ANALÝZA / Pleteme si propagandu a hybridní operace. Bereme propagandu jako snahu vnutit někomu svůj názor. Hybridní operace jsou válečné operace nevojenskými prostředky. Míří k rozvratu nepřítele. Od manipulací cenami energií přes pohrůžky bombovými útoky ve školách a sabotážními útoky na veřejnou dopravu, až ke korupci politických stran jejich financováním s cílem odstranění hospodářských nebo technologických sankcí. Strategickou hybridní operací je ovlivňování výsledků voleb a referend.

Dezinformační operace mají za cíl vnitřně znejistit nebo rozeštvat cílová společenství. Podlomit vůli a shodu konat, bránit se nebo důvěřovat těm, kteří o obraně rozhodují. Oslabování soudržnosti a vůle jednat rozkolísáním důvěryhodnosti institucím je účinnou zbraní hlavně proti demokratickým společnostem. Ty stojí na podpoře veřejnosti, na demokratických volbách a svobodném veřejném diskurzu, od médií přes sociální sítě až k výzkumům veřejného mínění.

Demokratické společnosti jsou otevřené pro šíření dezinformací s vyšší rychlostí jejich diskuse všemi komunikačními kanály. Sociální sítě otevírají prostor pro všechny aktéry. Je to nová interaktivní dimenze utváření veřejného mínění. Je to praktická laboratoř vlivu.

Kdo všechno má dnes v rukou moc?

Dosažení veřejného vlivu přestalo být výsadou médií. Je v dosahu nových kategorií komunikátorů a aktérů nejrůznější provenience. Ti čerpají legitimitu a důvěru ze schopnosti zaujmout co nejširší auditorium, nikoli jen svou autoritou a legitimitou. Poutají schopností zaujmout, a tím ovlivňují.

Realitou dnešních sociálních sítí je, že na veřejný vliv dosahují v podstatných agendách všichni, kdo se zmocní pozornosti a získají auditoria a popularitu z nejrůznějších zdrojů a perspektiv. Veřejná moc přestala být exkluzivním vlastníkem moci, včetně právního státu, parlamentu nebo exekutivy a institucí či médií. Ztratila jak vertikalitu a hierarchii ve společenských strukturách a institucích, tak předvídatelnost a regulaci z hlediska svého ústavního zdroje.

Proto je i prostorem manipulací, deformací a zneužití, prostorem dezinformací. Uplatňování tohoto vlivu je předmětem hybridních nepřátelských operací se stále vyšší intenzitou a vlivem. Musíme si to připustit.

Funguje to ale i v nedemokratických podmínkách, což je důležité vědět. Například i Kreml a Putin osobně pracuje s komunitou vojenských blogerů, kteří popisují a komentují válečné operace pro široké ruské a mezinárodní auditorium na sociálních sítích. Nemůže je ani vytěsnit ani zakázat. Používá je raději jako zdroj informací a vlivu. Zdroj vlivu ruského válečného stroje doma i v zahraničí.

Jak se tomu účinně bránit?

Obrana vůči dezinformačním operacím je nejen možná, je nutným předpokladem udržení základních demokratických východisek otevřených společností, které počítají s veřejnou podporou, volbami a prostorem pro otevřený kritický diskurz veřejných agend. Obrana a bezpečnost je základní ústavní odpovědností státu. Tu si nemůže zajistit ani jednotlivý občan ani jeho obec, dnes dokonce ani jeden národní stát. Snadno se to ovšem řekne, ale jaké jsou praktické možnosti?

Naše diskuse v tomto tématu je členitá. Máme ponechat kritické rozhodování o informacích na samotném občanovi a jeho vlastních názorech, znalostech a svobodě? Již existující zkušenosti ukazují, že expanze sociálních sítí, možnosti jejich analýzy, zneužívání jejich dat i komunikačních a multiplikačních kapacit přesahují možnosti vědomé reflexe jednotlivcem. Zejména při manipulacích strachem a útoky na podvědomá emocionální rozhodování, kam může patřit i volební jednání.

Máme přistoupit k omezování komunikačních aktérů, platforem a regulaci jejich obsahu? Riziko cenzurního zásahu státu je akceptovatelné v podmínkách přímého silového ohrožení u komunikačních platforem spolupracujících s nepřítelem. Příklady jsou dostupné nejen ze spojeneckého chování během druhé světové války, ale rovněž ze současných ukrajinských zkušeností.

Indikativní byla i dezinformační aktivita při pandemii covidu a vakcinacích. Zde by se rozhodně mělo přistoupit i k zevrubnějšímu zkoumání možností postupu vlády a parlamentu. I to je nutná příprava obrany.

