Před 100 lety zemřel Jaroslav Hašek, předchůdce dadaismu i cimrmanologie

Hlava XXII – pomník Jaroslava Haška u Lipnice nad Sázavou. (Petr1888 / Wikimedia Commons / Public Domain)

Hlava XXII – pomník Jaroslava Haška u Lipnice nad Sázavou. | FOTO: Petr1888 / Wikimedia Commons / Public Domain

Před sto lety, 3. ledna 1923, zemřel v Lipnici nad Sázavou Jaroslav Hašek, což nebyl jen autor Švejka. Byl zároveň tvůrcem i originálním interpretem jiného nadčasového díla, Politických a sociálních dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona. Vznikaly v letech 1911–1912, souborně byly publikovány až posmrtně, a vlastně dodnes jsou, v nejrůznějších výborech a pod různými názvy. Z odstupu více než sta let můžeme vidět genialitu tohoto méně známého díla i v tom, že Hašek tu formou veřejné mystifikace, vážně se tvářících manifestů, nesmyslných básní i jevištních performancí, pět let před historickým vznikem dadaismu v Curychu, vlastně předjal tento směr už tím, že dokázal dobu (ale i sebe a své kolegy) zesměšnit jejími vlastními prostředky.

Strukturou kabaretních večerů fiktivní strany navíc v našem kontextu takřka doslovně předjal nejen vážný mystifikační princip, ale i základní podobu cimrmanovských představení (v první půli pseudovědecké přednášky, v druhé půli dadaistické aktovky z dílny fiktivního mistra). Ostatně první návštěvníci těchto „předvolebních schůzí“ a kabaretů, konaných v řadě vinohradských a později i smíchovských restaurací, byli stejně zmateni jako návštěvníci prvních, zejména zájezdových představení Divadla Járy Cimrmana.

Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (Profimedia)

Ale už v Haškových performancích a stranických přednáškách se jasně projevuje typická Haškova metoda narace, nám důvěrně známá až později ze Švejka. Metoda vyprávění zdánlivě suše věcná, přísně faktografická, s níž se přistupuje i k těm nejposvátnějším a dodnes vzývaným dobovým pojmům (pokrok, práva menšin atd.): „Strana pokroková, ano, ale jen zkušený člověk může vědět, kam až ten pokrok může jít. Znal jsem jednu vdovu, jmenovala se Zelenková. Ta se dala zlákat hospodářskou hlídkou Času a objednala si párek yorkshirských prasátek, protože v Času tvrdili, že yorkshirská prasata jsou pokrok proti našim prasatům. Bydlila ve Strunkovicích u Vodňan, ta vdova. Ale za rok napsala redakci Času, aby jí dali s pokrokovými prasaty pokoj. Že jednou měla od české svině šestnáct selat, ale tahle pokroková svině že jich vrhla s bídou pět. Tedy přátelé, aby to s námi nedopadlo také tak.“

Mezi mystifikačními kabaretními večery Strany mírného pokroku a Švejkem ležela pro Haška osudová událost, bohužel už ne mystifikační, ale reálně kruté povahy, Velká válka, dnes označovaná jako „první světová“. V ní autor načerpal jistě řadu dalších podnětů pro své životní dílo, ale dobrý voják Švejk jako divadelní postava poprvé vystupuje už v Haškových aktovkách. Patrně zhnusen a možná i vyděšen nesmyslnou krvavou řeží a byrokratickou mašinerií, jež k ní vedla (podobně jako v téže době dadaisté ve Švýcarsku, kteří se rekrutovali z nespokojenců, anarchistů a zběhů z obou válčících stran), nadchl se Hašek po svém zajetí v Rusku dočasně mírovým programem nové vlády Sovětů, kde sympatizoval zejména se Lvem Davidovičem Trockým a jeho teorií permanentní revoluce. Ta nakonec vedla k říjnovému převratu v Petrohradě, kde byl Trockij předsedou nejmocnější síly v zemi, petrohradského sovětu a paradoxně pak prvním ministrem války, tedy přímým Haškovým nadřízeným.

Důkazem až magické síly evoluce budiž šnek (JXD / se souhlasem)

To, že revoluci vedle Lenina fakticky řídil Trockij, se dodnes nesmí v Rusku říkat, snad aby nepobledla Leninova a později Stalinova gloriola. Každopádně pro anarchisticky založeného Haška byl z revolučních vůdců jednoznačně největší autoritou právě on, takže není nejmenších pochyb, že kdyby Hašek zůstal déle v Rusku a kdyby mu Bůh dopřál delší život, skončil by stejně jako Trockij kdekoli na zeměkouli pod vrahovou rukou, řízenou z Kremlu. Naneštěstí by však nevznikl Švejk.

Pobyt v sovětském Rusku, kde mimochodem pod hrozbou přísných trestů byl nucen abstinovat a kde ovšem rozhodně nic geniálního nepsal, však nakonec vedl k Haškově deziluzi, takže po návratu do Čech se už jakýchkoli revolučních akcí v nové republice stranil. Vrátil se naopak naplno k původní inspiraci hospodským a bohémským prostředím. Teprve po tomto vystřízlivění (ideovém, rozhodně nikoli způsobem života) zúročil hořké zkušenosti z války ve svém životním „opus magnum“.

Agresivní Ruská federace dnes oslavuje 100. výročí vzniku genocidního Sovětského svazu (WikiMedia / CC BY-SA 3.0 / volné dílo)

Ten je ovšem už vším jiným, než ideologickým nebo dokonce revolučním traktátem. Proto jeho Švejk není figura satirická, jak by ho mnozí, hloubajíce o tom, zda je kladný, nebo záporný, pokrokový, nebo konzervativní, geniální, nebo blbý, chtěli vidět, ale univerzální, archetypální. Je to minulostí či rodinnými vazbami nepopsaný klaun, jehož si stvořila k obrazu svému hospodská historka, a povýšila periferní žánr, podobně jako později u Hrabala, do věčnosti.

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články