Předpokladem politiky, která se míjí s realitou, je atmosféra nedůvěry

Je to lež? To je přece jedno! V politických debatách je stále méně důležité, jaká jsou fakta. Protože lež je sladká, zatímco pravda hořká, píše Alard von Kittlitz v komentáři o šířící se vlně takzvané post-truth politiky pro deník Die Zeit.

Vyvinula se u mě nepříjemná závislost; jsem závislý na prohlášeních amerických republikánů. Každé ráno mám nutkání procházet nejnovější výroky Donalda Trumpa a dalších, tlachání, při kterém vstávají vlasy hrůzou na hlavě, a které jsou den ode dne horší a horší. Dosavadní rekord drží bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani, který nedávno prohlásil, že před Obamou na americké půdě nedošlo k žádným teroristickým útokům, které by stály za řeč.

Na okamžik se zastavte a nechte si Giulianiho vyjádření rozplynout na jazyku. Nedere se vám z hrdla náznak zoufalého smíchu? Stejně jako pan Giuliani moc dobře víte, že 11. září 2001 je symbolem největšího teroristického útoku v dějinách lidstva a že se tehdejší prezident jmenoval George W. Bush. Možná si dokonce ještě pamatujete, kdo byl tehdy starostou New Yorku: Byl to jistý Rudy Giuliani.

Pokud se nyní právě Giuliani tváří, jako by k teroru 11. září nikdy nedošlo, fascinuje mě to. V pravém slova smyslu: Jeho lež má v sobě něco uhrančivého. Šokuje a zároveň znásilňuje. Rádi bychom Giulianimu oponovali, ale na to jsme příliš konsternováni. Ostatně by to ani nemělo žádný smysl. Ve skutečnosti by argument „Ty lžeš!“ jen dokazoval, že jsme Giulianiho nepochopili. To zajímavé na celé věci je, že každý jeho lež bez námahy prokoukne. I lidé, kteří mu tleskají, vědí, že to byla lež. Je jim to ale jedno.

Otázka, odpovídá-li něco skutečnosti, ztrácí na významu. Američtí republikáni, a nejen oni, to pochopili. A sleduji to stále znovu, jako nějakou černou magii, kterou nemohu pochopit.

Co však chápu zcela jasně: Jde tu o city. Giuliani dobře ví, že lidé v jeho publiku prožívají pocítěnou pravdu, že se za Obamy všechno zhoršilo, včetně teroru. Jeho lež tento pocit absorbuje a potvrzuje. V angličtině se už nějaký čas používá termín „post-truth politics“. Označuje fenomén, že pravdivost výpovědi už na politické scéně není tak důležitá.

Neříkejte teď: No jo, to je zkrátka Amerika. Vždyť ti mají rádi i Robot Wars, banky s drive-iny a jsou schopni spořádat na posezení kilo cookies’n cream se zmrzlinou. S námi to ale nijak nesouvisí. Ale ano, souvisí a hodně. Například v Anglii před referendem o brexitu jeho příznivci denně šířili podobné jednoduše vyvratitelné blbosti: Třeba že po odchodu z EU přiteče okamžitě do státní zdravotní pojišťovny každý týden 350 milionů liber. Byla to samozřejmě lež. Zastánci brexitu přesto vyhráli. Nebo právě proto.

Anebo když německý ministr vnitra Thomas de Maizière v říjnu 2015 v diskusním pořadu Maybritt Illnerové tvrdil, že 30 % domnělých Syřanů vůbec nepochází ze Sýrie, aniž by jeho ministerstvo mělo pro toto tvrzení jakýkoliv důkaz (průzkumy naopak ukázaly, že podíl je menší než 1 %). Na koho se ministr s touto fantazií obracel? Není to podbízení se pravému okraji CDU, tedy všem, jejichž cítěná pravda tomuto tvrzení odpovídá? Anebo když Katja Kippingová z Levice (Die Linke) v televizi vysvětluje, že německá vláda se s Tureckem nebaví o lidských právech. Nepřiživuje tímto snadno vyvratitelným tvrzením vědomě zlost všech, kteří odmítají evropské dohody o uprchlících s Erdoganovým režimem? Samozřejmě že politici svým voličům odjakživa nejraději vyprávějí to, co chtějí slyšet. Ale takové lži se nesmí odhalit – bývaly opovrhovány, tak se říkaly u piva, nikoli v televizi.