Stále nevíme a hádáme se

Větší prostor k obraně dává debata o základních sporných problémech společnosti a státu. Ty jsou totiž vesměs předmětem a „palivem“ dezinformačních operací. Strategickou agendou je, zda tyto polarizující témata spíše eskalovat nebo de-eskalovat. Solidním příkladem jsou hybridní útoky na českou muniční iniciativu, ale i penzijní reformu nebo pozici a náklady na podporu ukrajinských uprchlíků. Pokud jsou jejich aktéry například ústavní činitelé jako SPD nebo senátoři usilující o obhajobu mandátu, je obrana obtížná a nutně jen soudní.

Vývoj stále více ukazuje, že efektivnější je spíše otevřenější vládní komunikace exponující veřejnost konkrétními exekutivními dilematy, které vláda řeší, a možnosti alternativních politik, než přímý komunikační střetem s dezinformátory. Měřeno vlivem na volební preference extrémistických stran, které dezinformace využívají, konfrontace naopak jejich podporu upevňuje. Příkladem jsou nedávno proběhlé regionální volby v Německu. To ovšem neznamená rezignaci na právní a justiční nástroje.

A co Rusko, stále bez odezvy?

Nějaký čas si kladu otázku, zda bychom se vůči ruským dezinformačním operacím neměli bránit protiútokem. Narůstá i strategické přesvědčení evropských politiků o tom, že Západ potřebuje změnit přístup v tom, že nestačí, aby se Ukrajina ubránila, ale Rusko musí ukrajinský konflikt prohrát.

Riziko patového kompromisu by dalo Kremlu jistotu, že se vojenská agrese vyplatí, s devastujícím účinkem pro právní základy v Evropě, západní civilizace a svobodného demokratického světa.

Co to ale znamená přejít vůči Rusku do informačního protiútoku? Především skutečnou změnu strategického paradigmatu minimálně Evropy na informačním bojišti. Ruské hybridní útoky přestaneme jen zachytávat a odvracet, ale začneme my sami ovlivňovat ruské veřejné mínění a jeho vůli pokračovat v imperiální válce. Oslabovat převažující podporu dnešního imperiálního Kremlu, podlamovat propagandistické mobilizování ruské veřejnosti proti Západu, Ukrajině i nám.

Problémy nemáme jen v Česku

Volba ofenzivní strategie vůči Rusku a Rusům je zajímavé téma i tím, že Kreml evidentně nechce jednat o míru a ukončení války, chce pokračovat. Oslabování, účinné, válečného apetitu ruské společnosti a jeho elit i oligarchů by pomohlo směrovat válku k mírovým jednáním.

O ofenzivnější přístup dnes jistě mají zájem i další země z našeho regionu. Názor našeho regionu by v tomto ohledu jistě byl brán vážně západními spojenci, nemluvě o nových skandinávských partnerech. Po velmi problematických výsledcích voleb i volební kampaně ve východním Německu by více informační ofenzivy mohl podpořit i Berlín nemluvě o dalších.

Významná by byla i česká informační iniciativa. Byla by druhá po té zbrojní. Rusové nás dobře znají, vědí, z čeho jsme vyšli, co jsme dokázali. Znají naši kulturu, smysl pro humor i naše zkušenosti s komunismem. Jejich snaha přesvědčit sebe o našem omylu při návratu na Západ je lákavý motiv k rozkolísání ruských představ o nepřátelském a pomýleném Česku.

Kdo by to mohl dělat?

Stát nemusí. Máme obrovský rezervoár kulturní, umělecké, komunikační ale i herní virtuální invence v privátním i neziskovém sektoru, pro který by byl státní tender na vytvoření takové komunikace hvězdnou příležitostí ke spolupráci, ke konsorciím a multiplikovaným aktivitám a produktům.

Nepochybuji, že by česká komunikační, herní ale i umělecká „industrie“ dokázala předčít i české zbrojaře a vytvořit řetěz komunikace, který by Kremlu přinejmenším doma řádně „namydlil“ schody. Zkusme si představit zahraničně politické „Pusťte nás na ně!“.

A nákladově pro nás platí totéž, co pro ruské hybridní nástroje: za cenu jednoho vrtulníku můžeme dosáhnout výsledky, na které nemá ani několik výsadkových divizí. Vypsat laciný tendr na komunikační protiruskou ofenzivu by stálo zlomek toho, co vynakládáme jak na obranu, tak na vojenskou podporu Ukrajiny.

Představme si třeba 250 milionů! Luxusní veřejná zakázka. A třeba by ji nakonec zaplatily i zmrazené nebo skryté prachy od ruských oligarchů. Jak se říká: Just do it! Tak co, nezkusíme to?

Rusko na nás útočí již delší dobu. Nebudeme přece opět čekat, až bude nutné se bránit nad Londýnem nebo na svazích Karpat.

Ivan Gabal je sociolog, který v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992) a zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL). Zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.