Pražský hrad: Šepoty a výkřiky nebo mlčení jehňátek?

Koláž: Ateo

Zdá se, že na Hradě dočetli knihu přísloví k heslu “Mluviti stříbro, mlčeti zlato”. Ve skutečnosti to jistě bude jinak a člověk se ani nechce domýšlet jak, aby se náhodou samou radostí z toho, že tam ztratili řeč, nezbláznil. Samotný fakt, že se už několik dní neozvala z úst hlavy státu žádná nehoráznost, a že dokonce ani tajný viceprezident České republiky v dresu mluvčího prezidenta Ovčáček nikoho neurazil, je krásný příspěvek Ing. Zemana a jeho setniny k adventnímu času rozjímání a usebrání.

Leč, na problematiku mluvení či mlčení se lze podívat i z té, řekněme, naší (čtěme novinářské) strany.

Je to totiž otázka, která se opakovaně vrací. Může být různě obměňována, ale smysl je vždy týž: jak se zachovat tváří v tvář opravdu strmící nehoráznosti? Ignorovat či reagovat? Jistě, obecně záleží na situaci, na okolnostech. Kdyby mi, čistě teoreticky a například, dvoumetrový a stodvacetikilový árijec řekl, že jsem smradlavý zastánce smradlavých Židů, pak, ruku na srdci, se buď pokusím z toho nějak vymluvit nebo zdrhnu. Později (stále jsme v říši teorie a abstrakce) tu situaci jistě mnohokrát rozeberu a pokaždé se vytočím, že jsem toho rasistu buď nezkrotil nějakou fantastickou a bájně vtipnou odpovědí, nebo naopak krutě neponížil, nezmlátil, popřípadě – v americké verzi tohoto minipříběhu – na fleku nezastřelil.

ateo

Uvedl jsem naprosto hraniční příklad, ale se stejnou rukou na srdci s jakou v předchozí verzi z místa děje utíkam, nyní předkládám jemnější verzi téhož: má se člověk zabývat nehoráznostmi, kterými veřejnost často “krmí” například v podobě tzv. bonmotů nebo i chováním a činy řada politiků, v čele ovšem samozřejmě s hlavou státu? Nebo je má ignorovat a tím, jak tvrdí zastánci nevšímavosti, jej jaksi “zneviditelnit”?

Stojí za to například komentovat situaci, při níž nemohoucí stařík, takto též shodou okolností hlavní velitel armády, sedí na židli a střílí z moderní útočné pušky upevněné stojánkem a vybavené optickým zaměřovačem na zafixovanou siluetu cíle ve vzdálenosti 15 metrů? Je to přitom vydáváno za důkaz čipernosti hlavního velitele, jenže paradoxně to působí spíše jako reportáž ze života byzantského vladaře, kterému je nutné udělat něčím radost. Nebo se máme nad tím jen ušklíbnout a jít dál pracovat na budování naší nádherné současnosti?

Máme utíkat před hradními nepravdami, ať už jde o “nedohledatelný” článek novináře Ferdinanda Peroutky, nebo o neudělení státního vyznamenání jaksi “trestem” za setkání příbuzného odměňovaného člověka s tibetským duchovním vůdcem? Pomůžeme mlčením zlepšit tento způsob chování?

Máme utíkat před hradními urážkami například amerického velvyslance v ČR, nebo před trapným a falešným osočením dispečerů leteckého provozu ze zdržení při cestě prezidenta na pohřeb zesnulého slovenského kolegy?

Často kolem sebe slyším, že ignorování je dobrou cestou, jak nešířit už způsobenou újmu a nedávat prostor nehoráznostem. Možná je ignorování na místě v některých případech. Možná je dobré – například – nešířit nějaké extrémistické myšlenky už jen tím, že se o demonstraci neonácků informuje ve sdělovacích prostředcích.

Žijeme nyní v době takového závalu informacemi, že je možné důležité věci snadno přehlédnout a babrat se na druhé straně ve zbytečnostech? Jak ale najít v sobě moudrost rozpoznat to důležité od čehosi zanedbatelného? Nějaké měřítko tu přece být musí.

Mnohokrát se v minulosti prokázalo, že často opakovaná lež se stává uznávanou pravdou. Nemusí to být cosi z dávnější historie. Rádi se oháníme propagandou, kterou ve své době mistrně ovládal nacistický ministr Goebbles. Snadno přitom přehlédneme, že tytéž metody, kterými kulhavý nacistický ďábel ovládal tehdejší davy, jsou masově používány v současnosti. Jen prostředky, kterými jsou informační manipulace šířeny jsou mnohonásobně početnější a mnohonásobně silnější, tudíž účinější, než bývaly ve “zlatých” dobách nacismu.

Možná, že by se dal na otázku zveřejnit či zahodit, aplikovat model používaný v oblasti zločinu. Alespoň tedy u nás. Když někdo ukradne nebo nezaplatí třeba na daních 5.000, tak má problém. Když se jedná o 50 milionů, problém mají ti druzí. Srovnatelně k tomu, když by někdo, kdo má deset až třicet posluchačů blouznil proti chemickému postřiku, který se projevuje v podobě kondenzačních čar za vysoko letícími tryskovými letadly, asi se to může v hlavních zprávách vynechat. Na druhou stranu, když pro deset až padesát PPP (Pečlivě Prokádrovaných Posluchačů) kdesi bludaří o nutnosti přípravy boje proti závalu naší vlasti muslimským terorismem hlava státu, zveřejňovat se to pro ostatních deset milionů spoluobčanů musí. I kdyby “jenom” kvůli tomu, že to není pravda.

ČTK

Často se médiím říká “sedmá velmoc”. Jen ze zvyku, velmocí je ve světě, kde se všelijak potulují jaderné zbraně, mnohem víc. Nebo také “čtvrtá velmoc”, poměřujeme-li to poměry v demokratickém státě, kde systém stojí na třech pilířích moci, zákonodárné, výkonné a soudní. Ať tak či tak, na počtu velmocí nesejde. Ovšem bez médií nejen, že se děje jako by neodehrají, když o nich publikum neví, ale ani lidé vlastně ve veřejném prostoru neexistují, když se jejich osudy a výroky neprobírají veřejně. A tak je nám novinářům souzeno mluvit a mluvit, i když se jinde mlčí a mlčí…

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner