Vídeňský právník Maximilian Schaffgotsch je potomkem starobylé česko-slezské šlechtické rodiny. Stojí v čele týmu expertů, kteří brání práva rodiny Lichtenštejnů ve sporech s českým státem.

Podle našich informací jde v česko-lichtenštejnském sporu o konfiskáty osmi členů rodiny a dalších třiceti lichtenštejnských občanů. Znamená to, že vedete spory jménem 38 osob s lichtenštejnským občanstvím?

Zastupuji pouze rodinu knížete, která byla k tomuto sporu přinucena. Nevede jej ale jen sama za sebe, nýbrž také jako prejudici za všechny ostatní občany. Je třeba se dobrat řešení pro obě strany.

Kolik je to soudních sporů?

Nemělo by to znít tak divoce. Jde o tři řízení před Ústavním soudem, přesněji o dva a během několika týdnů půjde o tři. Plus o dalších 22 řízení před ostatními soudy.

Už jsou některé spory ukončeny?

Ani jeden.

Jak dlouho se vedou?

Všechno začalo, když český stát zažaloval nadaci knížete z Lichtenštejna, a tedy i knížete samotného. To se stalo v roce 2014.

Znamená to, že první krok udělala česká strana?

Ano. Český stát zažaloval knížete v roce 2014. Šlo o zápis do katastru nemovitostí, jednalo se o zápis malého majetku. Odpovídající úřady to provedly, ale český stát vlastnictví knížete k tomuto majetku zpochybnil podáním žaloby proti knížecí nadaci, protože kníže prý nemůže být z historických důvodů vlastníkem majetku v České republice. Jednalo se o výsledek dědického řízení před českými soudy, kde se prokázalo, že lichtenštejnská nadace je dědicem Františka Josefa.

Jestli se náš stát hlásí ke kontinuitě s poválečným Československém, tak lze s trochou nadsázky říci, že tu pachatel žaluje u soudu svoji oběť. Vidíte to tak?

Jsem v tomto případě vždy velice opatrný a rozlišuji mezi českým státem a českou administrativou. Nepovažoval bych český stát za pachatele. Ovšem co se týče knížecího rodu, došlo tu k popření práva. Některé československé úřady porušily zákon již v roce 1945 a v roce 2014 jeden úřad české státní správy podal tuto žalobu. Musím také zdůraznit, že k nejhoršímu zneužití práva došlo v roce 1951, kdy právo porušili čeští komunisté ze stalinské éry.

Co je právnicky vzato jádrem sporu?

Jádrem sporu je, že v roce 1945 část české správy, komunističtí členové vlády především na ministerstvu zemědělství spatřili šanci připravit knížete Lichtenštejna o jeho majetek. Nekomunističtí členové vlády a také klíčový ústavní právník František Weyr se tehdy vyjádřili, že to jasně porušuje mezinárodní právo. Čeští komunisté pak získali přes regionální podúrovně kontrolu nad lichtenštejnským majetkem , což znamenalo porušení nejen mezinárodního, ale i českého práva. Bylo to porušení Benešových dekretů, protože tento případ pod ně absolutně nespadá. Soudy to také uznali a komunisté zjistili, že pravděpodobně prohrají. A tak vytvářeli tlak na soudy a v roce 1951, tedy už v době komunistické diktatury, padlo toto stalinské pseudorozhodnutí. A aby měli i pseudoodůvodnění, prohlásili, že kníže František Josef se v roce 1930 přihlásil k německé národnosti. To prostě není pravda. Věděli to dokonce i komunisté, a proto se zdráhali původní dokumenty z ministerstva vnitra při procesu předložit. Místo toho předložili potvrzení o údajném obsahu tohoto dokumentu. V tom potvrzení je napsáno, a tolik jsem se naučil česky, abych tomu také já sám rozuměl, že kníže lichtenštejnský byl registrován. Není tam uvedeno, že se registroval on nebo za něj někdo z rodiny. Registroval jej lesník. Což ovšem činilo registraci zcela neplatnou.  A dnes, v tom soudním řízení, které začalo v roce 2014, je znovu v žalobě českého státu uvedeno, že kníže lichtenštejnský se přihlásil k německé národnosti, takže spadá pod Benešovy dekrety. Jedná se tedy o opakování tohoto údajného důkazu ze stalinské doby.

Kníže se tedy k německé národnosti nepřihlásil sám, nýbrž k ní byl přihlášen?

To je velice důležitý bod. Ke své národnosti se každý musel přihlásit sám. Když to někdo udělal za něj, je registrace zcela neplatná, protože důležité osobní rozhodnutí o národnosti nemůže být učiněno někým jiným. Dalším důležitým bodem je, že kníže, tedy hlava státu, se nebude přihlašovat k národnosti v jiných státech. Stejně by se třeba doktor Beneš nemohl přihlásit v Itálii k jakékoli národnosti.

Tento argument naše soudy neberou vážně?

