NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Druhý film natočený v USA, Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cockoo’s  Nest, 1975), vynesl Miloši Formanovi (18. 2. 1932 – 13. 4. 2018) mimořádnou uměleckou satisfakci, takzvaný filmový „grandslam“: pět hlavních Oscarů za film, režii, scénář a mužský a ženský herecký výkon v hlavní roli. Také ovšem finanční zotavení a už definitivní vstup na výsluní světové kinematografie. Podle režiséra proto, že „vydržel čekat, nepropadl panice a neudělal hloupost“. „Skořápka Popelčina oříšku se po Přeletu nad kukaččím hnízdem proměnila v kočár,“ zhodnotil to v roce 1987 jeho přítel a dávný spoluscenárista Jean-Claude Carrière.

První Formanův americký film Taking Off (Odcházím, 1971) byl totiž přes veškeré své kvality komerčním propadákem a Forman sám se od listopadu 1972 stal výpovědí z Barrandova exulantem. Ale právě v době letitého čekání na další film si uvědomil základní limity své další tvorby. V zemi, kde je cizincem a jejíž řeč není jeho mateřštinou, se nutně musí vzdát autopsie jako východiska tvorby, neboť je zvláště zážitky dětství a mládí vázána na zcela jiné kulturní a sociální klima. A to je zásadní bod Formanova obratu k filmovým adaptacím děl světové prózy a dramatu.

Prolnutí dvojí zkušenosti

Předlohou dalšího Formanova filmu se proto stal stejnojmenný román amerického prozaika Kena Keseyho (1935–2001), který jen do roku 1971 dosáhl v USA šestnácti vydání a stal se doslova literárním trhákem. V češtině vyšel poprvé pod názvem Vyhoďme ho z kola ven až v roce 1979 v překladu Jaroslava Kořána. Je úzce svázán jednak s beatnickým hnutím let padesátých, jednak s proudem absurdní americké prózy let šedesátých, potažmo i s hnutím hippies let šedesátých a jeho odporem vůči společenskému establishmentu a modernímu totalitarismu. 

A právě na tomto pozadí se mohl Forman s předlohou i osobně ztotožnit, prolnout do ní svou zkušenost se specifickým totalitarismem „východním“. A postoupit od drobnohledného civilistního pozorovatelství svých českých filmů (Konkurs, 1963; Černý Petr, 1963; Lásky jedné plavovlásky, 1965; Hoří, má panenko, 1967) a ještě i Taking Off k celistvému metaforickému podobenství o boji člověka za svobodu a zachování vlastní identity.

Prohraná sázka 

Rváč a sukničkář Randle Patrick McMurphy (Jack Nicholson) je policií v poutech deportován do státní psychiatrické léčebny, aby se zjistilo, nakolik je za své činy zodpovědný a nakolik svou vyšinutost jen předstírá. Ocitá se v prostředí, kde pacienti i personál jako by tvořili klidný a přátelský kolektiv, zatímco on působí jako okázalý exhibicionista a provokatér. I při vstupním rozhovoru s ředitelem ústavu dr. Spiveyem (hraje ho skutečný šéf oregonské psychiatrické kliniky Dean R. Brooks) vidí McMurphy důvod svého zdejšího pobytu zcela jednoduše: „že se moc rvu a šoustám“.

Osmatřicetiletý muž je nicméně ochoten se podřídit a spolupracovat, brzy však narazí na lidumilně pokryteckou manipulaci vrchní sestry slečny Mildred Ratchedové (Louise Fletcherová), která se při terapeutických sezeních potutelně ukájí na hysterických propadech a rozepřích pacientů. On sám se naopak rychle stává jejich uznávaným společníkem a podvratným živlem, který se s nimi vsadí, že do týdne Fletcherové „vrazí do prdele takovej drát, že nebude vědět, jestli má srát, nebo lomit rukama“. Při hlasování, zda sledovat v televizi začátek mistrovství světa v baseballu, se mu to nepodaří, a tak prohlásí, že vyrve ze země koupelnový rozvodný blok, vyrazí s ním okno a půjde se na baseball dívat do hospody. Ani to se mu nepodaří, jak ale praví, na rozdíl od ostatních, kteří už dávno rezignovali, „aspoň jsem to zkusil“.

Nedostatečná filmovost?

