Co mají společného totem Velké Lišky a totem Bobra? Vojsko Alexandrovo a vojsko Dareiovo? Je to personifikace, tedy zosobnění. Takto se ztotožňujeme se skupinou: kmen patriarchy Čecha a kmen patriarchy Lecha. Lid Sedícího Býka a lid Velkého Otce ve Washingtonu. Chlapci Losny a chlapci Mažňáka… Tato personalizace vlastního a cizího snad působí archaicky, ale současná společnost vytváří stejné ikony: voliči a stoupenci Václava Havla, voliči a stoupenci Václava Klause, voliči a stoupenci Miloše Zemana, voliči a stoupenci Andreje Babiše…
Ztotožnění nějaké skupiny s jejím skutečným či domnělým „vůdcem“ je nyní stejně jako v pravěku oblíbený nástroj orientace ve struktuře komunity. Jde o přirozené konání, které odpovídá archaickému myšlení a jež bylo lidské společnosti užitečné po statisíce let. Jenže je toto – v podstatě kmenové – jednání užitečné i nyní? V době, kdy se mění a rozšiřuje chápání onoho „naši“ kontra „cizí“? Nežijeme již ve kmenech, ale tvoříme velmi širokou škálu různě smýšlejících občanů moderního státu.
Zdravá komunita nemá potřebu takovou polarizaci příliš akcentovat. Její členové sice jako samozřejmost přijímají fakt, že jsou zde „vlastní“ a „ti druzí“, ale nevyvozují z toho žádné zvláštní důsledky. Nemají potřebu ventilovat nepřátelské pocity.
Jak najít nepřítele
Pokud v současné české společnosti slyšíme výroky, které představují personalizaci skupiny jako nepřítele, jako nesmiřitelnou polarizaci, žijeme nejspíš ve společnosti nezdravé. Jestliže až do veřejné, oficiální rétoriky proniklo nenávistné dehonestování lidí (byť nepodloženě, schematicky a nelogicky zařazovaných pod ikonu uměle vytvořenou z osobnosti prezidenta či představitele náboženství nebo politické strany), ukazuje to na regresi do kmenového myšlení: Signalizuje to nejspíš patologický projev nedůvěry, strachu a nepřátelství.
Označovat oponenty šmahem a paušálně za klausovce, zemanovce, havlisty, pravdoláskaře a podobně znamená vytvářet uvnitř v podstatě jedné společnosti a jednoho státu umělé klany, které domněle vzájemně bojují pod ikonami „totemu“ či „náčelníka“. Společnost se v krizi fragmentuje. (Nebo je záměrně fragmentována?) Vznikají různé seznamy nepřátel. Lidé jsou bez své vůle a často bez jakéhokoliv důkazu přiřazováni pod ten či onen prapor jen na základě manipulace, osobních sympatií, antipatií a dojmů.
Hlavně správné seznamy
Před časem bylo zveřejněno několik takzvaných „seznamů pravdoláskařů“, na nichž se lidé ocitli nikoliv na základě vlastní volby, ale jen proto, že dnes již nevýznamný autor oněch seznamů potřeboval vytvořit pro sebe srozumitelnou množinu nepřátel. Lidé na oněch seznamech se mnohdy navzájem nejen neznali, ale stáli proti sobě v opozici, většinou ani neznali Václava Havla, s nímž byly ony seznamy spojovány, Havel byl onou uměle vztyčenou standartou domnělých spiklenců a archetypálních nepřátel.
Podobně naivní je ovšem rovněž označení všech oponentů za voliče Václava Klause, Miloše Zemana, nebo za ctitele Stepana Bandery, jak se aktuálně často děje těm, kdo nesouhlasí s imperiální politikou současného vedení Ruska.
Nedávno se média zabývala kauzou antisemitských výroků v levicové facebookové skupině. Nejde o domnělý antisemitismus bývalého ministra, ale na jeho krátkém vyjádření lze ukázat manipulaci s ikonickým paušalizováním:
Pan Martin Pecina v předmětné diskusi napsal: „Na toto teda zírám s otevřenými ústy. Židovská obec lituje osvobození Rudou armádou. To jsme to dopracovali… Jak praví klasik – kdo se z dějin nedokáže poučit, bude si je muset znovu prožít. Pro židovskou obec to myslím platí rovněž. Budou teď podporovat ty, kteří velebí Banderu? Proti Rusům? To už je ale úplně na palici…“
Ve skutečnosti Federace židovských obcí (nikoliv židovská obec, kterých je více) vůbec nikdy nevyjádřila lítost nad osvobozením Rudou armádou. Doslovné znění jejího vyjádření je toto:
„Prohlášení Federace židovských obcí v ČR
Vzhledem k současné politické situaci považuje Federace židovských obcí v ČR za nevhodnou návštěvu prezidenta Putina na vzpomínkových akcích u příležitosti Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti 27. ledna 2015 v Praze a v Terezíně.
Důvodem, proč Rada FŽO v ČR přijala na svém zasedání 17. prosince 2014 velkou většinou toto usnesení, je skutečnost, že režim, který nastolil a ztělesňuje Vladimir Putin, nedodržuje mezinárodní dohody, je agresivní navenek a okupuje silou území sousedního státu. Přejeme si, aby veřejnost věděla, že s jeho pozváním do Prahy nemá FŽO v ČR nic společného.“
Pan Pecina se tedy dopustil nejen ledabylého čtení diskuse, v níž vystupuje, aniž si prý povšiml brutálních protižidovských výroků svých spoludiskutujících, ale také záměrně mlží o veřejném vyjádření jakési blíže nejmenované židovské obce. Jeho poznámka o Banderovi je pak příkladně manipulativní. O Stepana Banderu nikde nešlo a nejde, Židovská obec nikdy nevyjádřila sympatie Stepanu Banderovi a ani jiní kritici plánované Putinovy návštěvy nikdy Banderu neoslavovali, ba dokonce ani nezmiňovali, stejně jako nikdy neschvalují a neschvalovali žádný z projevů fašismu, jak je jim často předhazováno.
Argumentační fauly
Jde o marginální příklad manipulace a připouštím, že v tomto případě se k tomu maléru pan Pecina dostat tak trochu jako Pilát do kréda. Podobných výkřiků mávajících Banderou, někdy dokonce Hitlerem (argumentum ad hitlerum je známou rétorickou figurou manipulace), je nyní v médiích vskutku více, než by bylo zdrávo. Ukrajinci nejsou banderovci, stejně jako Němci nejsou hitlerovci, Rusové nejsou stalinisté a Češi nejsou gottwaldovci. Vztyčení obrazů dávno tlejících problematických osobností nad hlavami současných oponentů je faul, sprostota a projev nedostatku argumentů. Duchové zločinců i géniů, ba i duchové podivínů a bláznů, sice mohou čas od času někoho inspirovat, ale žádný národ není definovaný démonickým obrazem svého příslušníka, byť vlivného či některými uznávaného. Krym a východní části Ukrajiny byly napadeny a anektovány dnes a duch Stepana Bandery s tím nemá vůbec nic společného.
Přijmeme-li polarizaci společnosti založenou na fiktivních klanových identitách označených totemem, přijímáme argument pěstního klínu a kyje a přispíváme také ke krizi, z níž nám nepomůže pochod pod tím, či oním praporem.
