Místní zdejšímu kraji říkají Náhorní Karabach. „Výběžek je naprosto skvělý místo pro život, když jsi zdravý, když už nepotřebuješ základní vzdělání, když nepotřebuješ nikam moc jezdit a tak dále,“ shrnuje své čtvrtstoletí zkušeností se životem na Šluknovsku známý kreslíř Marek Douša, který se sem přistěhoval z Prahy a sám si občas v rozhovoru vypomůže příměrem třeba k Albánii.

Na předvolební reportáž jsme vyjeli do nejsevernější části Česka, Šluknovského výběžku. Ještě trochu severněji leží území zaniklé obce Fukov, německy Fugau. Je to jakýsi výběžek z výběžku, jen několik kilometrů dlouhý a pár set metrů široký pás země, vztyčený ukazovák ze sevřené pěsti výběžku, hluboko zaříznutý do německého území. Má i jednu geografickou zajímavost – na nejsevernější části Česka, za nejsevernějším železničním mostem v ČR krátce protéká českým územím řeka Spréva. Ano, ta Spréva…

Proč je dosud území bývalého městečka Fugau součástí Česka, není z historických pramenů příliš zřejmé. Místní tvrdí, že zde byla řada smíšených rodin. Čeští dělníci ze zdejšího lomu si prý často brali Němky, městečko se dvakrát v referendu odmítlo připojit k Německu. Po válce byli lidé odsunuti, v roce 1960 obec zlikvidována, kostel a škola odstřeleny a domy zbořeny. V roce 1956 mělo být území vyměněno za stejně velký kus země u Studánky nedaleko Varnsdorfu, dodnes není jasné, proč se směna nakonec neuskutečnila.

Průvodcem po Šluknovském výběžku nám byl Marek Douša. Kreslíř známý třeba ze stránek týdeníku Reflex a vydavatel regionálních občasníků se sem z Prahy přistěhoval před čtvrtstoletím a za nastartoval tady řadu kulturních projektů, přinesl do Velkého Šenova filmový festival, vydává místní internetové noviny. Na rozhovor jsme se vydali právě do bývalého Fukova, na hřbitov, kde už dnes zbylo jen pár náhrobků.

Hřbitov ve Fukově. Foto: Robert Malecký, HlídacíPes.org

Bavíme se spolu v den, kdy Babišova MF DNES napsala, že největším tématem letošních vole je migrace. Byl to titulek, samotný článek pak tvrdil už trochu něco jiného. Tak jsem se přijel zeptat, co je největším tématem voleb do sněmovny pro lidi tady, ve výběžku.

Asi jak pro koho, každý to má jinak. Třeba moje téma je, nebo spíš měřítko koho volit je, že bych s tím člověkem šel na pivo nebo bych mu nechal pohlídat děti. Což takový nikdo neexistuje, takže to mám zase hodně těžký. Jak to mají ostatní, to vědí všichni ti Prchalové a různé agentury a asi se trefují v tom, že chtějí přidat peníze, aby nemuseli nic moc dělat a aby žili na dluh. To jim asi vyhovuje.

Vidíš nějaké specifikum toho zdejšího „Náhorního Karabachu“, jak se občas říká. Tedy území, které je ze tří stran obklopené Německem, horami, národním parkem, z vnitrozemí dosažitelném po jediné větší silnici, která když v listopadu namrzne, tak je konec? Čili je to takový ostrov a je otázka čeho: Je to ostrov svobody, krásné přírody, chudoby?

Najdeš všechno, co jsi zmínil. Ale nemyslím úplně, že je to ostrov, i když bychom měli být aspoň na co pyšní. Ten problém v chudobě, který tady cítíme, se týká širšího pohraničí, tady u nás je to pruh třeba až někam po Litvínov.

Zrovna včera jsem se bavil s někým, kdo říkal, že kdybychom vzali výskyt sociálně-patologických jevů, hráčství, drogy, chudoba, nízké platy, domácí násilí a podobně a promítli to přes sebe do mapy, tak nám vyjde právě to sudetské pohraničí.

A zároveň do toho můžeš promítnout výsledky minulých voleb a bude ti celkem jasný, jak to je. To vzniklo po válce odsunem. Dobře to popisuje historik Andreas Wiedemann v knížce Pojď s námi budovat pohraničí!, v níž líčí, jak ten odsun a přísun probíhal, ale je to téma, které už trochu zapadlo a nikoho už moc nezajímá. Lidi zajímá ještě tak ten odsun, což je téma, které občas vykvete. Ale problém, který nastal potom, je dosídlení. Populace tady je nekonzistentní, vykořeněná, i když jsou to už řady generací, pořád je to cítit.

Proto taky sedíme na starém hřbitově v bývalém Fukově, vysídlené vsi, která byla v roce 1960 srovnána se zemí…

I když tady ve Fukově vidíš, že se obnovily elementární věci, památky, turistické cedule, je tady vidět snaha si tu minulost vysvětlit a nějak se nad tím zamyslet. Ale pohříchu je to záležitost pár nadšenců. I když těch lidí přibývá, to je fajn, když se zeptáš, lidi ti řeknou: Fukov, no jasně, víme. Ale je fajn si tady sednout, moc o věcech nepřemýšlet, jen si tady zameditovat.