Jde o souhlas či nesouhlas. Na pravdě a faktech nezáleží

Zřejmě nejhorlivěji posouvá německou politickou praxi směrem k post-truth realitě místopředseda populistické Alternativy pro Německo (AfD) Alexander Gauland. Například svým tvrzením, že se německá vláda snaží nahradit německý národ migranty. To totiž nelze vyvrátit ani doložit. V nejpřísnějším slova smyslu to tedy možná ani není lež, ale už vůbec to není názor. To, co Gauland říká, je tvrzení, jehož dokazování se řečníkovi i jeho posluchačům stalo zcela lhostejným. Není náhoda, že právě u AfD dochází ze všech německých politických stran k nejdůslednějšímu odklonu od orientace na fakta. Je nejmladší a tudíž nejsoučasnější stranou, takže nejlépe rozumí tomu, co chtějí lidé slyšet a jak dnes získat hlasy.

Na první pohled je zvláštní, že právě teď zažívají lži a krkolomná tvrzení takovou konjunkturu. Nálada v Německu je totiž vysloveně nedůvěřivá. Podle průzkumu agentury Forsa z února letošního roku důvěřovalo politikům pouhých 20 % Němců. A pouze jedna třetina důvěřuje televizi a tištěným médiím. Mohli bychom dojít k závěru, že tato všeobecná nedůvěra ztíží jakoukoliv veřejnou lež. Ale pravdou je pravý opak.

Nedůvěra je předpokladem politiky, která se míjí s realitou. Rozhodovací schopnost člověka, který tvrdí, že všichni politici lžou, již není závislá na otázce, kde je pravda. Lež, jako například ta Angely Merkelové z roku 2013, že Německo vede s Američany jednání o dohodě zamezující vzájemnou špionáž, ztratí svou pravou diskreditující tvář, až když pomine presumpce neviny. Ve světě všeobecné nedůvěry už nejde o důkazy, ale o sympatie. Už nejde o to, jestli je politická strana důvěryhodná, ale o to, zda je „blízká voličům“, a to v tom smyslu, že o světě hovoří tak, jak ho většina lidí sama zažívá nebo jak by lidé svět rádi viděli, zcela nezávisle na realitě. „Post-truth“ politika to pochopila, v Německu pak především AfD, mezi jejímiž příznivci je nedůvěra vůči establishmentu rozvinuta nejvíce – viz hesla jako „My jsme národ“ či „Lžimédia“.

Tím se ale komunikační kultura zcela podřizuje zákonům „Like“ a „Dislike“ neboli líbí-nelíbí. Hodnota politické výpovědi se už neměří její platností nebo důsledky, nýbrž pouze potenciálem možného souhlasu. Letos v červnu sklidili v braniborském městečku Elsterwerda poblíž Drážďan lídři AfD Alexander Gauland a Björn Höcke bouřlivý potlesk za tvrzení, že v Německu vládne „kancléřská diktatura“ (i když Gauland později v televizi lhal, že to nikdy neřekl). O platnosti této výpovědi nelze diskutovat, nic z ní také nevyplývá, a v tomto smyslu není ani výtkou. Můžeme jen cítit, zda je takové tvrzení správné, nebo jednoduše směšné.

Demokratická debata žije z doložitelných faktů, o nichž panuje shoda. Samotný spor se pak rozhoří nad otázkou, co z těchto faktů vlastně vyplývá. 

