Švédská policie, ilustrační foto FOTO: Polisen / se souhlasem
FOTO: Polisen / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Domácí zpravodajství švédských deníků vyvolává tento týden dojem, že země je ve válečném stavu. Pokud by tomu tak bylo, možná už ve čtvrtek by novopečenému spojenci přispěchala na pomoc armáda NATO. Jenže tady jde o domácí válku, kterou si Švédové musejí vyhrát sami.
Jenom mezi pondělním a úterním večerem explodovaly v oblasti Stockholmu tři vchody bytových domů. Výsledkem byla zřícená fasáda, poničené schodiště a byty a spousta vystrašených lidí. Naštěstí se neumíralo, asi dvacet obyvatel vyvázlo s lehčím zraněním. V noci na středu to bouchalo pro změnu v Göteborgu. V rozmezí několika minut explodovaly vchodové dveře obytných domů v téže ulici.
Ve většině těchto případů už má policie jasno. Na adresách jsou registrovány osoby spojené s podsvětím a výbuchy jsou jedním ze způsobů, jak si mezi sebou vyřizují účty konkurenční zločinecké gangy. Druhým způsobem je střelba. Pokud by si někdo myslel, že se jedná o záležitosti odehrávající se někde v ústraní, případně pouze ve vyloučených lokalitách, tak je na omylu.
Při návštěvách Göteborgu se chodíme najíst do jedné ulice v centru, která je plná restaurací a pivnic. I tam to před pár lety bouchalo. Tři roky za sebou jsme strávili letní dovolenou na ostrově Tjörn na západním pobřeží. Tam to bouchlo před pár týdny. A bouchá to i v takzvaně dobrých čtvrtích, nedávno třeba poblíž domu švédského premiéra ve městě Strängnäs.
Podobné je to se střelbou, která má stejné příčiny. Jenže místo kriminálníků, kteří si jdou navzájem po krku, to občas odnesou nevinní, třeba matka s dítětem hrající si na hřišti. Loni se ve Švédsku střílelo 363krát a 53 osob při tom zemřelo. Letos je to zatím 30 případů se čtyřmi oběťmi.
Co by na to asi řekl nebožtík Henning Mankell, duchovní otec policejního komisaře Kurta Wallandera, který už v 90. letech minulého století bědoval, kam to Švédsko spěje? Přitom tehdy se přistěhovalecké gangy v zemi ještě neetablovaly. Dnes jsou dennodenní realitou a většina jejich členů má švédské občanství.
Ještě v roce 2011, kdy jsem kopala do míče s arabskými a černošskými puberťáky na jednom z göteborských sídlišť, byla atmosféra jiná. Jenže to se změnilo poté, co levicová vláda do desetimilionové země během uprchlické krize pustila několik set tisíc migrantů a zdaleka ne všichni se byli schopni začlenit do švédské společnosti.
V souladu s pověstnou politickou korektností se na kritiky tohoto humanitárního gesta pohlíželo jako na příslušníky extrémní pravice. Nekorektním se vlastně stalo i samotné slovo přistěhovalec. Místo něho se veřejně začalo používat „nově přibyvší“. Musím přiznat, že i já jsem tehdy věřila, že to Švédsko, které mělo s migranty už desítky let zkušeností, zvládne.
„Máte v Česku přistěhovalce? Ne? Tak to se máte,“ řekl nám v srpnu 2017 šedesátník z jednoho známého letoviska na pobřeží, od kterého jsme si pronajali domek. Pak nás chtěl poslat na ryby se svým přítelem, kterého nám představil jako syna nacistky. Náš názor na dočasného domácího vystihuje přezdívka, kterou jsme mu dali: Ignác. Nácek.
Jenže uběhlo několik let a zemí otřásá jedna vlna násilí za druhou. Podle nedávných policejních odhadů je na zločinecké sítě napojeno přes 60 tisíc osob. Švédové si sundali růžové brýle, do určité míry odhodili politickou korektnost, a především po nástupu středopravicové vlády na podzim 2022 začali jednat. Mír na domácí frontě si totiž musejí vybojovat sami.
Bude to vyžadovat bolestné lámání pevně zažitých stereotypů, kdo doopravdy potřebuje pomoc. Jenže šok z přerodu dříve poklidné země v bojiště může být silnější než dlouho vštěpované, ale, jak vidno, mylné představy.