Děj filmu stejně jako románu je zasazen do prostředí Oregon State Hospital pro duševně choré v Salemu ve státě Oregon a soustředí se především na souboj nově příchozího pacienta s vrchní sestrou. V něm je na jedné straně personifikováno živelné puzení individua ke svobodě a nezávislosti, na druhé straně velikášské sebevědomí všech ideologických systémů, domnívajících se mít jediný a konečný recept na všechny rány světa. Zásadní změnou oproti předloze bylo při tom vypuštění „náčelníka“ Bromdena (Will Sampson) jako vypravěče příběhu a jeho transpozice do situace brzkého McMurphyho přítele a mlčenlivého pokračovatele v jeho anarchistickém odkazu.

Dřívější formanovská syrová autenticita nechybí ani tady, například v dokonalém vystižení odlidštěného prostředí psychiatrické léčebny prostřednictvím kamery Haskella Wexlera, Billa Butlera a Williama A. Frakera. A zejména ve výběru hereckých představitelů, mezi nimiž se objevují i skuteční pacienti a zaměstnanci oregonského ústavu. Řada psychiatrických léčeben totiž při znalosti Keseyho předlohy a z obav z kritiky jejich práce natáčení odmítla, kdežto ředitel Brooks si dal jako podmínku účast svých lidí. Ústavu se to vyplatilo jak finančně, tak terapeuticky zvýšením sebevědomí pacientů. A Forman se spolehl na jen postupně gradované objektivní vyprávění zprostředkované v obraze i zvuku tak prostými prostředky, že si až vysloužil výtky z údajně nedostatečné „filmovosti“.

Dyť sme cáklí

Ani při novém hlasování McMurphy neuspěje, Velká sestra počítá i hlasy těch, jejichž myšlení je už zcela v limbu. McMurphy ale potom před vypnutým televizorem zosnuje komentář neviditelného utkání, ostatní pacienti se k jeho vizi připojí a Ratchedová je svědkem první vzpoury proti její vládě. McMurphyho schopnost nabourávat zaběhlé pořádky se pak vzápětí projeví únosem ústavního autobusu s pacienty za rybolovem na moři, bez formalit a povolení. „Dyť sme cáklí,“ hájí to McMurphy. Má přitom své úmysly s lepou přítelkyní Candy (Marya Smallová), kterou nabere cestou, zvědaví „kolegové“ mu je však překazí a při bujarém návratu s kapitálním úlovkem už je na molu čeká dr. Spivey s policií, i když nemají „o jediný kolečko míň“. 

Kupodivu se McMurphyho na poradě v ústavu zastane sestra Ratchedová, která ovšem svůj vrchnostenský postoj odvozuje z faktu, že nemusí být propuštěn ani po vypršení svého trestu, zatímco většina ostatních pacientů je tu dobrovolně a může kdykoli odejít. Na dalším terapeutickém sezení se pak banální spor o zabavené cigarety promění v krvavou rvačku, při níž se McMurphyho zastane právě údajně hluchoněmý Bromden, kterého předtím McMurphy pro jeho vzrůst účinně zapojil do basketbalu s dozorci. Teď jsou za to společně s pacientem Cheswickem (Sidney Lassick) podrobeni nápravným elektrošokům a Bromden poprvé promluví – svůj hendikep jen předstíral. Společný úděl je spojí myšlenkou na útěk do Kanady.

Kameramanské šachy

Malé filmovosti Přeletu se zalekl i původní kameraman Wexler, který z celkem jedenácti týdnů natáčení absolvoval pět a pak se s ním Forman musel rozloučit, protože Wexler za jeho zády šířil ve štábu pochybnosti o zvolené poetice. Butler si prohlédl natočený materiál a pokračoval ve stejném stylu, scény z rybolovu, které se točily jako poslední, musel ale už zvládnout Fraker, protože se natáčení protáhlo o týden a Butler měl závazek jinde. 

Potíže s kameramany měl na svědomí fakticky československý režim, který nepovolil účast na natáčení exulanta Formana jeho stálému kameramanovi Miroslavu Ondříčkovi. Wexlerova přehnaná obrazová preciznost se dostávala do nesouladu s autenticitou Formanova pojetí prostředí a kombinací herců s neherci, na kterou byl Forman s Ondříčkem zvyklý, a tady ji ještě podpořil například při skupinových sezeních použitím dvou a více kamer. Stejně jako držel v Láskách jedné plavovlásky rytmus scén mezi neherci Vladimír Menšík, tady zas Nicholson (* 1937) svým explozivním herectvím nejen ovládl pole, ale vyhecoval k podobným výkonům i Dannyho DeVita jako Martiniho, Williama Redfielda jako Hardinga či Brada Dourifa jako Billyho Bibbita.

