Před sto lety, 3. ledna 1923, zemřel v Lipnici nad Sázavou Jaroslav Hašek, což nebyl jen autor Švejka. Byl zároveň tvůrcem i originálním interpretem jiného nadčasového díla, Politických a sociálních dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona. Vznikaly v letech 1911–1912, souborně byly publikovány až posmrtně, a vlastně dodnes jsou, v nejrůznějších výborech a pod různými názvy. Z odstupu více než sta let můžeme vidět genialitu tohoto méně známého díla i v tom, že Hašek tu formou veřejné mystifikace, vážně se tvářících manifestů, nesmyslných básní i jevištních performancí, pět let před historickým vznikem dadaismu v Curychu, vlastně předjal tento směr už tím, že dokázal dobu (ale i sebe a své kolegy) zesměšnit jejími vlastními prostředky.
Strukturou kabaretních večerů fiktivní strany navíc v našem kontextu takřka doslovně předjal nejen vážný mystifikační princip, ale i základní podobu cimrmanovských představení (v první půli pseudovědecké přednášky, v druhé půli dadaistické aktovky z dílny fiktivního mistra). Ostatně první návštěvníci těchto „předvolebních schůzí“ a kabaretů, konaných v řadě vinohradských a později i smíchovských restaurací, byli stejně zmateni jako návštěvníci prvních, zejména zájezdových představení Divadla Járy Cimrmana.
Konec ruského vydírání: Proč bude pro Česko a Západ výhodné vítězství Ukrajiny?
číst článek »Ale už v Haškových performancích a stranických přednáškách se jasně projevuje typická Haškova metoda narace, nám důvěrně známá až později ze Švejka. Metoda vyprávění zdánlivě suše věcná, přísně faktografická, s níž se přistupuje i k těm nejposvátnějším a dodnes vzývaným dobovým pojmům (pokrok, práva menšin atd.): „Strana pokroková, ano, ale jen zkušený člověk může vědět, kam až ten pokrok může jít. Znal jsem jednu vdovu, jmenovala se Zelenková. Ta se dala zlákat hospodářskou hlídkou Času a objednala si párek yorkshirských prasátek, protože v Času tvrdili, že yorkshirská prasata jsou pokrok proti našim prasatům. Bydlila ve Strunkovicích u Vodňan, ta vdova. Ale za rok napsala redakci Času, aby jí dali s pokrokovými prasaty pokoj. Že jednou měla od české svině šestnáct selat, ale tahle pokroková svině že jich vrhla s bídou pět. Tedy přátelé, aby to s námi nedopadlo také tak.“
Mezi mystifikačními kabaretními večery Strany mírného pokroku a Švejkem ležela pro Haška osudová událost, bohužel už ne mystifikační, ale reálně kruté povahy, Velká válka, dnes označovaná jako „první světová“. V ní autor načerpal jistě řadu dalších podnětů pro své životní dílo, ale dobrý voják Švejk jako divadelní postava poprvé vystupuje už v Haškových aktovkách. Patrně zhnusen a možná i vyděšen nesmyslnou krvavou řeží a byrokratickou mašinerií, jež k ní vedla (podobně jako v téže době dadaisté ve Švýcarsku, kteří se rekrutovali z nespokojenců, anarchistů a zběhů z obou válčících stran), nadchl se Hašek po svém zajetí v Rusku dočasně mírovým programem nové vlády Sovětů, kde sympatizoval zejména se Lvem Davidovičem Trockým a jeho teorií permanentní revoluce. Ta nakonec vedla k říjnovému převratu v Petrohradě, kde byl Trockij předsedou nejmocnější síly v zemi, petrohradského sovětu a paradoxně pak prvním ministrem války, tedy přímým Haškovým nadřízeným.
Šnek jako ontologická opora kapitalismu volné soutěže
číst článek »To, že revoluci vedle Lenina fakticky řídil Trockij, se dodnes nesmí v Rusku říkat, snad aby nepobledla Leninova a později Stalinova gloriola. Každopádně pro anarchisticky založeného Haška byl z revolučních vůdců jednoznačně největší autoritou právě on, takže není nejmenších pochyb, že kdyby Hašek zůstal déle v Rusku a kdyby mu Bůh dopřál delší život, skončil by stejně jako Trockij kdekoli na zeměkouli pod vrahovou rukou, řízenou z Kremlu. Naneštěstí by však nevznikl Švejk.
Pobyt v sovětském Rusku, kde mimochodem pod hrozbou přísných trestů byl nucen abstinovat a kde ovšem rozhodně nic geniálního nepsal, však nakonec vedl k Haškově deziluzi, takže po návratu do Čech se už jakýchkoli revolučních akcí v nové republice stranil. Vrátil se naopak naplno k původní inspiraci hospodským a bohémským prostředím. Teprve po tomto vystřízlivění (ideovém, rozhodně nikoli způsobem života) zúročil hořké zkušenosti z války ve svém životním „opus magnum“.
Před 100 lety vznikl Sovětský svaz, jehož rozpad představoval geopolitický zázrak
číst článek »Ten je ovšem už vším jiným, než ideologickým nebo dokonce revolučním traktátem. Proto jeho Švejk není figura satirická, jak by ho mnozí, hloubajíce o tom, zda je kladný, nebo záporný, pokrokový, nebo konzervativní, geniální, nebo blbý, chtěli vidět, ale univerzální, archetypální. Je to minulostí či rodinnými vazbami nepopsaný klaun, jehož si stvořila k obrazu svému hospodská historka, a povýšila periferní žánr, podobně jako později u Hrabala, do věčnosti.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
