Rusko se k Sovětskému svazu hlásí. Takto v loňském roce oslavovalo 100. výročí vzniku tohoto agresivního totalitního impéria. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Public Domain
Bolševický převrat z roku 1917 a krvavá občanská válka rozvrátily autokratické Ruské impérium, na jehož troskách vznikl 30. prosince 1922 Svaz sovětských socialistických republik čili SSSR (CCCP). Nešlo o normální stát, nýbrž o totalitní diktaturu vládnoucí prostřednictvím teroru, ať už stál v jeho čele Lenin, Stalin, Brežněv nebo Gorbačov. Budiž nám varováním, že i Putinovo Rusko, tato agresivní eurasijská autokracie, si právě dnes s pýchou připomíná 100. výročí od vzniku onoho genocidního impéria.
Mezinárodně bylo sovětsko-ruské impérium prvních deset let své existence v jakési karanténě, a za člena Společnosti národů v Ženevě bylo přijato teprve roku 1934. Zvláštní kontakty včetně hospodářské a vojenské spolupráce Moskva pěstovala s druhým páriou evropské scény, s Německou říší. Vlastně se tyto vztahy datují od dubna 1922, kdy sovětské Rusko podepsalo s Německem tzv. rapallskou smlouvu.
Vývoj sovětského státu ve dvacátých a třicátých letech lze popsat jako obludně centralizovanou tyranii, v níž probíhala likvidace celých společenských tříd a vůči mnoha národům a etnikům byla uplatňována genocidní praxe – stačí zmínit vraždění představitelů pravoslaví nebo buddhismu, a vlastně všech náboženství, a samozřejmě ukrajinský hladomor. Zatímco navenek se Sovětský svaz prezentoval jako nejsvobodnější a nejpokrokovější stát světa, dědic všech humanistických tradic a předstupeň dokonalé organizace lidstva, ve skutečnosti se propadal do stále hlubšího barbarství.
Především bychom neměli zapomínat na onu stále poněkud opomíjenou skutečnost, zejména v dnešním Rusku, že Sovětský svaz se zásadně podílel na rozpoutání druhé světové války. Vždyť v letech 1939–1941 byl spojencem nacionálně-socialistického Německa. Hitler se Stalinem si na základě paktu Molotov-Ribbentrop společně porcovali východní Evropu. Každopádně nová světová válka začala útokem Německa a Sovětského svazu na Polsko, které si oba agresoři rozdělili.
Stalin byl v prvních dvou letech války stejně expanzivní jako Hitler. Však také po útoku na Finsko v zimě 1939 byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů. Přesto došlo ještě na okupaci části Finska a Rumunska, a na úplnou anexi Litvy, Lotyšska a Estonska. Agresivní sovětsko-ruské impérium tehdy stanulo v čele snah o revizi světového řádu a v sovětských novinách se vážně psalo o tom, že dvě socialistické velmoci, totiž nacionálně-socialistické Německo a Sovětský svaz, rukou společnou zničí dekadentní Západ a rozparcelují si svět. Kremelský tyran Stalin se musel cítit na vrcholu své moci a s nadějí hleděl do budoucna.
Z druhé světové války vyšel Sovětský svaz jako spojenec západních demokracií a jeden z hlavních vítězů onoho globálního konfliktu. Spojenci bylo taktně zapomenuto, že Stalin byl až do roku 1941 Hitlerovým aktivním souputníkem, a tudíž právě skončená válka není totožná s tzv. Velkou vlasteneckou válkou, v Rusku dodnes bombasticky slavenou jako osudový vítězný konflikt. Sovětský svaz si ostatně ponechal i svou kořist z časů německo-sovětského spojenectví.
Rovněž nebylo Kremlu veřejně připomínáno, že bez americké a britské pomoci by země zbídačená a paralyzovaná stalinským terorem útok svého někdejšího totalitního spojence prostě nevydržela. Přesto Sovětský svaz sám o sobě chvástavě hovořil jako o hlavním vítězi ve válce, což je až dosud klíčovým narativem ruské imperiální propagandy. Faktem je, že výsledkem války byl i konec velmocenského postavení Velké Británie a Francie, naopak Sovětský svaz, posílený svými územními zisky, se stal spolu se Spojenými státy americkými jednou ze dvou supervelmocí.
Občas se objevuje otázka, proč Stalin neučinil z nově získaných satelitních států ve střední a východní Evropě nové sovětské republiky. Protože by s tím u západních spojenců narazil? Možná by Stalin ani nenarazil, poněvadž státy střední a východní Evropy byly po roce 1945 suverénní už jen formálně, byly to spíše gubernie než satelity, rozhodně neměly autonomní zahraniční politiku. A země svobodného Západu to dobře věděly. Přece už v březnu 1946 hovořil Winston Churchill v americkém Fultonu o „železné oponě“, která byla sovětsko-ruským impériem spuštěna „od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu“. A Churchillovu vystoupení byl osobně přítomen i americký prezident Harry Truman.
Stalinovi se ona komedie s „východním blokem“ formálně suverénních států navíc hodila i mezinárodněpoliticky. Sovětský svaz se výrazně angažoval v nové Organizaci spojených národů, kde sám měl tři hlasy, a to za sovětské Rusko, sovětskou Ukrajinu a sovětské Bělorusko. A s Československem, Polskem, Maďarskem, Rumunskem nebo Bulharskem měl prostě více možností k manipulacím. Stalin rozhodně nebral na západní spojence přílišné ohledy, zejména pak od roku 1949, kdy měl vlastní atomovou bombu. A chystal především novou velkou válku, jejímž prvním cílem bylo ovládnutí zbytku Evropy.
S jistou ironií bych konstatoval, že zárodek konce sovětsko-ruského impéria spočíval už v tom, že Stalin připoutal k Moskvě jakožto imperiální metropoli i země, které byly civilizačně na mnohem vyšší úrovni. Navíc měly často zkušenost s fungováním parlamentní demokracie, občanskou společností a samosprávou, zkrátka svobodou, nemluvě třeba o vysokém stupni industrializace jako v případě Československa. Stalin tlačil v nových guberniích na masivní industrializaci, neboť plánoval brzkou totální válku se Spojenými státy. A dosáhl tak především totálního nedostatku, zejména potravin nebo spotřebního zboží.
V silně centralizované sovětské společnosti s plánovanou ekonomikou byla během několika desetiletí zničena jakákoliv podnikavost. Zrodil se tak homo sovieticus, kterého polský katolický publicista Jerzy Turowicz kdysi definoval jako člověka zotročeného a zbaveného iniciativy, neschopného kritického myšlení. Sovětský svaz nebyl proto schopen dlouhodobě financovat svá globální imperiální dobrodružství a v osmdesátých letech byl v podstatě usmýkán bojovností Afghánců, podporovaných Američany, a svobodomyslností Poláků. To jim bychom měli poděkovat za největší geopolitický zázrak 20. století, totiž za rozpad Sovětského svazu.
„Říše zla“, po níž zůstaly miliony mrtvých, formálně zanikla 31. prosince 1991. Ruský imperialismus je ovšem mnohem starší a aktuálně si láme zuby v genocidní válce proti statečné Ukrajině. Nezbývá nám než doufat, že i Ruská federace, vedle Číny poslední koloniální impérium světa, rovněž stojí před rozvalem. Pro mnohé národy Asie a Evropy, včetně svobodomyslných Rusů, by to bylo požehnání.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