Zrůda 

Z drastické elektrošokové procedury se McMurphy vrátí jako zmrtvělá loutka, je to však jen další jeho vzdorný vtip. Rozhodnut k útěku podplatí noční službu, pana Turklea (Scatman Crothers), ten vpustí do ústavu Candy s blonďatou Rose (Louisa Moritzová) a zásobou alkoholu a na oddělení se rozpoutá velkolepý rozlučkový mejdan. Při něm se koktavý, protože eroticky zaseklý Bibbit zakouká do Candy a McMurphy, místo aby využil okolností k útěku, požádá Candy, aby Bibbita „zasvětila“. „Kluk je milej, mysli při tom na mě,“ požádá ji velkoryse.

Ráno najde Ratchedová oddělení pijatikou zdecimované a materiálně zdevastované a považuje to za neodpustitelnou potupu své autority. Bibbit je odhalen v náručí Candy, najednou už nekoktá, muži mu tleskají, Ratchedová ho však znovu uvede do předchozího stavu cynickou otázkou „Jak se s tím vyrovná tvoje matka?“ Bibbit si poté ze zoufalství podřeže krk a McMurphy se z nahromaděného vzteku pokusí ošetřovatelskou zrůdu uškrtit. Následuje lobotomický zákrok, po kterém se McMurphy už opravdu změní v bezvládné tělo bez duše, takže jej Bromden raději milosrdně udusí polštářem, podaří se mu koupelnový blok vytrhnout, vyrazí s ním okno a do otevřeného prostoru se vydává sám.

Poselství svobody ducha

Nenápadné obrazové kompozice, pracující s velkými detaily tváří a jejich až drastickou mimikou, volné vyprávěcí tempo a monotónní psychoterapeutická hudba Jacka Nitzsche, vyluzovaná mj. na sklenice s vodou a pilu, soustřeďují divákovu pozornost na vlastní lidské drama. V něm sice systém nad odbojným jedincem nakonec brutálně vítězí, katarzní účinek poselství svobody ducha zůstává však nezvratitelný. 

Maximální měrou se na něm podílejí především oba hlavní představitelé: Nicholson i se svou už tehdy hvězdnou gloriolou jako zosobnění „muže zvenčí“, byť se jeho obsazením zvýšily předpokládané náklady na výrobu filmu ze dvou milionů dolarů na čtyři a producent filmu Saul Zaentz ho musel financovat i navzdory nevůli minoritních akcionářů své firmy Fantasy Films. A také Fletcherová (1934–2022) jako vtělení vlídné a lidumilné panovačnosti, nikoli jen jako „monstrózní karikatura“, jak ji podle Formana popisuje kniha. Ale třeba i dvoumetrový Sampson (1933–1987), výjimka mezi vesměs jinak malými indiány, pro něhož role znamenala první vstup na hereckou dráhu, projevil podle Formana nebývalou tvůrčí intuici a disciplinovanost.

Prst osudu

Podle monografie Stanislavy Přádné Miloš Forman. Filmař mezi dvěma kontinenty (2009) uvažoval režisér o zfilmování Keseyho předlohy už v 60. letech. Forman sám však ve svých vzpomínkách Co já vím? (s Janem Novákem, 1994) nebo v rozhovoru s Michelem Cimentem v knize Pas do Hollywoodu (2016) vzpomíná, že román se mu dostal do ruky až v roce 1973. Tehdy mu ho nabídli ke zpracování producenti Zaentz a Michael Douglas a teprve při následném setkání s nimi si uvědomil, že už před deseti lety při návštěvě v ČSSR s ním o stejné knize mluvil Douglasův otec, herec Kirk Douglas. Ten ji slíbil režisérovi zaslat, kniha však nikdy nedošla, patrně byla zabavena, a Forman na všechno zapomněl. 

Už tehdy totiž Kirk Douglas koupil na román filmová práva, sám vystupoval v roce 1963 v jeho divadelní adaptaci. Později přešla práva na syna Michaela a pro něho a Zaentze napsal scénář nejprve Kesey, dokonce chtěl film i režírovat a hrát v něm hlavní roli. Na tom se s ním producenti neshodli, naopak Formanova představa scénáře jim konvenovala, on zas viděl v projektu příležitost, jak se vymanit z tíživé a depresivně prožívané situace po propadu Taking Off. „Čekal jsem na nabídku, která změní celý můj život, a mezitím jsem bral všechno, z čeho mohl být aspoň gratis oběd. (…) Připadalo mi úplně, jako kdyby v tom vězel prst osudu.“

