Zrušit desítky let staré rozsudky nad homosexuály, nebo ne? Porušit základní principy právního státu, jelikož se objevily nové skutečnosti, anebo trvat na jejich dodržení? To jsou otázky, které si dnes klade veřejnost v Británii a v Německu.

Jde o smutné dědictví minulosti, v níž byla homosexualita považována za trestný čin a kvůli tomu bylo jenom v Německu po druhé světové válce odsouzeno přibližně 50 tisíc lidí a v Británii zhruba také tolik. V Německu byla homosexualita trestná do roku 1969, v Británii do roku 1967. My můžeme být hrdí na to, že v Československu byla její kriminalizace zrušena už v roce 1961, i když ještě dvacet let poté bylo možno i v „lepší společnosti“ zaslechnout větu: „On je teplouš, ale jinak slušný člověk.“

Předcházející věta má ukázat tehdejší obecný názor na gaye a lesbičky. Jenomže i odborná veřejnost se zabývala homosexualitou z pozic, které nám dnes připadají přinejmenším podivné.

Tak například lékaři ji až do 70. let minulého století považovali za duševní nemoc, ale nemohli se shodnout, zda má psychické či fyziologické základy. Někteří z nich se soustřeďovali na statistiky výskytu v některých sociálních skupinách, další přeměřovali těla a údy krejčovským metrem. Část odborníků se domnívala, že je vrozená, část tomu odporovala. Někteří lékaři se věnovali „léčbě“ homosexuálů, jiní jejich metody odsuzovali. Celkem právem: Často se jednalo o čisté násilí, které „pacienty“ nadosmrti poznamenalo. K tomu se musí připočíst tisíciletá nedůvěra k sexuálním menšinám v našem civilizačním okruhu a dostáváme obraz společnosti, která teprve získává základní poznatky o homosexualitě.

Není tedy vůbec žádný div, že v takovém prostředí byla náklonnost ke stejnému pohlaví považována za trestný čin. Zákonodárci se řídili zásadou, že je třeba společnost ochránit před těmito cizorodými prvky, a proto byly zákony takové, jaké byly. Jiné ani být nemohly, protože by parlamenty selhaly v jedné ze svých základních funkcí: pomocí práva poskytnout občanům jistotu a bezpečí. Soudci museli dbát na dodržování zákonů, a proto (většinou zřejmě s čistým svědomím) vynášeli ony trestající rozsudky.

Nyní se ale vlády dvou velkých evropských zemí rozhodly všechny tyto rozsudky en bloc zrušit. To je velice nepříjemná a zašmodrchaná situace, protože vyvolává mnoho nepříjemných otázek. Nejde totiž o nápravu v běžném slova smyslu, k té došlo již před desítkami let. Příslušné paragrafy byly uznány za špatné, parlament je zrušil a život šel v nových kolejích dál. To je naprosto běžný demokratický postup, kterému se nedá nic vytknout. A právě slovo „demokratický“ je v probíhající debatě rozhodující.

Jde o to, že trestní postih homosexuálů byl zaveden či akceptován demokratickými parlamenty ve svobodných zemích a rozsudky vynášeli nezávislí soudci. Poté byl demokratickou cestou zrušen. Jenomže dnes si jedna lobbistická skupina usmyslela, že chce tyto desítky let staré rozsudky zrušit. To bylo doposud možné jenom kvůli deformaci právního prostředí z politických příčin, jak jsme to zažili sami po roce 1989. Bojovníci za zrušení postihů proti homosexuálům však bojují za zrušení rozsudků, které nebyly vyneseny pod žádným nátlakem a které odpovídaly tehdejšímu stavu společnosti a poznání.

Jejich postup je proto v rozporu se vším, co tvoří pilíře svobodné společnosti. Jedním z nich je totiž důvěryhodné a stabilní právní prostředí. Jak má ale být důvěryhodné a stabilní, když bude existovat možnost, že za určitý čas bude prohlášeno za špatné a právní akty budou zneplatněny? Přesně k tomu vedou návrhy, o kterých je tu řeč. Jejich přijetím bychom se dostali do nesmyslného postmoderního světa, v němž vedle pravdy oběti existuje i pravda vraha a není mezi nimi rozdílu. Ne, děkuji.

Měli bychom brát jako samozřejmost, že právní řád je vždy nedokonalý, a proto se mění. S tím nikdo nic nenadělá. Vzniká v určitém prostředí, za určitého stavu poznání a vytvářejí ho lidé, kteří jsou determinováni svou minulostí. Tak tomu bylo, je a bude. Vše ostatní jsou sny sociálních inženýrů, nesplnitelné utopie.

Současné návrhy se také jenom tak mimochodem snaží o přepisování dějin, jejichž nedílnou součástí už ony rozsudky jsou. Takový nesmyslný postup už tu byl a byl veden ze stejných pozic: Najednou se objevila nová, vše vysvětlující Pravda a kvůli tomu se přepisovaly učebnice. Právě my, občané této republiky, bychom měli být na takový postup citliví, ať už se objeví u nás nebo někde jinde. Znamená totiž, že se v našem okolí prosazují myšlenkové postupy, které – jak jsme už v nedávné historii viděli – vedou ke katastrofám. A to je něco, co stojí za zamyšlení. Dlouhé zamyšlení. Bez ohledu na to, na čem se tento postup projevuje. Dnes jsou to rozsudky a zítra… Ano, co to bude zítra?

Jaroslav Lenert
Autor je publicista.