vztahy, které mají smysl a jsou hodnotné a věčné. Ta pravá svoboda je, jak často opakuje papež František, služba druhým. To si, prosím, připomínejme, až si budeme (snad stále ještě svobodně, a ne s puškami za hlavou) volit politické služebníky našeho každodenního pozemského přebývání.

Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]