Téma homosexuality vždy vzbuzovalo velké vášně. Často se proti sobě v diskuzích staví konzervativci proti liberálům a jejich konfrontace jen málokdy končí smírem či kompromisem. Nicméně ani u tak řekněme společensky nervózní problematiky nemusíme zůstávat u černobílého dualismu a rozhodně bychom neměli vylučovat racionální diskuzi založenou na argumentech. Ta je totiž klíčová pro to, aby případné debaty na toto kontroverzní téma byly otevřené, poklidné a s permanentním respektem obou stran vůči opozičním názorům. Pojďme si o tom zlehka popovídat.
Zdá se, že homosexualitu jako určitý tematický komplex lze rozdělit na dvě stěžejní části: za prvé, můžeme mluvit o homosexualitě z biologicko-společenského hlediska; sem patří otázky jako genetika (existuje gen homosexuality?), přirozenost (je homosexualita přirozená?), faktor svobodné vůle (může homosexuál o své orientaci více či méně rozhodovat?) či společenská přípustnost (jsou vhodné projevy homosexuality na veřejnosti?).
Za druhé, homosexualita se v západním světě začala v moderní době proměňovat z „obyčejné“ pohlavní odchylky (v tom nejlepším smyslu slova) v životní styl, často okázalý až agresivní; to je stránka, která už nevychází z biologických či genetických procesů, ale navazuje spíše na politicko-společenský aspekt. Sem patří otázky jako privilegia homosexuálů (měli by mít homosexuálové speciální práva?), interpretace sexuality (je správné, aby homosexuálové svou orientaci cíleně vyháněli do extrémů?) či politická korektnost (má být homosexualita účelově propagována?).
A právě v těchto odlišnostech, mezi prvním a druhým typem diskuze, nastává často problém. Mnozí z toho liberálnějšího spektra totiž mohou mít pocit, že záporná odpověď spoludiskutujícího na jednu jedinou otázku znamená automaticky jeho homofobní povahu či souhlas s diskriminací. Jenže homosexualita není černobílá ani jako biologické téma, ani jako téma společenské. A proto je třeba rozlišovat mezi homofobií a snahou udržet jisté sociální tradice; mezi schvalováním diskriminace a nesouhlasem s privilegováním menšin; mezi odporem vůči homosexualitě a pouhým nepochopením potřeby předvádět se.
Nenárokuji si patent na správnou odpověď na výše zmíněné otázky a ani bych se neopovážil domnívat se, že bych snad měl pravdu a jiní ji nemají. Zůstávám v tomto tématu, podobně jako ve všech ostatních, široce otevřen diskuzi a případným racionálním argumentům. Nicméně svým skromným názorem se domnívám, že homosexualita si zaslouží hluboký respekt a úctu až do té chvíle, dokud zůstává osobní záležitostí. Což neznamená, že bych nesouhlasil se sdružováním lidí podobné sexuální orientace, avšak jedna věc je setkávat se u vína a jiná okázale prosazovat své zájmy.
Chápu. Argumentem těch, kteří s touto intenzivní masáží – myšleno třeba právě Prague Pride, při jehož příležitosti tento komentář vzniká – souhlasí, je odkaz na fakt, že žít s homosexualitou ve společnosti nebývá snadné a jistá forma agitace může napomoci k přirozenějšímu začlenění homosexuálních jedinců do společnosti. To by se mohlo zdát jako argument relativně racionální a pochopitelný. Jenže opět záleží na formě – jedna věc je tichá a skromná snaha o boření homosexuální stigmatizace, jiná věc je ona okázalá propagace, až by se mi chtělo říct propaganda.
Kromě radikálně homofobních názorů, kterých je naštěstí ve společnosti minorita, lze myslím říct, že drtivá většina společnosti nemá s homosexualitou jako sexuální orientací žádný problém. Jenže agresivita, s jakou se někteří homosexuálové snaží svůj skutečně už doslova životní styl prosazovat, je donebevolající, a namísto aby tento způsob zviditelňování pomáhal společnosti homosexualitu přijímat jako zcela normální a přirozenou, tak v ní může vzbouzet jistý druh odporu. A ne proto, že jde o homosexuály. Kdyby se tímto způsobem chtěli prosazovat heterosexuálové nebo třeba zedníci, ani to se velké části společnosti nebude líbit. Nejde totiž o homosexualitu, ale o formu životního stylu s ní spojeného. Protože ta už často nemá se sexuální orientací ani skromnou snahou o zlepšování sociálního života homosexuálních jedinců nic společného.
