Je tomu právě šedesát let, co zemřel významný básník a oběť komunistického bezpráví Jan Zahradníček. Devět roků strávil bez jakéhokoli provinění v komunistickém vězení, než z něj vyšel s podlomeným zdravím. Po pěti měsících na následky strádání i mučení zemřel.

Český národ by na něj měl být pyšný. Janu Zahradníčkovi se občas přezdívá kníže české poezie. Jednalo se o nesmírně citlivého, vzdělaného a hlubokého básníka katolické orientace, který si však rozuměl i s řadou literátů odlišného zaměření. Snad právě proto ho komunisté v roce 1951 ve vykonstruovaném procesu odsoudili na 13 let vězení. Za jeho propuštění se přimlouvali i Vítězslav Nezval a František Hrubín. Marně. Komunisté ho až příliš nenáviděli.

Během pobytu v kriminálu potkala Zahradníčkovu rodinu hrozivá tragédie. Jeho dvě malé dcerky Zdislava a Klára zemřely na otravu jedovatými houbami. Pustili ho na pohřeb, ale pak se musel znovu vrátit do vězení.

Po Zahradníčkovi zůstalo vynikající, duchovně hluboké a výrazné dílo. Jeho skladby Znamení moci a La Salleta byly recitovány na setkáních podzemní kultury, neboť komunistický režim nepřestal jeho básně stíhat svými zákazy ani po jeho smrti.

Pro připomenutí osudu Jana Zahradníčka přinášíme pár řádek z knihy Jana Nováka. Kapitola zde stojí v přímém protikladu s tehdejšími režimními spisovateli a básníky, kupříkladu vůči Milanu Kunderovi, jehož biografii je tato kniha věnována. Autor popisuje, jak bachaři odebrali při propuštění Zahradníčkovi sešit s jeho básněmi. Jevily se jim totiž nevhodné.

Zde je úryvek z knihy Jana Nováka:

12 . května 1960 je Jan Zahradníček konečně propuštěn na svobodu doopravdy. Fasuje košili, oblek a polobotky a žádá o svůj sešit, no ten sešit, nadepsaný „VERŠE“, ten sešit v černých deskách, co leží v šanonu v kanceláři, ten sešit, který mu služba na přání vydávala. Ne, tak tohle nejde, na to nemá Zahradníček nárok, svého sešitu si už užil ažaž, ten musí zůstat v jeho složce, tohle je majetek státu. Zahradníček věděl, že něco takového může nastat, ale raději si to nepřipouštěl, raději si žádné argumenty nepřipravoval, o to naléhavěji teď mluví. Bachař s okousanými nehty toho má brzy dost a odvede ho do kanceláře, tam jsou placeni za to, aby tam v teplíčku poslouchali zbytečné nářky. V kanceláři mají jasno, v kanceláři si ten sešit prostudovali, jsou ty verše pokrokové, nejsou, ukazují ty verše, že byl jejich pisatel převychován, neukazují, je nějaká naděje, že by je mohl bývalý básník někde někdy uveřejnit, není. V kanceláři vědí všechno, Zahradníček se nevzdává, prosit je nebude, ale může se snad zeptat, proč mu tedy ten sešit tehdy dali a proč ho nechali, aby si do něj čtyři roky psal? Jak, proč, kdo to má dneska vědět, kdo to tehdy rozhodl, sám přece říká, že to bylo před čtyřma rokama, kdo to má po tolika letech vědět? Copak to vždycky nebylo proti vězeňskému řádu, ale to víte, že to bylo, jistěže, támhle visí, račte si ho prostudovat, ale čtěte fofrem, nebo vám ujede vlak. Že bez toho sešitu nepůjdete? Ale půjdete a ani se neohlédnete, chcete se vsadit?

Máte pravdu, víte o mně všechno, pokrčí rameny Zahradníček a jde. Ty verše všechny má, paměť měl vždycky výjimečnou, jenom je nemá na papíře a není si jistý, co s ním dnešní den udělá, ten vlak mu nesmí ujet, ze všeho nejdřív musí na hřbitov, probrat se ze sna do sna.

Na stáncích už se prodává poslední Básnický almanach 1959, Zahradníčkovy básně by z něj svítily jak kolej z rentgenu, ale z jeho básní jde strach, uveřejnit je se hned tak nikdo neodváží, teď je hlavně musí zapsat, ani jeho paměť není bezedná.

Domů se vrací jen o pět dní dříve, než podle svých lejster měl. Odkroutil si devět let úplně za nic, ale stát k němu byl milosrdný, ten nesmyslný trest mu o čtyři roky zkrátil, ani těch patnáct dní opušťáku v roce 1956, ani své kázeňské tresty nasluhovat nemusel, klidně mohl sedět další dva měsíce, ale nemusí. Tak jo. Možná by mu ani tak nevadilo, kdyby nasluhoval, vrací se domů ke vzpomínkám na Zdislavu a Klárku, domů, kde je „plno vzpomínek, plno věcí, které nosily a dělaly“, a píše úvodní báseň sbírky Čtyři léta: „Čtyři léta a ony se nevracejí. / Zato já jsem se vrátil a ptám se proč.“ A jedinou špatnou odpověď, kterou nachází, je konstatování „mým životem se mihly opravdu jen jako dvě vlaštovky v letu“.

