Povolávací rozkaz nepřišel, generál nás do války nezatáhl. Tak co je vlastně špatně?

KOMENTÁŘ / Bez ruského plynu se neobejdeme. Podniky budou krachovat a lidi přijdou o práci. Energeticky náročný průmysl v Česku končí. Lidé budou doma trpět zimou a vláda pro ně nemá ani teplý svetr. Benzín bude brzy za stovku za litr. Proč nejdeme cestou Maďarska? Orbán je jediný politik, který zvládá krizi. Zastropujme ceny benzínu a základních potravin. Ukrajinští uprchlíci rozvrátí český trh práce. Pomáháme Ukrajině na úkor našich lidí. Kvůli Ukrajincům nebude na školách dost míst pro české děti. Pokud bude prezidentem Pavel, zatáhne nás do války. Vyhraje-li generál volby, začnou chodit povolávací rozkazy. Podepíšeme-li smlouvu s Američany, obsadí nás jejich armáda.     

To jsou jen některá z témat a titulků, které v poslední době dominovaly mediálnímu světu a jež živila parlamentní i mimoparlamentní opozice. Co z toho se splnilo? Plynové zásobníky jsou rekordně plné, přitom z Ruska nepochází ani jediný kubík. Žádný velký podnik nezkrachoval, nikdo nezůstal bez pomoci, o ukrajinských dětech ani nevíme a trh práce by takových uprchlických vln absorboval ještě několik. Jaký je Orbán „geniální“ vůdce, prozrazuje výše maďarské inflace. Nikomu nepřišel povolávací rozkaz, Američané nás neobsadili a firmy, které mluvily o svém nevyhnutelném pádu, mají za loňský rok rekordní, místy až skutečně neuvěřitelné zisky (Lovochemie o 1230 %, Vodňanské kuře o 165 %, celá skupina Agrofert o 124 %).

Mít strach a obavy je přirozené, každý z nás se něčeho nebo třeba o někoho bojí. Co je ale hůře pochopitelné, je naše neschopnost se poučit. Proč tolik a možná stále více lidí věří těm, jejichž předpovědi se opakovaně nenaplnily? Proč stále dokola získávají důvěru ti, kteří byli tolikrát usvědčeni ze lži? Nemám lepší zdůvodnění než to, že náš mozek pokulhává až daleko za našimi emocemi. I ta rozhodnutí, která považujeme za racionální, jsou spíše zpětnou racionalizací naší čistě emotivní volby. Jak říká jeden kolega, uznávaný marketingový expert: „Ve chvíli, když začínáš číst recenze a porovnáváš spotřebu nebo velikost zavazadlového prostoru, už víš, že to bude Škodovka nebo Volvo nebo třeba Maserati. „Víš, co chceš“ mnohem dříve, než dospěješ k rozhodnutí.“ Toto pochopitelně vědí i všichni političtí marketéři. Jen ti, kteří oslovují publikum, které se moc nezajímá a zajímat nechce, to mají o mnoho snazší.

Nejsilnější emocí je strach. Obchodování se strachem a obavami prodává noviny i násobí lajky na sociálních sítích. Bezskrupulózní hra se strachem zvyšuje preferenční body a často i vyhrává volby. Naproti tomu úspěch či dlouhodobé vize se komunikují velice těžce. Úspěch lze vždy zpochybnit (byla to jen souhra okolností, štěstí), nějak umenšit (mělo to být už dávno) nebo jinak znevěrohodnit (ten návrh byl od nás na stole „v mašličkách“, stačilo jej jen vzít). Všechno „víme“ a zdá se, že takto to „ví“ i drtivá většina novinářů, která nám předkládá jen to, co si přejeme slyšet. Na politiku, konkrétního člověka nebo určitou situaci máme svůj názor mnohem dříve, než do toho zapojíme mozek, a i ten nám mnohdy jen touží potvrdit to, co si už „dávno myslíme“. Hlavně rychle, stručně, nejlépe jen z titulku, „intelektuálové“ přečtou ještě perex a ti, kteří se dostanou i k samotnému textu, se pak mnohdy diví, co vlastně bylo skutečným obsahem. Články na titulní stránky novinových serverů totiž nevybírají redaktoři, ale stroj naprogramovaný tak, aby našim emocím co nejvíce vyhověl. Neúprosný diktát vysoké čtenosti, která zajistí zajímavé zisky třeba z reklamy, námi otáčejí v kruhu, ze kterého není snadné uniknout.

Z velké části se tomu nedá ubránit, naše prvotní reakce jsou dané, ale lze je alespoň trochu zpětně podrobit kontrole. Lze se ohlédnout a říct si, že toto vyšlo a tamto ne, tento jen strašil, zatímco tamten se celkem trefil. Lze – alespoň někdy a trochu – nepodlehnout všudypřítomné negaci. Je skoro neslušné to vůbec říkat, ale my se opravdu nemáme nijak špatně, spíše naopak. Například podle HDP v paritě kupní síly na obyvatele, která jako ukazatel zohledňuje, co si reálně můžeme za své peníze koupit, jsme předběhli země, které jsme ještě v 90. letech považovali za ráj na zemi (Španělsko, Portugalsko) a pohybujeme se v podobných číslech jako Japonsko, Itálie nebo Izrael.

Jak píše v komentáři Hospodářských novin Tomáš Sedláček: „Podle staršího mezinárodního srovnání Gallup World Poll, kde se sleduje nespokojenost s životním standardem versus HDP na hlavu v paritě kupní síly, jsme vlastně celkem spokojení. Třeba Finsko, které je sice bohatší, má stejný počet nespokojených jako my, podobně jako v mnohem bohatších USA nebo Irsku. V mírně bohatší Itálii je o třetinu víc nespokojených než u nás. V Litvě, o kousek chudší než my, je se svým životním standardem nespokojených víc než padesát procent obyvatel. U nás je to dvacet.“ Takže si vlastně nemůžeme stěžovat ani na to naše stěžování.

Takže co je vlastně špatně? Geniálně na to kdysi odpověděl G. K. Chesterton: Na světě je především špatně to, že málo mluvíme o tom, co je dobře.

Vyšlo na webu Pravý břeh.