Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 vypukly v celém Rusku protiválečné protesty. Protesty se setkaly s rozsáhlými represemi, které vedly k zatčení zhruba 15 000 osob. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Владислав Постников
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Владислав Постников
Politolog, novinář a opoziční politik Boris Višněvskij v listu Novaja Gazeta Europe píše o tom, jak daleko došly v Rusku poslední návrhy omezující takzvané zahraniční agenty a také svobodu shromažďování. Podmínky jsou ještě horší, než byly na sklonku sovětské éry v době perestrojky.
„Senátor Andrej Klimov, poslanci Státní dumy Vasilij Piskarev a Michail Děljagin, Andrej Lugovoj a Maria Butina, Rosa Chemerisová a Andrej Alševskich – všechni ti samí ‚nejlepší lidé ve městě‘ – navrhli ‚zlepšit úpravu statusu zahraničního agenta‘. To by zahrnovalo pro ‚zahraniční agenty‘ zákaz vykonávat vzdělávací činnost, vydávat informační produkty pro děti, pracovat ve státních a obecních vzdělávacích institucích a celou řadu dalších činností.“
Kromě omezení pro „zahraniční agenty“ se ještě navrhuje, jak omezit pořádání mítinků a shromáždění.
„Podle jejich představ bude zakázáno pořádat shromáždění, mítinky, pochody a demonstrace v blízkosti železničních stanic a přístavů, letišť, budov a území vzdělávacích organizací, zdravotnických organizací, organizací sociální péče, v místech konání bohoslužeb, v budovách a stavbách, na pozemcích, kde se takové budovy a stavby nacházejí, včetně těch, které patří náboženským organizacím. Třešničkou na dortu je zákaz veřejných protestů v ‚budovách orgánů veřejné moci, jakož i na plochách, které k těmto budovám bezprostředně přiléhají‘.“
Autor konstatuje, že autoři návrhu zákona zřejmě nečetli rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2019: „Ústavní soud při posuzování legislativy republiky Komi, kde byla veřejná shromáždění zakázána blíže než 50 metrů od vchodu do budov státních a místních orgánů, rozhodl, že se jedná o ‚zavedení nepřekonatelné překážky pro výkon práva na svobodu pokojného shromažďování v této republice v blízkosti jakýchkoli regionálních a obecních orgánů, jakož i jakýchkoli republikových veřejných institucí‘.
A v roce 2020 ÚS připomněl, že pořádání veřejných akcí s sebou obvykle nese určité nepříjemnosti pro nezúčastněné občany, ale ‚tento druh narušení svobody pokojného shromažďování nemůže být sám o sobě platným důvodem pro odmítnutí pořádání veřejných akcí. Orgány jsou proto ‚povinny usilovat o přijetí všech opatření, která jsou v jejich moci, aby se akce konala na místě, které si organizátoři zvolili, a nesnažit se pod jakoukoli záminkou hledat důvody, které by ospravedlnily nemožnost výkonu práva pořádat veřejné akce ve formátu uvedeném v oznámení‘.“
Višněvskij po historickém exkursu do sovětské historie, kdy žádná svoboda shromažďování samozřejmě nebyla, píše, jak tomu bylo na konci sovětské epochy.
Před 35 lety, v květnu 1987, schválil Výkonný výbor Leningradské městské rady „Prozatímní pravidla pro shromáždění, mítinky, pochody, demonstrace a jiné masové akce na ulicích, náměstích, třídách, v parcích, zahradách a veřejných zahradách Leningradu“. V srpnu byla podobná pravidla přijata v Rize a Moskvě. V červenci 1988 vydalo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR výnos (který měl platnost zákona) o organizaci a průběhu shromáždění, mítinků, pouličních pochodů a demonstrací v SSSR.
Ve srovnání se zeměmi, kde je svoboda shromažďování celkem samozřejmostí, vypadají tehdejší předpisy poněkud jako úřednická šikana. Nové ale bylo, že vůbec někoho napadlo, že by se lidé mohli chtít sami veřejně setkávat, a poskytoval se nástroj, jak by měli postupovat.
Pravidla stanovila, že „žádost o uspořádání shromáždění, mítinku, pouličního průvodu nebo demonstrace musí být předložena výkonnému výboru příslušného místního sovětu lidových poslanců. Takovou žádost mohli podat ‚zástupci pracovních kolektivů podniků, institucí a organizací, orgánů družstevních a jiných společenských organizací, orgánů veřejné amatérské činnosti a jednotlivých skupin občanů‘, kteří dosáhli věku osmnácti let. Žádost byla podána ‚písemně nejpozději deset dní před plánovaným datem konání akce‘ a byl v ní uveden účel, forma, místo nebo trasa konání akce, čas jejího zahájení a ukončení, předpokládaný počet účastníků, jména a příjmení zadavatelů (organizátorů), jejich bydliště a pracoviště (studium) a datum podání žádosti“.
Pak to „příslušný výkonný výbor“ posoudil a buď povolil, nebo zakázal.
Autor nakonec shrnuje: „Obecně lze říci, že tato pravidla z pozdního sovětského období, podle kterých se v letech 1987–1991 konalo mnoho veřejných shromáždění, byla mnohem liberálnější než ta současná. A úřady se tehdy mnohem méně bály veřejných protestů. Mimochodem, pokud se budou události v Rusku vyvíjet stejným směrem jako nyní, je v podstatě jedno, jaké další zákazy shromáždění budou zavedeny. A pokud se situace začne vážně měnit, budou tyto zákazy vyhozeny do koše spolu s mnoha dalšími, které byly přijaty v posledních letech.“
