Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jednal s americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Haagu (25. 6. 2025) FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny (se souhlasem)
FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny (se souhlasem)
KOMENTÁŘ / Zatímco se experti NATO začínají obávat zhroucení ukrajinské fronty a průlomu Rusů ve směru na Oděsu, Pentagon řízený Trumpovým věrným ministrem obrany Hegsethem zastavil dodávky již objednané munice, která je v danou chvíli pro Kyjev nesmírně důležitá.
Experti aliance reflektují mimo jiné zásadní změnu nálady v Kyjevě, která odpovídá rostoucím obavám na Západě. Ruská i ukrajinská armáda se nacházejí na pokraji vyčerpání; ale pokud by první z nich dokázala další rok udržet současné tempo operací, ukrajinská obrana by se mohla v důsledku nedostatku personálu a zbraní začít hroutit.
Deklarovaným cílem probíhající ruské letní ofenzívy je obsazení přístavu Oděsa, který Putin a okolí označují za „ruské město“. Jeho okupací a následnými operacemi chce Moskva docílit odříznutí Ukrajiny od přístupu k moři.
V NATO už nějaký čas panují obavy, že situace na frontě by se mohla dokonce ještě před podzimem výrazně zhoršit. Mezitím však přicházejí další nepříznivé zprávy, které Kyjev logicky vnímá jako ránu nožem do zad: Pentagon rozhodl o zastavení některých klíčových nasmlouvaných dodávek přesné munice Ukrajině s odůvodněním, že jeho vlastní zásoby se údajně z ničeho nic nepřijatelně ztenčily.
Kyjev si předvolal amerického chargé d’affaires Johna Ginkela k podání vysvětlení, což nelze než vnímat jako bezprecedentní krok mezi dosavadními spojenci.
„S mnoha z těchto systémů jsme počítali, jak nám bylo slíbeno. To výrazně ovlivňuje naše plánování,“ deklarovala ukrajinská strana. Úředníci uvedli, že mezi dotčené položky patří desítky raket PAC-3 pro systémy protivzdušné obrany Patriot, desítky přenosných systémů protivzdušné obrany Stinger, přesně naváděné dělostřelecké granáty, více než 100 leteckých raket Hellfire a rakety AIM odpalované ukrajinskými stíhačkami F-16 i pozemními systémy protivzdušné obrany NASAMS.
Postiženy byly také protitankové systémy, jako je granátomet AT4. Rovněž bylo zadrženo asi 250 nábojů GMLRS (Guided Multiple Launch Rocket System) používaných raketomety HIMARS k přesnému zasahování pozemních cílů na velkou vzdálenost.
Jinak řečeno v době ruské letní ofenzívy hrozící fatálními následky americká strana cíleně oslabuje ukrajinské obránce. A aby ani toho nebylo málo, ruská ekonomika, která se podle stále většího počtu i provládních expertů potácí na pokraji recese, právě obdržela od Trumpovy administrativy záchranné lano v podobě zrušení části sankcí uvalených za dob prezidenta Bidena, včetně těch, které blokovaly ruskou účast na dostavbě maďarské jaderné elektrárny Paks.
S takovými spojenci…
Někdejší Trumpův zvláštní vyslanec pro Rusko Keith Kellogg na sociální síti X obvinil Kreml z „orwellovského“ překrucování situace a protahování rozhovorů s Ukrajinou. To ale na druhé straně nebrání Trumpovi a jeho spolupracovníkům v systematickém oslabování vyjednávací i vojenské pozice Ukrajiny a naopak posilování ruských ambicí.
Zelenskyj v reakci na Trumpova ultimáta podepsal ponižující dohodu o minerálním bohatství své země a, jak si Trump přál, pustil se i do jednání „o příměří“ s Moskvou. Existuje ale nějaká věc, kterou pro sebe Ukrajina ustupováním před americkým tlakem získala? Jediné, o čem lze vůbec uvažovat, je čas. Kdyby totiž úplná roztržka s Američany nastala hned v prvních týdnech úřadování nové administrativy, jak naznačil únorový střet mezi Trumpem, Vancem a Zelenským, situace na frontě by dnes byla ještě mnohem horší, než aktuálně je.
Kdyby ukrajinský prezident riskoval otevřený rozchod s trumpisty už v únoru, Evropané by vůbec nedostali čas rozvinout (přinejmenším prozatím) ospalé a polovičaté úsilí o nahrazení americké pomoci svou vlastní.
Taková pomoc má některé limity principiální (chybějící schopnosti, technologická mezera mezi USA a evropskými spojenci), jiné jsou však spíše dány ledabylostí politiků a úředníků, kteří si stále odmítají v plném rozsahu připustit změny v bezpečnostní situaci na kontinentě po Putinově totální invazi na Ukrajinu a Trumpově ochromení NATO.
Úsilí Zelenského ve vztahu k Američanům a Evropanům musí být nesmírně frustrující. Představuje diplomatický ekvivalent ozbrojeného boje na zdrženou. Přitom ústupové boje samy o sobě nemohou přinést žádnou změnu situace, která vposledku závisí na silách, které obránce nemá pod kontrolou. V tomto případě na evropských politicích a úřednících brzděných tisícerými ohledy na tu nebo onu prkotinu – zatímco hrdinným ukrajinským obráncům možná tentokrát doopravdy dochází dech.
Podřezávání vlastní větve
Evropa ovšem pokračující úspěšnou obranu Ukrajiny nevyhnutelně potřebuje. Bez ní se sama ocitne v nebezpečné časové tísni, která nemusí dobře skončit.
Pokud by vyčerpaný Kyjev koncem roku musel přistoupit na ruské imperiální požadavky a uzavřel ponižující „mír“, po němž Bílý dům obratem zruší zbytek sankcí proti Moskvě, nebude mít Evropa v závodu s rozjetou militarizovanou ekonomikou ruského medvěda v nejbližších letech šanci uspět. Dlouhodobě má teoreticky navrch, existují však situace, kdy se pouhé potenciály nepočítají.
Ruská strategie proti Západu už od Stalinových dob kalkuluje s tím, že Západ má k dispozici větší ekonomické zdroje. Odpovědí vždy byl plán na rychlejší a bezohlednější mobilizaci zdrojů vlastních, plán dokončení válečných příprav dříve, než se ty západní vůbec pořádně rozběhnou.
Pokud mají pravdu zpravodajská varování, že Moskva dokáže napadnout Evropu na jiném místě za tři až pět let po skončení války proti Ukrajině, je k nim třeba dodat, že dosavadní tempo zvyšování obranyschopnosti evropských zemí až na výjimky (Polsko, baltské státy, Finsko, v některých ohledech také Rumunsko) této výzvě neodpovídá. Zatím jsme nesvedli zvyšovat evropský obranný potenciál dost rychle na to, abychom Putina opravdu účinně odstrašili od choutek na další válečné dobrodružství v relativně krátkém čase.
Kolega Petr Hlaváček opakovaně označuje Ukrajinu za „štít Evropy“. Nejde o žádné povznesené či přehnaně poetické vyjádření. Bránící se Ukrajina opravdu plní přesně tuto funkci. Chrání Evropu a vlastní krví jí kupuje čas k tomu, aby se mohla (často) hlemýždím tempem a s nesmírnými byrokratickými průtahy připravit na nevyhnutelnou konfrontaci s imperiálním Kremlem.
Jestliže ani teď ospalá Evropa nedokáže přeřadit na vyšší rychlost a maximalizovat pomoc Ukrajině, je velmi pravděpodobné, že nakonec tváří v tvář ruské agresi nezvládne pomoci ani sama sobě.
