Předseda Senátu Jaroslav Kubera pronesl v Terezíně věty, které se tam jednak nehodí, jednak střílí trochu vedle. Kubera je zkušený politik, dlouholetý úspěšný starosta a primátor a velký praktik, který byl voliči oblíben a není ničím zkompromitovaný v povědomí lidí a spojen s něčím temným, co se u nás na politické scéně odehrávalo. To samo o sobě ale ještě neznamená, že je třeba s bezmezným obdivem přijmout všechno, co pronese.

V Památníku Terezín se konala tradiční tryzna a Jaroslav Kubera ve své řeči řekl myšlenky, se kterými lze souhlasit, třeba že lhostejnost, pasivita a nezájem o věci veřejné tvoří podhoubí, ze kterých se rodí zprvu autoritativní, později totalitní režimy. Ani to by se nemělo zjednodušovat. Jde o to, jaký typ pasivity a lhostejnosti máme na mysli.

V historii známe totalitní režimy, třeba ve fašistické Itálii, nacistickém Německu a komunistickém Rusku (posléze SSSR), které nevznikly v atmosféře lhostejnosti, pasivity a nezájmu o věci veřejné. Byla to doba, kdy politické strany měly ohromné množství členů, na ulicích se rvali příslušníci různých politických proudů a navzájem si narušovali schůze, existovala různá náboženská a sociální hnutí.

Tragédií doby nebyl nezájem, ale zájem, který uspokojili ti nesprávní lidé, protože byli přesvědčiví a agresivní a nebrali na nic ohled. Italský král mohl rozprášit Mussoliniho pochod na Řím, policie se už předtím mohla a měla zabývat sérií politických vražd – a ono nic. Takových příkladů by se našlo víc. V roce 1946 se občané Československa jistě nevyhýbali politice, ale podlehli vábení komunistické demagogie posílené mýtem Stalina osvoboditele.

Ale budiž, bojem proti pasivitě se nic nepokazí, to se dá zkoušet pořád kolem dokola.

Problematické jsou jiné Kuberovy výroky. Dále řekl: „Hodnoty, na kterých jsme tento památník stavěli, jsou víc a víc relativizovány a vítězí lhostejnost k naší vlastní minulosti. Nejde jen o nezájem k historii a úctu k památce těch, kteří nám svými obětmi umožnili žít dnešní svobodný a demokratický. Jsme lhostejni k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí ‚kdo není s námi, je proti nám‘ a je potřeba ho umlčet. Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru, může a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“

Mluvit o něčem takovém v Terezíně, který byl přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů, není nejspíš šťastná volba místa. Jaký totalitní režim se kdy hlásil k „ekologii, životnímu prostředí, rovnosti pohlaví, politické korektnosti a multikulturalismu“? Ani jeden. Leda bychom měli na mysli různé karikatury, jako třeba když si komunisté představovali, že rovnost pohlaví znamená, že ženy budou také nahnány do fabrik a kanceláří.

O ekologii škoda mluvit, dodnes jsme se z řádění bývalého režimu na životním prostředí úplně nevzpamatovali. Ekologická hnutí občas brzdí stavbu dálnic, takže se začalo mluvit o ekoteroristech, ale nejsou v tom tak výkonní jako náš stát, který ji brzdí mnohem efektivněji.

Nacismus a fašismus taky nebyly moc multikulturní a u komunistů zůstalo u podpory různých podivných osvobozeneckých hnutí a dovážení všelijakých zvláštních „kulturních těles“ z celého světa, pokud to byl takzvaný pokrokový svět. Internacionalismus rozhodně nebyl to samé jako globalizace, prostě to znamenalo, že různé ústřední výbory se baví mezi sebou a všechny poslouchají nejvyšší ústřední výbor sídlící kousek od pyramidové boudičky s mumifikovaným Leninem.

Klasická je zmínka o politické korektnosti. Zatímco levicoví utopisté rádi mluví po věcech, které nejsou, ale mohly by být a jednou budou, někteří konzervativci zase hovoří o věcech, které nejsou, ale údajně jsou všude. Třeba politická korektnost.

Zrovna u nás se dnes sotva najde nějaké umělejší téma. Společenská a politická debata je zamořena sprostotou a primitivností. U nás není žádná korektnost, natož politická a natož přehnaná. Tady jsme nějaký stupeň přeskočili Na to bojovníci proti politické korektnosti a dalším apokalyptickým jevům odpovídají klasicky, že to možná ještě tak hrozné není, ale mohlo by být a ať se podíváme na prohnilý Západ. Západ je ovšem prohnilý kam paměť sahá, takže nic tak nového neobjevíme. Kniha Zánik Západu Oswalda Spenglera vyšla v roce 1918 a mnoho lidí, na Východě i na Západě, jako by se už nemohlo dočkat, až k tomu dojde.

Nešťastné aktualizace se na místa jako Terezín nehodí. Dnes u nás nejde o ekologismus, multikulturalismus a politickou korektnost, ale oligarchizaci státu a pokusy ovlivnit zahraničně-politické směřování země. Nikoli snaha pomocí „korektní řeči“ někoho umlčet, ale úplně základní problém s lhaním a selekcí informací, což se týká politiků, některých médií a některých politiků vlastnících média.

Faktem je, že když část společnosti není pasivní a protestuje, mocenská klika pro to má jen výsměch a arogantně hovoří o „ulici“. Protože si tito lidé nedovedou představit, že by někdo jednal spontánně na základě svého přesvědčení, vymýšlejí pomatené teorie o tom, kdo „stojí v pozadí“ a „všechno platí“. Takovým nesmyslům ale sotva sami věří, jen tím legitimují svůj odpor ke změně. Změna by totiž znamenala jejich odchod a to se jim nechce.

Tohle je téma doby.