Před padesáti lety zemřel v exilu kardinál Josef Beran, kterého nacisté drželi v koncentračních táborech a komunisté v internaci.

Pražský arcibiskup Josef Beran upadl v nemilost komunistického režimu a ten jej v letech 1949 až 1963 držel v izolaci a bránil mu vykonávat úřad. Z internace byl propuštěn v roce 1963, ale bylo mu zakázáno navštěvovat Prahu. V lednu 1965 oznámil papež Pavel VI., že 22. února 1965 bude pražský arcibiskup Josef Beran jmenován kardinálem. Po jednáních mezi komunistickou vládou a Vatikánem bylo dohodnuto, že Beranovi bude povoleno odcestovat, ale už se nebude smět vrátit.

V Římě tak kardinál Beran ještě stihl čtvrté zasedání Druhého vatikánského koncilu, na kterém při projednávání Deklarace o náboženské svobodě pronesl 20. září 1965 významný projev.

Josef Beran zemřel v Římě 17. května 1969. Pro připomenutí této osobnosti přinášíme text jeho řeči na koncilu.

Josef Beran, Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, 20. září 1965:

Prohlášení o náboženské svobodě, které v širším smyslu platí i o každé pravé svobodě svědomí, má mimořádně velký význam teologický i praktický.

V Písmu svatém se jasně praví: „Co nevychází z přesvědčení,“ to jest z upřímného svědomí, „je hříšné“ (Řím 14,23). Kdo tedy hmotným nebo duševním nátlakem někoho nutí, aby jednal proti svému svědomí, uvádí ho do hříchu proti Bohu.

Tyto zásady potvrzuje i zkušenost. A zde se pokorně odvažuji vydat své vlastní svědectví.

Od chvíle, kdy byla v mé vlasti radikálně omezena svoboda svědomí, byl jsem svědkem těžkých pokušení, která tento stav pro mnohé přinášel. U celého svého stádce, dokonce i mezi kněžími, jsem pozoroval nejen vážné ohrožení víry, ale také velmi těžká pokušení ke lži, k přetvářce a k jiným mravním neřestem, která snadno kazí lid, nemá­-li pravou svobodu svědomí.

Když se něco takového záměrně obrací proti pravému náboženství, je si každý věřící člověk vědom, jak vážné je to pohoršení. Ale zkušenost nám také ukazuje, že každý takový postup proti svobodě svědomí je morálně škodlivý i tehdy, mají­-li jeho původci na mysli prospěch pravé víry. Vždy a všude útisk svobody svědomí u mnoha lidí vyvolává pokrytectví. A můžeme snad říci, že pokrytectví, víru okázale předstírající, církvi více škodí než pokrytectví víru skrývající, které je dnes ovšem více rozšířeno.

Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa nebo v sedmnáctém století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru podle zásady Cuius regio – eius religio, jež byla uplatňována. Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa. Toto trauma brzdilo pokrok duchovního života a nepřátelům církve poskytovalo a poskytuje lacinou látku k námitkám.

Tak nás tedy i dějiny napomínají, abychom na tomto koncilu zásadu náboženské svobody a svobody svědomí vyhlásili jasnými slovy a bez výhrad, které by pramenily z oportunistických důvodů. Jestliže se to stane, a to i v duchu pokání za hříchy v této věci dříve spáchané, mohutně vzroste mravní autorita naší církve k prospěchu národů. Také ti, kdo dnes utlačují svobodu svědomí ke škodě církve, budou tím zahanbeni; tato spásonosná hanba by mohla být jakýmsi počátkem toho, že se vzpamatují. A tento náš sněm bude mít větší mravní sílu, aby se s větší nadějí na úspěch pronásledovaných bratří zastal.

Proto vás, ctihodní bratři, žádám, abychom důraznost tohoto prohlášení nezmenšovali a abychom k závěru prohlášení připojili tato nebo podobná slova:

„Všechny vlády tohoto světa katolická církev naléhavě prosí, aby zásadu svobody svědomí účinně rozšířily na všechny občany, tedy i na ty, kdo věří v Boha, a aby přestaly jakýmkoliv způsobem utiskovat náboženskou svobodu. Buďtež co nejdříve osvobozeni všichni kněží i prostí věřící, kteří jsou po tolika letech stále ještě ve vězení pro svou náboženskou činnost, třeba i pod různými záminkami. Biskupům a kněžím, kterým se v tak velkém počtu zabraňuje vykonávat svůj úřad, budiž dovoleno, aby se zase ujali duchovní správy svých věřících. Kde je církev nespravedlivými zákony vydána na milost zvůli úřadů sobě nepřátelských, tam budiž obnovena její vnitřní samospráva a budiž usnadněno její spojení se Stolcem Petrovým. Ať přestanou překážky, které se kladou do cesty mladým, kteří chtějí dosáhnout kněžství nebo řeholního života. Duchovním řádům a kongregacím bratří a sester budiž opět dovolen společný život. A konečně všem věřícím nechť je zajištěna účinná svoboda vyznávat víru, zjevené pravdy šířit a vykládat a ve víře vychovávat děti. Tak vykonáme pravé dílo míru, v naší době nanejvýš potřebné.“

(Český překlad projevu je převzat z časopisu Nový život 1/1965, který vycházel v Římě.)