Jsme u Ústavního soudu a já vycházím z toho, že Ústavní soud bude dodržovat platné mezinárodní právo. Občanské soudy, které už rozhodovaly, si situaci velice zjednodušovaly a dopustily se několika chyb. Nejprve řekly, že nemohou dokumenty z doby před rokem 1948 přezkoumat. Ale pak tedy neměly akceptovat vyvlastňovací dokumenty z roku 1945.

[ctete postid=“267785″ title=“Český stát by měl Lichtenštejnům vrátit zkonfiskovaný majetek. Je to bezpráví, které volá do nebe“ image=“https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2019/09/Valtice_001-385×230.jpg“ excerpt=“Píše se rok 1935 a v Československu probíhá sčítání lidu. Hajný z Velkých Losin, “ permalink=“https://www.forum24.cz/cesky-stat-by-mel-lichtenstejnum-vratit-zkonfiskovany-majetek-je-to-bezpravi-ktere-vola-do-nebe/“]267785[/ctete]

Takže buď a nebo. Tady se jedná o nespravedlivé řízení vůči knížeti. Pokud se vezmou v úvahu zatěžovací důkazy, ale ne ty, které by mu ulehčily, je to porušení práva na férový proces. Otázkou je, jakou právní tradici tedy bude český stát nyní následovat. Bude to právní tradice Františka Weyra před rokem 1947, který jasně řekl, že je to porušení mezinárodního práva a suverenity jednoho státu a že šlo o ilegální zabavení majetku, nebo tradice, kterou teď zastávají české soudy? Chtěl bych také zdůraznit, že se nejedná jen o majetek – podívejte se na příklad na stav dnešních českých lesů v době přírodní katastrofy. Zásadní tu je, jestli existují pravidla, která jsou silnější než administrativa. Je otázkou, jestli i třeba malý občan jednoho státu je chráněn, jestli pravidla mají větší moc než úřady. Ať už se jedná o kohokoli. Je to zásadní otázka, která definuje existenci právního státu. Řeknu to ještě jasněji – jestliže právo velkého je možno ohýbat, tak právo malého bude neprosaditelné.

Stát tehdy nebral vážně, že Lichtenštejnové měli lichtenštejnské občanství?

Byli okradeni právě proto, že komunisté rozšířili nepravdivou informaci, že Lichtenštejni jsou Němci. A máme k dispozici depeši z roku 1947, kde ministerstvo zahraničí posílá depeši ministerstvu zemědělství, kde varuje před problémy. Píše se zde: “Dejte si pozor při konfiskacích na německy mluvící Švýcary, Italy nebo Američany, ale v případě Lichtenštejnů je všechno v pořádku, jsou tak malí, že v Evropě nebudou mít zastání.” To je vláda moci a ne vláda práva.

Hraje pro dnešní rozhodování soudu otázka, jakou mají Lichtenštejnové národnost? A jakou mají?

Všichni znáte Asterixe a Obelixe. Jejich maličké území nepatřilo do Říše římské. To, že jste nezávislý národ, nezávisí na velikosti vašeho státu. Stejně tak je to u Lichtenštejnů. Oni se zcela právem považují za suverénní, sebevědomý stát s vlastním dialektem, na který jsou velice hrdí. Letos slaví 300 let od založení svého autentického, suverénního a po staletí mezinárodně uznávaného státu. A jejich národnost je lichtenštejnská – to bylo mimochodem roku 1930 úředně zapsáno u členů rodiny, kteří sídlili ve Velkých Losinách. Po dvou světových válkách hrubé zneužití konceptu národnosti přinesl Evropě velké neštěstí. V obou světových válkách byli Lichtenštejnové neutrální a  byli ohroženi Hitlerovou diktaturou. Kníže František Josef navíc podpořil českou exilovou vládu v Londýně, protože se cítil být s Československem na jedné lodi. Když Hitler napochodoval do Prahy, o deset dní se nacisté snažili v Lichtenštejnsku o puč proti knížeti ve Vadúzu. Tento puč nevyšel. Lichtenštejnsko tedy bylo také ohroženo Třetí říší. Samozřejmě, že všechna tato fakta by měly vzít české soudy dnes v úvahu.

Proč ale nebyly ty vztahy obnoveny hned v roce 1990 a jaké česko-lichtenštejnské vztahy nyní?

Snahy o obnovení vztahů po listopadu 1989 započaly rychle a pozitivně. K překvapení Lichtenštejnů nebyly dodnes naplněny sliby československé vlády o tom, že spolu obě země povedou politické rozhovory o otevřených otázkách (a navrácení majetku). Vzájemné vztahy byly tedy na obou stranách dlouho neuspokojivé. Nakonec se v roce 2009 obě země domluvily na obnově diplomatických vztahů a vytvoření nezávislé komise historiků o rok později. Nyní jsou již mezistátní vztahy v obecné rovině dobré. Existuje celá řada fungujících úmluv, například o Evropském hospodářském prostoru nebo o dvojím zdanění. Jsou to dva státy, které mají velmi mnoho společného.

Redakční poznámka na závěr: Během zkoumání lichtenštejnské kauzy jsme zjistili, že Lichtenštejnsko přispívá v České republice na řadu rozvojových projektů prostřednictvím fondů Evropského hospodářského prostoru a Norska.