Dvakrát ve svém životě byl uvězněn, jednou odsouzen k smrti a nakonec způsobem, který se v mnohém popravě podobal, zavražděn fanatickým anarchokomunistou. Alois Rašín zemřel před sto lety – 18. února 1923. Bylo mu 55 let.

Situace v Praze byla v létě roku 1893 napjatá. Z policejních kruhů unikl oběžník s výčtem mladých pokrokářů, tedy (přinejmenším v dobovém měřítku) radikálních stoupenců antiklerikální a socialistické levice v mladočeské straně. Byl mezi nimi také Alois Rašín, tehdy pětadvacetiletý absolvent právnické fakulty, starosta vlivné studentské organizace Slavia a autor spisku České státní právo (1891), jenž byl po svém vydání úřady konfiskován.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Tristní inventura Zemanova prezidentování

Nové vydání přináší hitparádu průšvihů a schválností, které Miloš Zeman nashromáždil během desetiletého prezidentování. Opilý tanec kolem korunovačních klenotů, urputné…

Na úterý 12. září byl v pražském Žofíně plánován „banket svobodomyslného občanstva“. Měl připomenout výročí císařského reskriptu z roku 1871, v němž František Josef I. slíbil potvrdit starobylá práva Českého království a přispět k česko-rakouskému vyrovnání.

O půl sedmé večer směřovaly ke Slovanskému ostrovu, respektive Žofínu celé davy. V jejich čele kráčeli mladočeští poslanci zemského i říšského sněmu, pražští obecní starší, a jak uvedou posléze Národní listy, i „množství obecenstva vesměs nejinteligentnějšího“.

Statečný restauratér Zelenka přes policejní zákaz budovu Žofína otevřel. Vzápětí ji zaplnilo na tři sta osobností českého veřejného života. Na začátku shromáždění se ujal slova teprve pětadvacetiletý(!) Rašín a směrem k úřadům, které měly za povinnost dodržovat právní řád, prohlásil: „Zde se nekoná žádný banket, nýbrž prostá přátelská večeře známých, k níž můžeme si dát zahráti.“

Na pódiu se skutečně objevila sokolská kapela. Jenže to už vstoupil do žofínského sálu vrchní komisař Nostic. Následující chvíle vylíčí druhý den Národní listy doslova reportážním způsobem:„Zde nesmí být žádný banket pořádán ani večeře!“ volá vrchní komisař Nostic již ve dveřích. – Odpovědí je mu bouřlivý jednomyslný pokřik: „Nazdar rakouské svobodě!“ – Komisař pokračuje: „Proto opusťte pánové tuto síň!“ – „Sedět! Sedět!“ zní sálem, ale to už komisař Nostic velí ke dveřím: „Die Wache antreten!“ a sál obsazují strážníci s nasazenými bodáky….