Marek Douša na hrázi Černého rybníku ve Velkém Šenově. Foto: Robert Malecký, HlídacíPes.org

Nabízí se analogie Fukova s celým Šluknovským výběžkem. On má vlastně podobné geografické vlastnosti, je to výběžek z výběžku. Jak je na tom zbytek zdejšího území ve smyslu nějaké obnovy, a teď nemyslím jen tu mentální, které jsme se dotkli, ale i materiální, vyrovnávání rozdílů mezi bohatými a chudšími kraji, jak se po evropsku říká koheze? Co je tady největší problém: zdravotnictví, doprava, chudoba?

Výběžek je naprosto skvělý místo pro život, když jsi zdravý, když už nepotřebuješ základní vzdělání, když nepotřebuješ nikam moc jezdit a tak dále. Pro život zdravého člověka, který nepotřebuje k životu město, dělá po internetu, je to úplně krásný místo, nepřekonatelný. Problém nastává, když potřebuješ dát děti do slušný školy. Problém nastává, když máš rodiče, kteří jsou nemocní. Problém nastává, když jsi nemocný sám. Problém je, kdybych chtěl jet hromadnou dopravou do Prahy. To je pak celodenní výlet s tím, že se ten den nemůžu vrátit, protože bych tam měl hodinu na to, za čím tam jedu. To jsou takové ty banální problémy. A pak bychom našli specifické problémy pro každou vesnici. Jsou vsi, kde je vidět velký progres. Snaží se starostové i lidi. Ale dojedeš do vedlejší vesnice a jsi jak v Albánii, a to se nechci Albánie nijak dotknout, to používám z nedostatku jiných příměrů, jsem trochu línej o tom přemýšlet.

Jinými slovy to jde, někde. Dalo by se podle tebe třeba říct, že lidi tady věří starostům víc než politikům z Prahy, kteří se tady před volbami točí jak svatí na orloji, ale pak je nikdo čtyři roky nevidí?

Mám ten pocit. Hlavně když sem přijedou politici odjinud, tak nemají naprosto tušení, co se tady děje. Já jsem o tom začal přemýšlet před deseti roky, když se tady zvedla vlna nepokojů. Přijeli politici, něco slíbili, přijel policejní prezident, slíbil stálou pořádkovou jednotku, ale to samý i žurnalisti. Každý si vybral nějaký výsek, ale všichni to popsali špatně. Ten kontext je složitý a někdy se stane, že první věc, kterou uvidíš, tě vychýlí úplně jinam. Čímž se dostáváme k takové té vesnické nebo městské žurnalistice, která neexistuje a chybí. A neexistuje proto, že to můžeš dělat pár let jako entuziasta, a nejde samozřejmě jenom o peníze, ale když je nemáš, tak se těžko můžeš něčemu takovému věnovat.

A politici? Podívej, celý výběžek má nějakých 55 tisíc obyvatel. A to v těch volbách není nic. Přijedou, odškrtnout si to, protože jim to štáby nějak naplánovaly, ale stejně nemůžou nic udělat. A je to proto, že celá horizontála vládnutí je poškozená. Ale i tak si myslím, že to je skvělý místo pro život, akorát nemáš ty základní služby, který by ti měl stát dodávat, protože ty jsi ten, kdo platí daně. A pak jsou dílčí věci, jako bylo třeba před deseti lety sestěhovávání lidí, obchod s chudobou a vybírání přemrštěných nájmů. A s tím nikdo nehnul. A to taky proto, že je v tom zainteresovaná strašná spousta lidí. Neexistuje reálný zájem to vyřešit.

To je celkem známá věc. Obchod s chudobou se přelévá krajem, lidé protékají systémem do stále chudších lokalit, ale ani ta centra jako Rumburk nebo Varnsdorf, kde před deseti lety došlo k výbuchům nespokojenosti, se za těch let příliš nezměnila….

U lidí, kteří jsou takzvaně problémoví, je největší potíž v tom, že nemají žádnou perspektivu. Já kdybych byl na nějakých dávkách a nevěděl, co budu druhý den dělat, neměl bych plán, náplň, tak bych ty prachy taky vzal a vyházel je do nějakých mašin, celý bych to propil a šel bych spát. Protože co s takovým životem? A teď je otázka, kde tahle ne-vize života vzniká. Jasně, asi v rodinách, když to pokračuje ve druhý, třetí generaci. Ale společnost by těmto lidem měla nabídnout nějakou perspektivu. Jasně, nevyřeší to všechno, ale velká část je v tomhle.

S každými volbami sem přicházejí tzv. protestní strany, ať už je to hnutí ANO nebo strany, co mají rychlá řešení na všechno. Volby proběhnou, strany si tady z koláče ukrojí víc než jinde, a nestane se nic. A pak jsou zase volby a situace se opakuje. Jak si tohle vysvětlit?

No oni volí protestně právě proto, že se za ty čtyři roky nic nezměnilo. Co chybí, je koncept. Koncept vládnutí. A když nemáš koncept a děláš věci nahodile, jen to lepíš vládními úplatky, tak můžeš snadno něco rozkolísat na druhý straně. Máme demokracii, volíme, ale nikdo nemá sílu navrhnout koncept tak, aby byl nekompromisní. Politikům nejde o řešení, ale o hlasy. A další věc je, že nefungují správně úřady. To by měla být mašinka, která odbavuje denní agendu, a politici by měli přinášet vize. Jenže vždycky když se změní politická garnitura, tak se změní i úřad, protože politici mají svoje odložené kamarády, které je třeba umístit. A tím nezůstává žádná kontinuita. Po čtyřech letech se začíná znovu. Jenom vytloukáme klíny klínem.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením hlidacipes.org