KOMENTÁŘ / V české kultuře se již v minulosti mnohokrát stalo, že ministerstvo kultury nepřipomínalo úřad, ale spíše jeviště absurdního divadla. Tentokrát je to však divadlo bez diváků, bez otevřené scény, a hlavně bez chuti připustit, že kultura není složka ve skříni s nápisem „Vyřídit“. Ministr Oto „Olda“ Klempíř se po víkendové demonstraci rozhodl, že situaci uchopí pevně, úředně a po svém. Umělce, kteří si dovolili vystoupit na veřejném náměstí, se rozhodl pozvat. Na ministerstvo. Protože kde jinde než v budově státní správy má probíhat svobodná diskuse o kultuře, že ano. Ideálně v zasedačce, kde se dobře tlumí zvuk, a ještě lépe nepohodlné otázky.

Jenže umělci se zachovali překvapivě nevděčně. Místo aby „sklapli kufry“, sbalili si tašky a nasadili pokorný výraz, navrhli něco, co v Klempířově světě zjevně zní jako provokace: veřejnou debatu. V divadle. S nezávislým moderátorem. Před lidmi. Tedy přesně tam, kde kultura obvykle dýchá, mluví, a někdy dokonce klade i nepříjemné otázky.

Tady se celý příběh láme, protože ministr, který se chce prezentovat jako muž dialogu, dialog mimo kontrolované prostředí odmítl. A ještě se cítí dotčen.

Dále čtěte

Nikdo na demonstraci neměl výhrady k programu naší vlády, soudí ministr. Klempíř si pozve umělce

Ministr dopravy Ivan Bednárik (za SPD) si nemyslí, že by se vláda měla nechat nějak ovlivňovat včerejší demonstrací na podporu…

Bývalý skvělý hokejista, dnešní drsný glosátor politického dění Jiří Hrdina to pojmenoval bez kudrlinek a bez diplomatického jazyka. „Stbák Olda Oto Klempíř odmítl setkání s umělci na veřejné platformě – na pódiu divadla, když toto setkání sám inicioval. Čeho se bojí?“ napsal a hned si sám odpověděl s přesností, kterou by mu mohl závidět leckterý politolog: „Ten člověk je posera, co se bojí hájit vlastní názor.“ Je to výrok drsný, ale funkční. Jako kladivo. Možná proto tak rezonuje.

Oto Klempíř se brání a pro Novinky.cz vysvětlil, že to celé bylo přece jinak. „Vyzval jsem je já první. Vyzval jsem je na dobré, otevřené setkání s ministrem kultury. Proč to odmítli?“ ptá se ministr tónem člověka, který právě přinesl oběť na oltář dialogu a nechápe, proč mu za to nikdo netleská. Ale pak přichází věta, která by se měla tesat do mramoru jako varování: „Pozvání ministra se tímto způsobem neodmítá.“ V tu chvíli se česká demokracie lehce ohlédne přes rameno, jestli se náhodou nevrátila o pár dekád zpátky a zda si ministr právě nevzpomněl na svá léta, kdy pod krycím jménem Olda práskal na své kamarády estébákům.

K celé situaci se logicky vyjádřili i zástupci opozice. Lukáš Otys, místopředseda TOP 09, k tomu dodal nepříjemně střízlivou poznámku, že veřejná debata je normální standard demokracie a že zvát si kritiky „na úřad“ působí spíše jako „zvaní na kobereček“. A připomíná, že přesně tenhle tón dnes děsí nejen umělce, ale i podnikatele, protože kde chybí otevřená debata, tam se rychle rodí strach. „Co čekat ale od člověka, který se sám přiznal ke spolupráci s StB. Inu starého psa novým kouskům nenaučíš,“ poznamenal suše Otys.

S chirurgickou přesností pak věc rozebral další častý politický komentátor Jiří Lobkowicz, který připomněl něco, co by mělo být samozřejmostí, že ministerstvo není výslechová místnost. Když se dialog mění v kázeňský pohovor, není to selhání umělců, ale ministra. Věta „pozvání ministra se neodmítá“ podle něj není jazyk dialogu, ale jazyk hierarchie a nadřazenosti. A má samozřejmě pravdu. V demokratickém státě není ministr vrchností a jeho pozvání není rozkaz. Pokud někdo považuje veřejnou debatu za problém a kontrolované prostředí za normu, vypovídá to víc o jeho pojetí moci než o postoji kritiků.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Pozvání nešlo většinou odmítnout za totality, když přišlo od komunistických fízlů. Klempíř si tedy evidentně spletl čas. Možná nejen čas, ale i roli. Funkce ministra kultury by totiž neměla být oceněním za loajalitu, ale službou veřejnosti. Včetně té části, která nesouhlasí, a ještě si dovolí to říct nahlas.

Situace připomíná spor o to, komu vlastně kultura patří. Zda lidem, kteří ji tvoří, nebo úřadu, který by ji rád spravoval, reguloval a ideálně uklidil někam za zavřené dveře. Klempíř tvrdí, že chtěl řešit budoucnost kultury, ne politiku. Jen zapomíná na drobný detail, že kultura je ve chvíli, kdy o ní rozhoduje moc, vždycky politická.

Takže tu máme ministra, který se bojí divadelního pódia, ale nebojí se autoritativního tónu. Má otevřená ústa pro pozvání, ale zavřený prostor pro diskusi. A tváří se uraženě, když mu někdo připomene, že kultura se nedá řídit jako odbor v Agrofertu.

Protože v Česku se pravda často nejlépe vysvětluje písní, sluší se skončit u Pražského výběru a jeho nadčasové písně Olda je přítel můj. Protože když ministr kultury naznačuje, že všechno patří jemu, ozývá se z dálky: „Čí jsou tady ty dary? No tak povídej! To je zde krásných věcí, páni, a jsou všechny mé.“

Dále čtěte

Děkujeme, že jste s námi! Demokracii budeme společně bránit i letos

Vážení a milí čtenáři, nebyl to jednoduchý rok, zejména ne pro ty, kteří si přejí, abychom žili v civilizované, prozápadní…

Ano, jsou všechny jeho. Pozvání, tón, výklad reality. A Olda? „Ten můj přítel Olda, on je vetešník, sbírá staré krámy a hlavně peníze. A peníze si nechá a krámy, ty dá mě. Tak si voba žijem – přímo náramně.“

Jen ta kultura se mezitím potuluje venku před ministerstvem a přemýšlí, jestli se má smát, plakat, nebo se začít bát.