Nechci v žádném případě homosexuály ani nikoho jiného okrádat o právo sdružovat se, o právo pořádat společenské akce nebo o právo shromažďovací, které jim umožňuje festival typu Prague Pride uspořádat. Zákonné právo k tomu jistě mají a v očích mnohých i právo morální. Nicméně lidská mysl nefunguje tak, že by tíhla k toleranci vůči té skupině, která je na veřejnosti nejvíc vidět. Naopak, lidé mají sklony respektovat skromné a decentní projevy. A to se, ve vší úctě k pořadatelům i všem účastníkům, o Prague Pride říct úplně nedá. Myslím, že to není ta pravá cesta, jak dosáhnout emancipace. Přitom si nemyslím, že by (česká) společnost nebyla na plné přijetí homosexuálů do společnosti připravená. Jenže svými kontroverzními projevy si pod sebou často podřezávají větev sami homosexuálové.
A pak je tu ještě jeden důležitý faktor, který bývá trnem v oku těch, kterým se homosexualita (nikoli jako orientace, ale jako styl) příčí, a to je politická korektnost. Snaha prosadit homosexuály (a další menšiny) do pozic, kde by se normálně neobjevovali. Perfektní ukázkou může být kultura a speciálně film, zvlášť ten hollywoodský, kde se v poslední době začíná vysloveně lpět na prosazování menšin do rolí, které jim za normálních okolností nepřísluší (příkladem budiž remake Sedmi statečných, kde hraje mj. černoch a asiat, kteří se v původním filmu nevyskytovali; párkrát se dokonce objevily tlaky na autory filmů a seriálů, aby některou z postav ve scénáři přepsali na homosexuála či ženu).
To je další aspekt, se kterým má velká část společnosti problém – ne s homosexualitou, ale s tím, že se začala promítat i do oborů, které na ní nezávisí, a to způsobem, kdy je účelově privilegována (což mnozí označují, většinou pejorativně, za neomarxistické). Samozřejmě lze namítnout, že za to nemohou homosexuálové. Jistě, většina z nich ne. Ale ta menšina, která za homosexualitu veřejně a velmi intenzivně agituje. A člověk samozřejmě vnímá jen to, co je vidět. Co se homosexuálů týče, většinou nejsou vidět ti umírnění, kteří si svou sexuální orientaci nechávají na doma (kam sexuální orientace zpravidla patří). Vidět jsou nejvíc ti, kteří se projevují. V kombinaci s lidskou povahou škatulkovat to rozhodně nevytváří zrovna ideální prostor k tomu, aby mohla společnost plně přijmout homosexuální množinu za svou, zkrátka proto, že se tato množina nechová jako řadový člen společnosti. Proto je může mít společnost tendenci vylučovat.
Jak jsem několikrát připomínal, toto téma je natolik komplikované, že jej nelze shrnout jednou větou nebo dokonce jedním slovem. Nicméně i navzdory názorové roztříštěnosti ve společnosti neexistuje důvod, proč se ohledně homosexuality složitě dohadovat, být vůči sobě agresivní či se navzájem odsuzovat. Zastávám názor, že nezáleží na tom, jestli je člověk bílý nebo fialový, homosexuál nebo heterosexuál, žid nebo křesťan, muž nebo žena. Člověk si zaslouží respekt na základě svého chování a jednání. A k vlastnostem, které si v mých očích zaslouží hlubokou úctu, patří především skromnost. A myslím, že způsob, jakým se mnozí homosexuálové prezentují, je z hlediska rovných práv spíše kontraproduktivní.
A to neříkám proto, že bych se zhnusil při pohledu na homosexuály držící se za ruce a jdoucí městem za zvuků hudby. Nesouhlasit s několika prvky chování, které tato sociální skupina (nebo její část) vykazuje, neznamená cítit odpor vůči homosexualitě jako takové. Naopak, v hloubi duše doufám a přeji všem homosexuálům, že jednou nefalšované společenské rovnosti dosáhnou, protože s homosexualitou jako sexuální orientací nemám absolutně žádný problém a homosexuály respektuji jako kohokoliv jiného. Jen se obávám, že způsoby svého zviditelňování, které někdy volí, propast mezi nimi a globální společností spíše prohlubují a že „normality“ (jako ryze subjektivního pojmu) se nedá dosáhnout „nenormálními“ projevy – takovými, které globální společnost nesdílí. Společnost přijme spíše ty, kteří s ní splynou, než ty, kteří budou svou odchylku dávat explicitně a účelově na odiv.