Pro Zahradníčka stiženého takovými milostmi nebude mít život nikdy nic lehkého, ani jeho návrat domů úplně lehký není, cítí, že už je skoro pozdě. S jeho vodorovným srdcem není něco v pořádku, „když mi dělají takovou námahu ty uhřínovské kopce a kopečky, které jsem kdysi pod nohama skoro necítil“, píše svému příteli Miloši Dvořákovi.

Svět se celý změnil a on má před sebou další velký úkol, „sblížit se se svým synem, kterého jsem opustil jako tříletého pacholíka, a zastihl teď v letech málem klackovských. Je to těžší, než by se na první pohled zdálo, jistě vážnější než navazovat užší styky s tříletou Mařenkou, která mě také jen tak beze všeho nepřijala za svého“. Na konci dopisu se Zahradníček zamýšlí nad posledními devíti lety svého života a zjišťuje, že vězeňský pobyt „byl život svého druhu a snad někdy intenzivnější než život venku, a především – patří to už k mému životu. Kdyby mi někdo nabízel, že mohu těch devět let svého života vyškrtnout a být takový, jaký jsem byl předtím, myslím, že bych to odmítl, protože bych za žádnou cenu už nechtěl být takovým člověkem, jakým jsem byl před svým uvězněním.“

Žije na svobodě, ale v cizím domě, a jejich domácí tlačí na rodinu, aby se vystěhovala. Nemá to lehké, v té době jsou veškerá práva na straně nájemníka, ale Zahradníčkovi samozřejmě nechtějí být někde, kde je nikdo nechce, rádi by se poděli někam jinam, ale kam a jak? Náhradní bydlení pro ně žádné není a peníze nemají, Zahradníček alespoň konečně dostal první zakázku na překlad, díky bohu, poslali mu německé povídky C. F. Meyera, to není špatný autor a je to práce, pomalu se sžívá i s rodinou, ale neudýchá už ani procházku po lese, po které celá ta léta tolik toužil. Spí vsedě, ležet kvůli dýchavičnosti nemůže, bolí ho lokty, jak je o ně neustále opřen, a duševně má pocit, že je pořád jako stažená lampa.

V pátek 7. října 1960 se nasnídá a oholí a říká, že se ještě trochu prospí. Vsedě, na loktech, to je teď normální. Je mu teprve pětapadesát a nevypadá vůbec dobře, znepokojená Marie s malou Mařenkou jdou pro doktora, ten dá Zahradníčkovi injekci a jde zavolat sanitku.

Do nemocnice si s sebou Zahradníček bere jen růženec a holení, ale do sanitky už nedojde, musí ho tam odnést. Posadí ho dopředu vedle šoféra, ležet vzadu by už nezvládl. Marie si vleze dozadu, samotného ho jet nenechá, má ho zpátky doma teprve pět měsíců, Jakoubek už je dost velký na to, aby pohlídal svou tříletou sestřičku.

Zahradníček dřepí na předním sedadle, Marie sedí na nemocničním lůžku vzadu a dívá se na něj okénkem mezi kabinami a kalkuluje, jak dlouho ještě pojedou, už by tam snad brzo mohli být, tahle jízda přeci nemůže trvat věčně, začne se modlit, ať se ta zatracená nemocnice objeví za příští zatáčkou. Zase nic, jen na konci zatáčky vidí, že její milovaný prudce sklonil hlavu k šoférovi, proboha, Marie buší na přepážku a volá na šoféra, ať zastaví. Vyskočí zadními dveřmi, oběhne sanitku, otevře dveře, ale její milovaný už nic nevnímá, užil si pět měsíců svobody, teď má pěnu u úst, Marie ho zoufale obejme, ale jeho vodorovné srdce právě dobilo.

Šofér otočí sanitku, jezdit do nemocnice už nemá význam, tak kam, tak teď odveze Zahradníčka zpátky domů. Zpátky už jede saniťák v přední kabině sám, básník leží vzadu na lůžku, naposledy s ním jede jeho milovaná, Zahradníčkova poslední cesta je okružní.

(Převzato z knihy Jana Nováka „Kundera, český život a doba“ s laskavým svolením autora)

Pozdrav

(Báseň z vězení)

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,

jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Mezi nás prostřena noc šelestící,

na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,

a na dně noci stromy ve vánku.

Větev za větví zvěstují si slova,

jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,

zem smrčin, žit a potoků a střech.

Tak daleko, jak od tebe je ke mně,

i blízko tak, já cítím její dech …

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti

noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,

ta zem, na niž jsme přivedli své děti,

jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,

jako když ve spánku se obracíš.

Bylo to bílých rukou zaúpění,

či měsíc pohladil mě skrze mříž?

Jakub Deml o Janu Zahradníčkovi po jeho smrti:

„Vzácná, milá paní Marie, krajině ve které od této neděle odpočívá Jan Zahradníček říkají Českomoravská vysočina. Tato vysočina je korunována třemi vrcholky: Otokar Březina, Pavla Kytlicová, Jan Zahradníček. Na pohřbu Otokara Březiny mlčely zvony. Na pohřbu Pavly Kytlicové zpívali ptáci, kteří se vrátí. Na pohřbu Jana Zahradníčka mlčely rty. Odešel v Zemi Vítězů a nad jeho hlavou vlají jeho Korouhve a před ním jsou jeho dívenky v purpuru posetém perlami. Trpím nesmírně touto pozemskou ztrátou a tímto rajským ziskem. V Janu Zahradníčkovi odešel se světa můj jediný čtenář. V neděli mívají pohřeb jen lidé vyvolení.

Jakub Deml.“

Z knihy Radovana Zejdy „Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka“