„Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci,“ napsal Karel Čapek v roce 1924 ve známém textu nazvaném Proč nejsem komunistou. Už tehdy věděl, co od bolševiků čekat. Národ to poznal až o 24 let později. Karel Čapek se vinou nacistů nedožil toho, co naši zemi zachvátilo po válce a mnohonásobně zintenzivnělo po roce 1948. Karel Čapek by v komunismu trpěl. Dost možná by ho komunisté zabili. Tak jako řadu jiných.

Bilance je to děsivá. Ve zkratce je to takto: Komunisté se v první vlně zaměřili na likvidaci elity národa a prvorepublikové vlastence, ze kterých měli strach. Mezi prvními šli po elitních vojácích, po těch, kteří se za války vycvičili k plnění zvláštních úkolů v Británii, šli po letcích, po legionářích a těch, kteří zastávali velitelské posty před rokem 1939. Chtěli zabránit vzpouře armády. Když měli jistotu, že armáda je pod kontrolou, šlo to rychle. Demokratičtí politici, osobnosti, které měly vliv, továrníci, podnikatelé, sedláci, umělci, obchodníci i řemeslníci. Ti všichni byli terčem.

Výčet je jasný a děsivý. Komunisté popravili z politických důvodů 248 lidí. Na hranicích zemřelo 306 lidí, kteří utíkali před komunisty na demokratický západ. Policie ČR uvádí, že 4500 lidí zemřelo v důsledku krutého věznění. Některé zdroje však uvádějí, že to mohlo být až 7000 lidí. Uvězněno bylo z politických důvodů až 250 000 Čechoslováků. Více než 40 tisíc lidí bylo odsouzeno k dlouholetému žaláři v pracovních lágrech a uranových dolech. Mnoho tisíc lidí přišlo o své domovy kvůli znárodnění. Vysídleno bylo podle serveru totalita.cz 5000 rolníků. Do zahraničí emigrovalo až 400 000 lidí. Jistých je 171 000, které uvádějí policejní statistiky. Ve statisících se pak pohybují počty lidí, které komunisté vyhodili ze zaměstnání, ze školy, případně jim zakázali studovat, psát, skládat a publikovat svou tvorbu. Mezi postiženými komunistickým režimem jsou také duchovní. Komunisté okradli církve. Nyní jim navrácený majetek chtějí komunisté a Andrej Babiš zdanit. V komunistických lágrech skončily stovky kněží a řeholníků. Celkový „účet“ za dobu komunismu nebude nikdy přesný. Například není jasné, kolik lidí zemřelo na následky věznění po propuštění.

Československo přišlo o to nejlepší, co mělo. O osobnosti, které by potřebovalo tehdy i teď. Ty, které komunisté nezabili, okradli, uvěznili nebo donutili k emigraci.

Policie uvádí podrobnou statistiku například k bilanci na hranicích. Pro představu: Pohraničníci zastřelili 145 utíkajících lidí. Sebevraždu těsně před zatčením spáchalo 16 lidí, až 50 lidí bylo nalezeno utonulých v pohraničních řekách. Vojáci sestřelili také několik letadel, kterými chtěli lidé uniknout. Při tom jich zahynulo pět. Dvě osoby usmrtily miny na čáře. Minimálně jednoho člověka roztrhali psi pohraničníků, minimálně jeden zemřel kvůli vyčerpání organismu při úniku před pohraničníky. Vedle toho strážci hranice zabili ještě 24 lidí při své další blíže nepopsané činnosti. Zajímavé je číslo 185. Tolik pohraničníků spáchalo sebevraždu. Dalších 243 jich zahynulo na následky nehod a úrazů, 47 pak při instalaci elektrických plotů a výbušnin. Zabíjet lidi toužící po svobodě nebylo pro každého. Ne každý to unesl.

Emigrace měla dvě velké, podobné vlny. Po únoru 1948 uprchlo přibližně sto tisíc lidí. Podobný počet pak po okupaci v roce 1968.

Výročí únorového puče si musíme připomínat každý rok jako důrazné varování. Je nutné vzpomínat na všechny mrtvé, kteří se provinili jen tím, že měli vlastní názor, toužili po svobodě nebo byli příliš schopní. Musíme si každý rok připomínat krutost komunistů. V letech 1948–1989 u nás panoval zločinný režim, který vraždil své vlastní obyvatele.

Z mnoha skupin Čechoslováků, které komunisté cíleně likvidovali, vybíráme tři.

Pro duchovní bylo po roce 1948 místo jen ve vězení a lágru

Komunistický režim nepronásledoval jen jednotlivce, které považoval za nepřítele, ale také celé skupiny lidí, kteří byli potenciálně nebezpeční. K takovým (kromě skautů, soukromých rolníků a buržoazie) patřili i duchovní. Důvod byl jednoduchý. Totalita legitimovala svou moc takzvaným vědeckým světovým názorem, což byl marxismus-leninismus, do čehož církve ze své podstaty nezapadaly. Vymýtit náboženství ale nebylo možné, to se nepovedlo ani v SSSR, takže komunisté zvolili jinou taktiku. Věřící a jejich kněze a kazatele rozdělili na ty, kdo jsou přímí nepřátelé a ty, kteří chtějí socialismus, ale ještě se úplně neosvobodili od všech předsudků. Místo náboženské svobody jsme u nás měli takzvanou svobodu kultu, to znamená, že se za daných (striktních) podmínek směly konat náboženské obřady a kázání. Působení duchovních bylo vázáno na státní souhlas a slib věrnosti republice, na což ale neměl nikdo automaticky nárok. Nejpodezřelejší byli katolíci, protože jejich centrum leželo v cizině, v reakčním Vatikánu. Záhy po únoru 48 tak byla většina katolických biskupů internována a někteří uvězněni. Byly zrušeny mužské řeholní řády, ženským bylo zakázáno přijímat nové členky a byl zabaven církevní majetek. Postupně byly založeny dvě kolaborantské organizace pro kněze – Mírové hnutí katolického duchovenstva a Pacem in Terris. Režim nasadil mezi duchovní své agenty. Proběhly procesy s církevními představiteli a byly uděleny mnohaleté tresty a následkem věznění někteří odsouzení zemřeli ve vězení. V celém východním bloku bylo postavení církví v Československu (krom Albánie) nejhorší. Tato situace trvala s výjimkou Pražského jara celých čtyřicet let.