Shoda: „V japonské Fukušimě došlo k havárii jaderné elektrárny.“ Spor: „Skoncujeme s jadernou energetikou!“ – „Musíme učinit atomovou energii ještě bezpečnější!“ Anebo shoda: „Řecku hrozí bankrot.“ Spor: „Přijmeme záchranný balíček!“ – „Ať Řecko opustí eurozónu!“

V takových debatách jde o dopady skutečnosti, na které se všichni shodnou. Spory vznikají z interpretací, nápadů a ideologií.

Co se ale stane, pokud jsou systematickým lhaním, odpoutáváním pozornosti a zamlžováním zpochybňována samotná fakta? Pokud se například zcela jednoduše tvrdí, že na Ukrajině nejsou žádné ruské jednotky, i když to už nelze zpochybňovat? Nevyjde-li se z jednotně vnímané a doložitelné situace, skončí to sporem o pohled na realitu, nikoli o možná řešení. Spor o to, zda něco je, nebo není, však už přestal být jádrem skutečné politické debaty. I to je příznakem „post-truth“ politiky: Lež ochromuje politickou akceschopnost.

„Budu vám vždy říkat pravdu,“ tvrdí Trump

Jak známo, 99 % klimatologů je zajedno v tom, že dochází k člověkem zapříčiněnému oteplování atmosféry. Několik šikovných lobbistů ale o tomto vědecky ověřeném poznatku tak dlouho systematicky rozsévalo pochybnosti, až se ze skutečnosti stala věc názoru. Zatímco tedy padá jeden teplotní rekord za druhým, v některých zemích se diskutuje o tom, zda globální oteplování vůbec existuje.

„Třeba se vědci mýlí, hm, kdo ví,“ je samozřejmě lépe stravitelné než „Zničili jsme celý svět a musíme žít jinak“. Nietzsche říká, že kvůli pravdě musí duše trpět hladem. Ne nadarmo říkáme: „To je hořká pravda.“ Lež je oproti tomu sladká. Jako cukrová vata. Neuráží a nic nepožaduje. Lež není něco, co musíme slyšet, ale něco, co chceme slyšet.

„Post-truth“ politika z této duševní glukózy žije. Obrací se na ty, kterým je nepříjemné, když skutečnosti ohrožují jejich vlastní světonázor. O čím okrajovější politické pozice se jedná, tím alergičtější jsou na fakta. Ideologie je tam tak masivní, že by jediný rozpor otřásl hned celou konstrukcí.

„V Kolíně obtěžovali, okrádali a znásilňovali ženy snědí muži“ – to nemůže být pravda. „Na prahu Evropy umírají děti, které utekly před tříštivými bombami a vousatými psychopaty“ – to nemůže být pravda.

Osvícená pozice je taková, která snese obě skutečnosti a ptá se, co z toho vyplývá. Rozdíl mezi osvícenou politikou a „post-truth“ politikou spočívá v následujícím: V osvícené politice slouží ideologie k interpretaci faktů. V „post-truth“ politice slouží ideologie k jejich výběru.

Rád bych jednou měl talkshow, v níž se musí pozvaní hosté napřed shodnout na obou výše zmíněných faktech a až poté by vážně diskutovali, co z toho vyplývá. Než aby si, jako ve většině diskusních pořadů, lhali a častovali se prohlášeními. Věřím, že by to mohlo být úplně povznášející a byli bychom z toho naprosto dojatí.

Hrozí nám svět bez společně sdílených skutečností. Zjevuje se během mé temné závislosti, na předvolebních mítincích Donalda Trumpa. Tam sní blažený a vylhaný sen o zdi mezi USA a Mexikem, o konečně zase velké a silné Americe bez teroru, bombardující Islámský stát. Nejvyšší uspavač Trump pochopil, že jeho posluchači už nechtějí být ze svého snu za žádných okolností probuzeni. Minulý čtvrtek jim z jeviště v Charlotte daroval svou zatím největší, nejlepší a nejkrásnější lež: „Budu vám vždy říkat pravdu,“ prohlásil Trump.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner