Před padesáti lety, 20. srpna 1969, přijely tisíce nejoddanejších milicionářů do Prahy. Na náklaďácích projížděla „elita“ bolševiků ulice a kde se jim zachtělo, tam střílela. Do vzduchu i do lidí. Beztrestně. Zastřelili pět lidí, dalších patnáct  postřelili.

Milicionáři zabili v Praze například osmnáctiletého Františka Kohouta, střelili ho do hlavy. Devatenáctiletého Vladimíra Krubu střelili do srdce. Do břicha střelili čtrnáctiletého Bohumila Siřínka, po několika dnech zemřel v nemocnici. V Brně zabili dva lidi a osm postřelili. Nikdo nikdy nebyl za tyto podlé vraždy odsouzen. Lidé si tehdy přišli do ulic připomenout okupaci od „bratrských národů“.

V srpnu 1968 Čechy vraždili Sověti. V srpnu 1969 Čechy vraždili Češi. Za sprosté a podlé vraždění nebyl nejen nikdo nikdy odsouzen, ale komunisté za dosud nedokázali ani omluvit. Lidové milice nebyla žádná armáda. Nebyla to ani Veřejná bezpečnost. Nepodléhali žádnému zákonu, žádnému ministrovi. Jediným jejich vrchním velitelem byl vždy generální tajemník KSČ.

Lidové milice byly od svého vzniku v únoru 1948 jen spolkem fanatické komunistické lůzy. Zfanatizovaní dělníci, kterým komunisté dali pušky a využívali je vždy v kritických situacích, aby vytvořili tlak na vlastní obyvatele. Horliví milicionáři měli střílet demonstranty i v listopadu 1989, do Prahy jich tehdy přijelo několik tisíc. Namísto pokynu k útoku je tehdy zlomení komunisté rozpustili. Po celé republice bylo v roce 1989 80 tisíc milicionářů.