Zákeřná Akce Kámen namířená proti lidem toužícím po svobodě

Mimořádně podlé bylo kruté divadlo estébáků nazvané Akce Kámen (Kameny). Autory měli být Evžen Abrahamovič a Emil Orovan. Ani jeden nebyl potrestáni. Akce byla namířena proti lidem, kteří chtěli odejít ze země. Estébákům se podařilo své agenty vydávat za falešné převaděče, ti lidi toužící po svobodě dovedli k falešné hranici, o které jim řekli, že ji ve tmě překročili, následně je zadržela hlídka vojáků v uniformách německých pohraničníků. Šťastní Čechoslováci jim pak při výpovědi na falešné služebně řekli vše o svých rodinách a známých, kdo se chystá odejít, kdo odešel, proč, kam, atd. Byli v euforii, že se dostali z bolševického pekla. Po opět fingovaném propuštění je zadržela hlídka Československé pohraniční stráže. Režim jim potom vyměřoval vysoké tresty. Získané informace sloužily ke stíhání dalších stovek lidí. Není jasné, kolikrát estébáci toto kruté divadlo zinscenovali. Má jít minimálně o desítky případů.

Letci RAF riskovali život pro republiku. Komunisté je vraždili a mučili

Do bojů proti Německu se v řadách Royal Air Force za II. sv. války zapojilo přibližně 2500 Čechoslováků. Nešlo jen o piloty. Byli to i střelci, mechanici a pozemní personál. Měli výcvik, měli zkušenosti z války a nebáli se. Proto je komunisté považovali za hrozbu. Postupně je vyhazovali ze zaměstnání, zakázali jim létat, sebrali jim hodnosti, vyhodili je z armády, z bytů, jejich děti nesměly studovat. Sami letci končili na mnoho let v lágrech. Jejich osud přiblížíme na dvou osobnostech. Josef Bryks byl stíhacím pilotem už před okupací. U RAF létal v pozici nočního stíhače. Při jedné misi byl sestřelen. Nacisté ho věznili, mučili, on se opakovaně pokusil utéct, válku přežil. Po roce 1948 byl v Československu uvězněn v pracovním táboře, ve vězení zemřel údajně na selhání organismu po nepodávání léků a po krutém zacházení. Podle dalších informací ho komunisté udusili. Rodině pak odmítli vydat tělo i urnu. V Británii o jeho hrdinství za války natočili film. Karel Janoušek se vyznamenal už v I. sv. válce, které se zúčastnil coby legionář. Za I. republiky si doplňoval vzdělání, stal se pilotem a instruktorem. Jeho vojenská kariéra stoupala. V době mobilizace zastával hodnost divizního generála a byl velitelem zemského letectva v Čechách. Unikl do Británie, kde měl velký podíl na vzniku Československých perutí RAF. Jako jedinému Čechoslovákovi mu král Jiří VI. udělil hodnost leteckého maršála RAF. Po návratu domů zjistil, že mu téměř celou rodinu vyvraždili nacisté. V nové armádě nedostal odpovídající zařazení. Po roce 1948 mu komunisté ukradli hodnosti a vyznamenání, vyhodili ho z armády a nedovolili mu vycestovat. Rozhodl se proto k přechodu hranice. Do jeho skupiny se však dostal agent, který ho udal. Ve vykonstruovaném procesu dostal Janoušek doživotí. Přesto byl v 60. letech propuštěn. Dožil na pokraji bídy. Režim mu dal minimální důchod, přivydělával si jako skladník.

Nevinným sedlákům vzali vše a nastěhovali je do chléva na druhém konci republiky

Komunisté byli pohromou také pro zemědělství. Pohromou, ze které se tento obor dosud nevzpamatoval. Mnoho sedláků skončilo v pracovních táborech. Tam je až na dva roky mohly poslat tříčlenné komise komunistů. Bez soudu. Stačilo, aby zemědělci jeho tři sousedi záviděli a už šel do uranových dolů. Veškerý majetek museli sedláci odevzdat JZD, pozemky, budovy, zvířata, stroje i osobní věci. Když měl statkář štěstí a nešel do lágru, vše mu vzali a přestěhovali ho na druhý konec republiky, kde tito lidé končili například v bytech a vyrabovaných chalupách po odsunutých Němcích. Nezřídka se stalo, že se museli nastěhovat do chléva. S sebou si mohli vzít jen stůl, židle a pár drobností. Dospělí mohli pracovat jen v podřadných dělnických profesích, děti nesměly studovat. Do vesnic, odkud pocházeli, se sedláci nesměli jezdit ani dívat. Hrozilo jim za to vězení. Vysídlování rolníků se dotklo minimálně pěti tisíc lidí.