Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Herce, kteří budou obsazeni do toho zvláštního kusu nazvaného „Přímá volba hlavy státu“, už známe. Být hercem není samo o sobě nic špatného, je to práce jako každá jiná. Skoro. Kus hereckého talentu k politice patří, stejně jako se to hodí právníkovi, lékaři nebo prodejci módního zboží. Problém je v tom, že přímá volba, která se na naši ústavu naroubovala dodatečně, ty herecké výkony vyžaduje víc, než by bylo zdravé a potřebné.
Profesionální herec by měl zahrát roli žoviálního strýčka přes bolest zubů, nebo žebráka zoufajícího si nad bídným údělem, ačkoliv si pak po natáčení odběhne se občerstvit do luxusní restaurace. V politice se však někdy nevyžaduje herectví, ale předstírání.
Miliardář a nemilosrdný oligarcha Andrej Babiš ze sebe musí dělat strejdu z lidu. Ač je politik, předstírá, že je nepolitik. Aniž v životě přečetl nějakou knihu (nebo to aspoň není patrné), udělali z něj autora dvou údajně jeho vlastních. Z vlastností, které jsou u něj autentické, má jen jednu, která k politikovi patří. Touhu po moci. To se ví, ale nahlas se to neříká. S výrazem svatého Šebestiána probodaného šípy proseb pracujících je na sebe pan Andrej tedy ochoten tuto bolest vzít v zájmu lidu, prosperity, evropského míru, bezpečí pro poctivé lidi.
Petr Pavel nějak vybruslí z toho, že byl komunista, protože v Česku má kde kdo máslo na hlavě. Armádu teď mají lidé docela rádi. Může být ale nucen se vyslovovat k věcem, na které nemusíme mít povinně názor nikdo, a dokonce ani hlava státu. Zavedení eura, odchod věku do důchodu, manželství pro všechny, podoba zákona o interrupcích a činnost bratří Mašínů. Profesí je to voják, tak dejme tomu, že pro zajímavost se ho lze na Mašíny zeptat, ale s jeho funkcí to nijak nesouvisí.
Danuše Nerudová se sama stylizuje jako Zuzana Čaputová, což má zádrhel v tom, že paní Čaputová není „slovenská někdo“, ale jen ona sama. Jako jedna ze dvou ženských kandidátek bude tedy hrát přinejmenším ženu a není jasné, proč by žena měla hrát ženu, když ženou je a každý to snad vidí. Má výhodu, že je ekonomka, takže je nepravděpodobné, že by ji někdo nachytal na nějakou neznalost. Tlak na to, aby vystupovala jako husitská žena, která zařídí blaho pro „našilidi“, tu nepochybně bude. Hrát se jí to nebude snadno, protože kdejaký pologramot (některé naše strany je vyrábí jako Ford auta na běžícím pásu) by ji mohl válcovat utopiemi tak šílenými, že se na ně nic rozumného říct nedá.
Pavel Fischer také nemusí hrát diplomata, když jím byl, ale znepřátelil si některé občany svými výroky k tématu práv osob s odlišnou sexuální orientací. Tady je takový Babiš ve výhodě, protože ten si nemyslí nic, a když by se čekalo na jeho vyjádření, tak mu poradci řeknou, co si má myslet.
Marek Hilšer má na své straně některé výhody. Výhodu/nevýhodu, že je mladý. Je lékař, to se Čechům líbí. Studoval i mezinárodní vztahy. Může v debatách prohodit, že pracoval i jako kopáč a instalatér. Největší problém bude přesvědčit voliče, že by prezidentem měl být právě on. Mohl by vystupovat „jako že takový český Kennedy“, svěží vítr a energie. Je otázka, jestli to Češi většinově chtějí a nestraší jim pořád v hlavě představa velebného starce nad Prahou.
Jaroslav Bašta, který teď slouží Tomiu Okamurovi jako „bývalý disident“, se moc snažit nemusí. Stačí mu mumlat, že chce mír a aby lidé měli doma teplo. Musí občany přesvědčit, že ostatní touží po válce a chtějí nechat své bližní zmrznout. Je to velmi trapná závěrečná kapitola politického života, protože se musí přizpůsobit spodině, a to nemůže zůstat bez následků pro osobnost. Pan Bašta je už ale zvyklý.
Josef Středula, který jako odborový boss může hrát roli „táty pracujících“, znechutil část lidí tím, že nevnímal svůj střet zájmů, kdy jako odborář současně vystupoval jako zájemce o nejvyšší funkci. Lpí na něm i stín Miloše Zemana, který jeho kandidaturu podpořil. Kdybychom se drželi teze, že kdo chce vyhrát, musí získat i zemanovské hlasy, byla by to výhoda. Zeman už ale nemá takové slovo jako kdysi a pro jiné voliče by to mohlo být spíše doporučení Středulovi hlas nedat.
Tomáš Zima, bývalý člen KSČ a osm let rektor Univerzity Karlovy, proslul zvláštními výroky v době covidové pandemie. Na univerzitě za něj také probíhaly zvláštní pročínské aktivity maskované jako akademická činnost. Zima může odpovídat archetypu „profesor na Hradě“, ale Jiřímu Drahošovi to nevyšlo, byť velmi těsně. Nejspíš bude mít trochu problém najít nějakou velkou část publika, která by ho považovala za svého.
Denisa Rohanová v komunálních volbách v roce 2014 neúspěšně kandidovala do zastupitelstva Kralup nad Vltavou jako nestranička za Úsvit přímé demokracie. Vystupuje jako obhájkyně spravedlivé společnosti a jako prezidentka by se prý dívala do všech světových stran. „Kandiduji na prezidentku, která bude hledat cestu, jak spojovat, ne rozdělovat. Prezidentku ČR, která nevidí jen západ a východ, ale i sever a jih,“ píše se na jejích stránkách. Měla by tedy jasně vysvětlit, jak by se potom podle toho, co na některých stranách uvidí, nějak konkrétně zařídila.
Máme tedy „bohatou programovou nabídku“, jak se říká v televizi o Vánocích, a uvidíme a uslyšíme ještě věci nevídané. To divadlo jsme si mohli ušetřit, kdybychom prostě upravili způsob nepřímé volby, aby se neprotahovala donekonečna. Stačilo v dalších kolech snižovat počet hlasů potřebný ke zvolení a první den odpoledne bychom měli hotovo. Jako úlitba lidu by stačilo, kdyby zákonodárci mohli hlasovat i pro toho, kdo by sehnal potřebný počet podpisů a byl by oficiálním kandidátem.
Jenže to by bylo příliš jednoduché. Takže si to teď můžeme užít.
