Emerich Rath v roce 1909 po závodě v chůzi se zátěží 32 kilogramů FOTO: eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0
FOTO: eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0
Před 139 lety, 5. listopadu 1883, se narodil Emerich Rath, český Němec, proslulý sportovec, tramp, podnikatel a hlavně muž, který během tragického lyžařského závodu v Krkonoších v roce 1913 málem zachránil Bohumila Hanče. Jen tragická shoda okolností způsobila, že Rath Hanče nedokázal sám dotáhnout do bezpečí.
Emerich Rath pocházel z rodiny chudého pražského německého ševce. Od mládí vynikal v mnoha sportech – lyžoval, pěstoval lehkou atletiku, běhal maratony, hrál fotbal, hokej, tenis, závodně boxoval a plaval, věnoval se horolezectví, jezdil na kole i na kánoi. Jeho láskou byl také tramping.
Když mu byly čtyři roky, odstěhovala se rodina z Prahy do Broumova na Náchodsku, kde se v době školní docházky náhodou jako jeden z prvních lidí u nás dostal k lyžím, a jako samouk se je naučil dokonale ovládat. „Měl jsem jednu dlouhou bambusovou hůl, s jejíž pomocí jsem se odrážel i brzdil jakýmsi švihem, podobným pozdějšímu telemarku,“ popisoval později v časopise Zimní sport své začátky.
Ve čtrnácti letech se vrátil do Prahy a v železářství U Rotta se začal učit obchodním příručím. V té době se kvůli nedostatku času angažoval jen ve fotbale, kde hrál za německý klub DFC Praha. Po vyučení se však do sportu vrhl naplno. Zvláštní místo v té době u něj zaujal běh a box. Že byl skutečně dobrým atletem a že si skvělou kondici udržel po celý život, dokládá porovnání dvou časů legendárního běžeckého závodu Praha – Běchovice. V roce 1904 v závodě získal bronzovou medaili v čase 40,52 minut, o padesát let později tutéž trať dokázal zdolat ještě za 59,47 minuty.
V roce 1908 se kvůli práci na čas odstěhoval do Německa a v Berlíně se intenzivně začal věnovat boxu, takže o čtyři roky později zvítězil na mistrovství Německa v těžké váze. V té době byl již dlouho vegetariánem, s touto formou stravování začal ve svých šestnácti letech, a také nikdy nekouřil ani nepil alkohol. Jeho speciálním potravinovým mixem, který konzumoval při závodech i při přípravě na ně, byly hrozinky s mandlemi, které zapíjel hroznovou šťávou.
Jakmile začala zimní sezona, vyměnil box za lyžování. A tak spolu s pěticí dalších mužů, mezi nimiž byl i Bohumil Hanč, stanul 24. března 1913 za krásného slunečného a teplého počasí na startu 8. ročníku závodu na 50 kilometrů po krkonošských hřebenech. Během krátké chvíle se podmínky rapidně změnily a teplé jarní počasí přešlo ve sněhovou vánici. Teplota poklesla výrazně pod nulu.
Kvůli zdravotním potížím odstoupil Emerich Rath ze závodu již po prvním kole. A když postupně vzdali všichni soupeři, zůstal na trati jen Bohumil Hanč, který zřejmě nezaregistroval volání pořadatelů, že je závod ukončen. Když Hanč neprojel cílem druhého okruhu, vydali se jej tři muži včetně Emericha Ratha hledat. A Rath měl štěstí, nalezl vysíleného Hanče na Zlatém návrší. Podařilo se mu jej odtáhnout asi kilometr směrem k Labské boudě, ale pak mu došly síly a musel jej tedy nechat v záhrabu, který v závějích vytvořil. Poté doběhl na Labskou boudu pro pomoc a spolu s šesti dalšími muži sem Bohumila Hanče převezli na saních. Jenže Hančovo srdce nevydrželo námahu a slavný běžec zemřel. Rath si do konce života vyčítal, že svého přítele nedokázal dotáhnout do bezpečí včas.
FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
Během první světové války sloužil Emerich Rath v Alpách jako instruktor lyžování v rakousko-uherské armádě. S nasazením vlastního života zachránil několik svých spolubojovníků z laviny, což mu vyneslo vyznamenání. Po válce až do roku 1923 zůstal v Bolzanu, odkud se posléze vrátil do Prahy, kde si otevřel obchod se sportovními potřebami a s potřebami pro trampy. Kromě toho samozřejmě nadále také sportoval. Na olympijské hry do Paříže v roce 1924 dopádloval po Seině takřka 360 kilometrů, aby se mohl setkat s Pierrem de Coubertinem. Později se stal několikanásobným mistrem Československa v jízdě na kajaku a také tajemníkem Čs. svazu kanoistiky.
Přestože byl Němec, odmítl se za protektorátu přihlásit k německé národnosti, a naopak se zapojil do odboje. Ve svém obchodě ukrýval židovského přítele Borise Efenbergera. Díky svým antinacistickým postojům a činnosti za války nebyl po válce odsunut a nadále provozoval i svůj obchod. Ovšem po roce 1948 mu byl obchod znárodněn a kvůli svému způsobu života, který komunisté nazvali „amerikánským“, byl rok vězněn v převýchovném táboře pro buržoazní živly ve Svatém Janu pod Skalou. Po propuštění se živil jako metař a stavební dělník. Protože mu nebyl přiznán takřka žádný důchod, rozprodával své medaile, ceny, poháry i knihy. Přesto dál sportoval a v roce 1959 dostal nápad, že zopakuje svoji starou cestu na olympijské hry. Tentokráte chtěl jet do Říma na kole a cestou zpět chtěl o své pouti pořádat přednášky v Rakousku, Německu i v Československu. Přestože byl italským olympijským výborem oficiálně pozván, nedostal svolení československých úřadů, takže nesměl vycestovat.
Na sklonku života byl ubytován v domově důchodců u Benešova, kde se mu však nelíbilo, a tak se odstěhoval ke svému bratranci do Broumova. Ani zde nebyl spokojen, takže se v roce 1962 stal dobrovolně bezdomovcem, což se však nelíbilo úřadům, které jej násilně převezly do domova důchodců ve Stárkově u Police nad Metují.
Po pouhých čtyřech měsících zde dostal infarkt a 21. prosince 1962 v nemocnici v Broumově zemřel.
Pokud chcete Emericha Ratha vidět jezdit na lyžích, stačí se podívat na film Synové hor, který v roce 1956 natočil režisér Čeněk Duba. Film pojednává o onom tragickém posledním závodě Bohumila Hanče. Emerich Rath s ohledem na věk i politickou situaci v Československu při vzniku filmu neztvárnil sám sebe, ale epizodní postavu lesníka, který po starém způsobu s jednou dlouhou holí sjíždí sněhem a zdraví okolojedoucího Bohumila Hanče.
