Pouze vítězství Ukrajiny dává Polsku naději na udržení míru

Společné cvičení NATO Saber Strike 2022 v Polsku (Wikimedia Commons)

Společné cvičení NATO Saber Strike 2022 v Polsku | FOTO: Wikimedia Commons

(Přetištěno z revue Kontexty.)

 

Ukrajina – mír a vítězství

Marek A. Cichocki

Každý nový den přináší další obrazy ničení, krutosti nájezdníků a utrpení obyvatel Ukrajiny. A s každým následujícím dnem také v Evropě roste odhodlání toto všechno přerušit a navrátit mír, za každou cenu. Z perspektivy většiny evropských společností žijících po desetiletí v míru je pochopitelné a srozumitelné, že je třeba zastavit válku, v jejímž důsledku umírají nevinní lidé. Tento cíl také zčásti vysvětluje aktivity prezidenta Emmanuela Macrona, kancléře Olafa Scholze a izraelského prezidenta Naftaliho Bennetta, kteří vyzývají ke složení zbraní a k řešení konfliktu u jednacího stolu.

V záplavě komentářů způsobené vypuknutím války mne zaujala zdánlivě banální myšlenka, že Západ potřebuje tváří v tvář ruské agresi vůči Ukrajině vůdcovství odpovídající svou úrovní tomu, co kdysi předvedl Winston Churchill. Neville Chamberlain, britský premiér míru, a Winston Churchill, britský premiér vítězství, se provždy stali velkými symbolickými postavami evropských dějin, jež ztělesňují důležitost zásadních rozhodnutí, před která nás staví válka. Z tohoto důvodu také Volodymyr Zelenskyj ve svém vystoupení v britském parlamentu navázal na Churchilla – a nešlo jen o efektní rétorický obrat mající vyvolat u posluchačů silné emoce. Jeho projev odhalil celou existenciální hloubku volby, před níž dnes stojíme a jež vyplývá ze vzájemného propojení a podmíněnosti dvou věcí: míru a vítězství.

Souvislost mezi oběma těmito věcmi dokonale chápou Američané a Britové, kteří ještě v politice neztratili schopnost strategického uvažování. Dokonale to chápou Ukrajinci, kteří se rozhodli bojovat o svůj stát a svoji svobodu do konce. S ohledem na vlastní dějiny to podle mého názoru chápou rovněž Poláci, i když blízkost této války – hned za našimi hranicemi – a strach z jejích následků mohou u někoho vyvolávat touhu po „míru za každou cenu“. Nejde o militarismus ani o válečnou rétoriku. Je také třeba mít po celou dobu na zřeteli, že současná situace není dílem Západu, i když se dopustil různých omylů. Je dílem rozhodnutí kremelských vládců, kteří nám dali na vědomí, že se k trvalému míru v Evropě už nedá vrátit bez vítězství.

Rzeczpospolita, 13. 3. 2022


 

Marek Cichocki ve svém kratinkém textu v deníku Rzeczpospolita předpovídá, že nás ve válce, která v současnosti probíhá na východě, může zajímat pouze vítězství. Hlásím se jako stoupenec tohoto názoru. Po pravdě řečeno v prvních dnech po invazi se mi možnost vítězství zdála nepravděpodobná, neboť jsem vzal v úvahu dva evidentní a zároveň klíčové faktory: nepoměr mezi silami Ruska a Ukrajiny a po léta známé paradigma západní politiky vůči Moskvě. Představoval jsem si možnosti od okupace Ukrajiny a teroru, který by po ní následoval, přes pro Kyjev pokořující příměří zbavující zemi státní subjektivity a části území až po rozdělení Ukrajiny a suverenitu jakési okleštěné „lvovské republiky“.

O měsíc později, kdy pozorně sleduji průběh války i globální politiku, jež ji doprovází, musím ony tři černé scénáře rozšířit o dva další. První, který představuje perspektiva dlouhé poziční války na východě s občasným zesílením bojů, která by z Ukrajiny učinila rozpadlý státní útvar, jak tomu bylo v případě Sýrie. A druhý scénář, který má na mysli Cichocki, tj. porážku Ruska, ať už v podobě dohody se Zelenským, na jejímž základě by ruská armáda opustila Ukrajinu výměnou za nějaký symbolický ústupek ze strany Kyjeva, nebo jednoduše – jako kdysi v Afghánistánu – útěk válkou vyčerpaných a bezradných ruských vojsk se staženým ocasem. O obou zbývajících variantách „vítězného“ scénáře se i nadále domnívám, že se pohybují na hraně nereálnosti, ale dopisuji je vzhledem k dost neočekávanému průběhu první fáze válečných událostí a také vzhledem k většímu rozsahu vojenské podpory Ameriky Ukrajině, než se původně očekávalo.

Máme tedy pět jakž takž reálných scénářů, z nichž první, druhý a třetí znamenají politickou porážku Západu, čtvrtý dlouhotrvající válku s nejasným výsledkem a pátý vojenskou i politickou porážku Moskvy. Lze si snadno domyslet, že i když se první tři varianty od sebe liší, pokud jde o vnitřní důsledky pro Ukrajinu, jejich efekt v globální politice je v podstatě stejný. „Okupace“ představuje ruský teror a ukrajinský partyzánský boj – a dříve či později přináší teroristické akty jako v Čečensku. „Kapitulace“ by přinesla povstání proti vládě, která ji podepsala, a občanskou válku s účastí ruské armády. „Rozebrání“ neboli vytvoření hypotetické „lvovské republiky“, bezpochyby úzce spjaté s Polskem, by znamenalo ukrajinský ozbrojený Piemont sloužící k znovudobytí a sjednocení celého státu. Ve všech oněch scénářích by už prostor oddělující Rusko od Západu, jinými slovy od Polska, netvořil žádný geopolitický „nárazník“, ale hořící krvavý kotel. A bylo by jen otázkou času, a to času velice krátkého, kdy takový kotel vybuchne, ať již z důvodu imperiální sebejistoty, která by po vojenském vítězství zavládla v Kremlu, nebo vzhledem k zoufalství vražděných ukrajinských vlastenců. Můžeme se přít, kolik času je zapotřebí k tomu, aby se válka přenesla na Polsko, které je první v řadě, ale po pravdě řečeno by nebylo příliš rozumné přít se, jestli k tomu skutečně dojde.

Čtvrtý scénář neboli variantu poziční války s nejasným výsledkem lze považovat za poněkud méně explozivní, ale jde jen o rozdíl v nuancích. Paradox plyne z toho, že pokud trvá válka a o jejím výsledku není vojensky rozhodnuto, nadále trvá i politická snaha nedopustit, aby se rozšířila mimo území Ukrajiny. Viděli jsme, že Moskva zaútočila na základnu v Javorivu nebo na dílny na lvovském letišti, přičemž použila přesné zbraně vystřelované z letadel a z ponorek v Černém moři – zde jí na rozdíl od úderů na Charkov nebo Mariupol záleželo na přesnosti útoku. Čím déle však budou pustošena ukrajinská města a svět bude mít neustále před očima nové obrazy zločinu, tím více se bude zvyšovat nejistota a nervozita globální politiky. V takovém případě může běžná provokace, nebo dokonce omyl přenést válku o nějakých padesát kilometrů dále, a tedy do Polska. Každému je jasné, že čím déle potrvá válka, tím vážněji je nutné brát takovou možnost v úvahu. Náš čtvrtý scénář, „čtyřka“, tak není o moc bezpečnější než „jednička“, „dvojka“ nebo „trojka“.

Co mají scénáře okupace, kapitulace, rozebrání rozvleklé války společného? Téměř jistotu, že ukrajinské tažení z roku 2022 vstoupí do historie podobně jako německé zářijové tažení z roku 1939: jako první, relativně nevelké dějství větší války, která se bude v příručkách možná jednou nazývat „velká východní válka“. Následující kapitolou oné hypotetické budoucí války se stane Polsko, neboť všechno, co se doposud během ukrajinského tažení odehrálo, se bezprostředně dotýká právě Polska. Právě odtud přicházejí a budou dále přicházet na Ukrajinu zbraně, právě sem budou přijíždět budoucí partyzáni, aby doplnili zásoby, léčili se a odpočinuli si, právě polská letadla mají nebo nemají být vysílána do boje a právě polské hranice může přeletět nějaká zbloudilá raketa vystřelená z Černého moře. Polsko se rovněž stalo předmětem ruské nenávisti jako země, která se důsledně (a to úspěšně) dožaduje tvrdých forem odvetných hospodářských sankcí vůči Rusku. A právě Polsko označila vláda „nacistů“ v obleženém Kyjevě za nejvěrnějšího spojence. Navíc, jak vyplývá ze dvou na sobě nezávislých anket ruského veřejného mínění, zhruba dvě třetiny Rusů pociťují z napadení Ukrajiny hrdost a Polsko a Litvu uvádějí jak země, které je třeba napadnout následovně. A konečně Polsko má po staletí takovou geografickou polohu, že žádná válka Ruska se Západem se nemůže odehrát bez naší účasti (jedinou výjimkou byla Krymská válka, ve které jsme přišli o Mickiewicze).

