Před třiceti lety, 2. února 1989, opustili poslední sovětští vojáci Afghánistán. Válka trvala téměř deset let. Vyžádala si asi jeden milion civilních obětí a přinesla vzestup islamistických fundamentalistických skupin (které byly podporovány Západem jako protiváha sovětských okupantů a jimi dosazeného režimu). Neúspěšná válka znamenala ránu pro sovětskou ekonomiku a toto oslabení – spolu s dalšími vojenskými výdaji – urychlilo konec Sovětského svazu.

Odhadované ztráty na sovětské straně jsou 15 tisíc mrtvých a 54 tisíc zraněných vojáků.

Stejně jako v dnešním Rusku byly válečné oběti z afghánského tažení dlouho v Sovětském svazu zakázané téma. Na své schůzi v červenci 1981 politbyro výslovně zakázalo jakékoli zmínky o padlých. Podobně jako je to dnes u padlých ruských vojáků na Ukrajině, byly pohřby padlých vojáků tajné a příbuzní měli zakázáno označovat místo jejich úmrtí na náhrobních kamenech. Pokud neuposlechli, místní úředníci nápisy odstranili. Ruský novinář Jevgenij Kiselev, který sám působil v Afghánistánu jako učitel jazyka, připomíná, že válka byla v sovětské televizi tabu až do roku 1988.

O válce se odvažovali mluvit jen disidenti, kteří za to draze zaplatili. Mezi nimi byl Andrej Sacharov, světově uznávaný jaderný fyzik a nositel Nobelovy ceny za mír, který invazi odsoudil. Vysloužil si za to vyhnanství od ledna 1980 do prosince 1986 ve městě Gorkij.

„Jsem na ten exil v Gorkém hrdý, bylo to pro mě ocenění,“ řekl pak Sacharov v červnu 1989 na zasedání poprvé v sovětské historii napůl svobodně zvoleného parlamentu, kde už byl za Gorbačovovy éry přítomen jako poslanec.

V prosinci téhož roku schválil Sjezd lidových zástupců rezoluci o „morálním a politickém odsouzení“ sovětské invaze do Afghánistánu, kterou Michail Gorbačov jako předseda Nejvyššího sovětu podepsal.

Stojí za zmínku, že tuto rezoluci se nyní Duma pokusí prohlásit za neplatnou. Návrh usnesení uvádí, že odsouzení z roku 1989 bylo proti „historické spravedlnosti“ a že sovětská vojenská akce v Afghánistánu byla vedena „v plném souladu s normami mezinárodního práva“.

Aspoň víme, na čem jsme. Co je z hlediska Kremlu morální a zákonné, se prostě podle potřeby může měnit. Teď můžeme jen čekat, jestli se třeba nezruší odsouzení kultu osobnosti a stalinismu na sjezdu komunistické strany SSSR z roku 1956; odsouzení paktu Molotov-Ribbentrop, který odhlasovat tentýž sjezd lidových zůstupců v roce 1989; uznání sovětského převzetí pobaltských států z roku 1940 jako anexe, jak je uvedeno v rusko-litevské smlouvě z roku 1991 podepsané prezidentem Borisem Jelcinem a ratifikované ruským parlamentem a Jelcinovo odsouzení sovětské invaze do Československa v roce 1968.

Třeba někdo zjistí, že taková odsouzení byla proti „historické spravedlnosti“, a jak je to s mezinárodním právem, jsme viděli za anexe Krymu.

(Za použití materiálů z Washingtonpost.com.)