Psychologická spontaneita

Jako scenáristé filmu jsou uvedeni v titulcích Lawrence Hauben a Bo Goldman. Ten první vypracoval úvodní verzi, kterou s ním Forman dál zpracovával asi měsíc přímo v prostředí oregonského ústavu v Salemu. Druhý s Formanem potom psal verzi konečnou, v níž šlo o definitivní odpoutání od literárního proudu vědomí prózy a zasazení příběhu do věrohodných kontur. „Při adaptaci bylo nejtěžší, že jsme se ocitli tváří v tvář neobyčejně krásné literatuře, která se ale v ústech herců stávala nesnesitelnou.“ Nejen dialogy, nýbrž i výkony herců musely být realisticky hodnověrné, třebaže zároveň čímsi vyšinuté a až groteskně nezaměnitelné. Jako závěrečný a dodatečně dotáčený škleb Christophera Loyda jako pacienta Tabera.

Proto Forman vybíral z množiny více než pěti set herců, proto roli Velké sestry odmítlo pět mnohem slavnějších amerických hereček – nedokázaly s postavou a jejími skrytými animozitami splynout. Proto natáčení začalo už 4. 1. 1975 týdenními zkouškami v ústavu a každý z herců dostal k sobě jednoho z hospitalizovaných, aby odpozoroval co nejvíce z jeho chování. Proto se ale zároveň příběh odmítl zabývat medicínskými příčinami duševních poruch, aby mu zůstala z diváckého hlediska psychologická spontaneita. Natáčelo se chronologicky, až na zmíněné exteriérové záběry z přístavu Depoe Bay, o jejichž smyslu Forman původně dost pochyboval: „Chtěl jsem udržet celý film za ostnatým drátem.“ Přesvědčila ho prý až Zaentzova rybářská vášeň a dnes tvoří scény rybaření uprostřed gradujícího dramatu vítanou cézuru.

Dlouho jsem byl pryč

Tragický patos příběhu kulminuje v závěru. Lepší je smrt než život v nesvobodě. McMurphy umírá a náčelník Bromden, který uskutečnil jeho plán útěku, mizí na potemnělém lesnatém horizontu. „Dlouho jsem byl pryč,“ zní poslední věta románu a Bromdenova vyprávění, kterou ve filmu nezaslechneme, jejich poselství o nezničitelnosti lidské touhy po svobodě je však totožné.

A stejně jako Kesey čaroval s jazykem, čaroval zase Forman s přesným timingem scén a jejich výrazem, se dvěma ryze improvizovanými scénami (pohovory mezi McMurphym a dr. Spiveyem) a s minuciózním střihem dvou týmů střihačů, se kterými se dobral celkem čtyř verzí metráže filmu: 2.50´, 2.32´, 2.04´ a nakonec 2.11´, „neboť pocitová délka filmu nemá se stopkami nic společného“. Ocenili to zjevně i diváci, podle Formanova sdělení z roku 1994 vydělal Přelet „jen v Americe sto čtyřicet milionů a celkově přinesl dvě stě osmdesát milionů dolarů“. Jiné zdroje uvádějí celosvětové cifry o poznání skromnější, přes 163 milionů dolarů, ale i tak vzhledem k nákladům velkolepé. Premiéra filmu, který se kromě Oregonu točil také v Kalifornii ve Fort Bragg, se odehrála 19. 11. 1975 v New Yorku a Los Angeles, do českých kin vstoupil až 1. 2. 1990, i když český plakát k filmu podle návrhu Jena Webera pochází už z roku 1978.

„Vítám tě do klubu!“ zněl den po Oscarech telegram od Franka Capry (1897–1991), jehož komedie Stalo se jedné noci (1934) získala pět hlavních Oscarů jako první. Po Přeletu nad kukaččím hnízdem se to zatím podařilo už jen thrilleru Mlčení jehňátek (Jonathan Demme, 1991), a tak si tehdy mohl Forman právem říci: „Dosáhl jsem vrcholu své profese.“ Ceny Americké akademie filmového umění a věd se udílejí od produkce z let 1927–1928, už brzo tedy dosáhnou stého ročníku, a za tu dobu takového úspěchu dosáhl pouze jeden Američan (Demme), zato jeden rodilý Ital (Capra) a jeden rodilý Čechoslovák…

Digitálně restaurovanou verzi Přeletu nad kukaččím hnízdem, který slaví padesát let od premiéry, uvede na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech jeho producent Michael Douglas.