To je jedna věc, ale je tu ještě druhá, pro polskou budoucnost možná důležitější. Dnes už dobře víme, že kremelskému tyranu je třeba naslouchat pozorně a uváženě, neboť i on má tu zvláštní vlastnost tyranů známou z historie, že totiž upřímně hovoří o tom, co mu ve světě vadí a co hodlá změnit. A z dějin dvacátého století máme zkušenost, že nedostatek pozornosti a rozvážnosti při naslouchání slovům tyranů je příznačnou a zároveň katastrofální vlastností politiky evropských národů. Přinejmenším počínaje památnou Putinovou řečí v Mnichově v roce 2007 jsme mohli neustále slyšet, že zaprvé Ukrajina bude buď existovat jako součást russkogo mira, nebo nebude existovat vůbec. A za druhé, že vstup Polska do NATO a jeho militarizace jsou historickým „podvodem Západu“ porušivšího sliby, jimiž se Bush zavázal Gorbačovovi. Identifikujeme-li ruské politické cíle, nemusíme si nic domýšlet, neboť nám vše bylo mnohokrát explicite řečeno. Získá-li proto Moskva Ukrajinu, jejím dalším předpovídaným krokem, což je třeba neustále opakovat, bude, že Berlínu a Paříži nabídne nejdříve mírové řešení otázky demilitarizace Polska, čímž „diplomacie zvítězí nad válkou“ a Evropa se nebude muset dívat na další nevinné oběti. A je třeba trpět zcela mimořádnou averzí k poznání skutečnosti a být si předem jistý tím, že Evropská unie mající Polsko v takové lásce neusedne k podobnému vyjednávání s velkým očekáváním. Politikem, který to dokonale pochopil, je Viktor Orbán, proto dělá to, co dělá. Varianty dalšího pokračování událostí si může každý domyslet podle své politické představivosti.

Touto cestou se vracíme k apologii „Cichockého doktríny“. Pouze pátý scénář, tj. vítězství Západu na Ukrajině dává Polsku naději na udržení míru. Když Moskva zahájila ozbrojené dobývání demokratické a se Západem spřátelené Ukrajiny, změnila natolik politickou konfiguraci na evropském kontinentu, že se válečná porážka Ruska stala podmínkou sine qua non míru v Evropě. V určitém smyslu by tato porážka doplnila to, k čemu nedošlo v památném roce 1989, kdy se Sovětský svaz začal bez odporu rozpadat jako domeček z karet. Z tohoto důvodu není žádné riziko ani žádná cena natolik vysoká, aby se nedala zaplatit za porážku Ruska už nyní, na Ukrajině, protože později bude něco podobného nejen obtížnější, ale bude se to odehrávat v Polsku. Tato okolnost musí být pro polské politiky podle mne rozhodující. Nicméně magická víra, že lze východní válku „lokalizovat“ omezením jejích následků pouze na poraženou Ukrajinu, je rozšířená na celém Západě. V tuto magii věří politici, média, a co je nejhorší – také občané. Bez iluzí: věří se v ni také v Polsku! Uvažují tak dokonce i takoví údajní realisté jako John Bolton, který dnes zaklíná Ameriku (a to v německých médiích), aby se náhodou nezapletla do války na Ukrajině. Proto se perspektiva vítězství na Ukrajině každým dnem vzdaluje. Je pravda, že Západ (neboli v praxi pouze Amerika) nyní dělá něco málo, nebo snad i hodně pro to, aby Ukrajinci mohli bojovat. Jestliže se však v parlamentech, na tiskových konferencích i v televizích stále dokola opakuje slogan, že bojují nejen za sebe, ale i za nás, opakuje se proto, že zní jako ušlechtilý a vzletný bonmot, nikoli proto, že by bylo hodně takových, kdo v něj věří.

/ Teologia Polityczna. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /

 

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]